Obnova hospodářství po světové válce a s tím související potřeba zrušení existujících bariér obchodu i rozšíření trhů.

V tomto duchu byla vedena tzv. Schumanova deklarace z roku 1950, v roce 1951 bylo založeno Evropské sdružení uhlí a oceli (Montánní unie) a následně připravována Římská smlouva z roku 1957, která položila základy Evropského hospodářského společenství.

Následujících zhruba třicet let bylo obdobím odstraňování překážek zprvu pro volný pohyb zboží, návazně i pro pohyb služeb, kapitálu a pracovních sil. Liberalizovala a sjednocovala se pravidla podnikání na území členských států.

Zejména šlo o Jednotný evropský akt z roku 1987, na jehož základě se od počátku roku 1993 hovoří o vytvoření jednotného vnitřního trhu. Postup liberalizace a vytváření jednotného trhu byl modifikován postupným rozšiřováním Společenství a postupným začleňováním nových členských zemí do společného trhu. V počátečních fázích integrace se používal pojem společný trh (common market), po přijetí Jednotného evropského aktu byl zaveden pojem jednotný trh (single market). K zakládajícím šesti zemím (Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko) přistoupily postupně další země západní, severní a jižní Evropy a po závažných společenských změnách také země střední a východní Evropy. Počet členských zemí tak vzrostl až na současných 27. Pro většinu rozšíření byla charakteristická několikaletá přechodná období při začleňování do společného trhu.

Vedle postupné integrace společného trhu dalším důvodem, proč se v počátečních fázích integrace neobjevila myšlenka měnové integrace, byla také vysoká stabilita mezinárodního měnového systému v počátcích rozvoje evropské integrace až do konce 60. let. Na konci 60. let, kdy bylo dosaženo významného pokroku v liberalizaci vzájemného pohybu zboží a byly překonány závažné politické neshody uvnitř Společenství, se poprvé začaly objevovat úvahy o jednotné měně západní Evropy.

Pod vedením lucemburského ministra financí Pierra Wernera byla připravena a v říjnu 1970 předložena zpráva o Hospodářské a měnové unii. Unie měla vzniknout do roku 1980 cestou měnové spolupráce, koordinace hospodářské politiky, liberalizace pohybu kapitálu a regionálního finančního vyrovnávání. Další vývoj na počátku 70 let, kdy došlo ke zhroucení dosavadního mezinárodního měnového uspořádání, se však i v Evropě projevil značně divergentním vývojem. Integrační snahy v této oblasti byly dočasně opuštěny.

V reakci na opuštění zlatého standardu a dvojí devalvaci amerického dolaru (1971,1973) se uplatnily méně ambiciózní plány, které směřovaly alespoň ke snížení vzájemných kurzových výkyvů. Na základě dohody centrálních bank z roku 1972 vznikl Evropský fond pro měnovou spolupráci. (princip tzv. hada v tunelu). Až na konci 70. let, kdy došlo k uklidnění po letech velké kurzové a cenové nestability, bylo dosaženo nové dohody o trvalejší spolupráci v oblasti měn a devizových kurzů.

Na základě rozhodnutí Evropské rady z prosince 1978 vznikl v březnu roku 1979 Evropský měnový systém. Cílem systému bylo dosažení především kurzové stability měn zúčastněných zemí. Jejich parita byla vyjadřována ve vzájemných vztazích jednotlivých měn v systému, v tzv. mřížce. Odchylky kurzů od stanovených parit neměly přesáhnout limit 2,25 %. Pro země s vyšší volatilitou kurzu byla stanovena dočasná maximální odchylka 6 %. K dosažení tohoto cíle sloužil intervenční mechanismus pro měny zúčastněných zemí a dodatečné a úvěrové mechanismy k vyrovnávání ekonomické úrovně. Mechanismus devizových kurzů označený jako ERM (Exchange Rate Mechanism) byl založen na dohodách centrálních bank členských zemí. Dalším prvkem systému byla nová jednotka ECU (European Currency Unit), která nahradila Evropskou měnovou jednotku Evropského fondu pro měnovou spolupráci.