Jak vlastně vznešené sousloví strategie managementu pro využití nespotřebovaného CO₂ dešifrovat? V podstatě existuje pouze velmi málo činností, při nichž nevzniká jako odpadní plyn oxid uhličitý. Při  dostatečné kumulaci jeho atomů dochází v zemské atmosféře ke vzniku tzv. skleníkových plynů, jejichž negativním projevem je oteplování této ochranné sféry. Smyslem uhlíkové strategie je tedy zabránit tomu, aby se tyto odpadní plyny jakožto zbytkové emise CO₂ dostávaly do atmosféry. Doposud se však nepodařilo v plné míře využít tyto zbytkové emise tak, aby byly stoprocentně využity pro další upotřebení a nemusely být vypouštěny do ovzduší.

Kapitáni německého energetického průmyslu vynakládají stamiliony EUR na to, aby se nalezlo řešení tohoto problému. V branži se hlasitě mluví o tom, že kdo přijde s řešením jako první, vydělá miliardy EUR. Proto se hlavní německé společnosti předhání v lovu špičkových odborníků. Očekává se, že recept na komplexní využití skleníkových plynů bude znám za 5 let. Výzkum má v podstatě tři části, které se označují anglickým kódem CCUS – Carbon Capture, Utilization & Storage, tedy zachytávání a oddělení oxidu uhličitého z odpadních plynů, jeho využití a uložení resp. skladování. Posledně zmíněná fáze však představuje problém jak technický, tak právní. V SRN je totiž aktuální právní úpravou ukládání CO₂ zakázáno. Spolková vláda sice pracuje v daném ohledu na změně legislativy, leč již nyní se objevují protesty proti uvolnění tohoto zákazu s ohledem na riziko poškození podzemního přírodního bohatství. Z technického hlediska se pak hledají další materiály či chemické báze, které by mohly posloužit k efektivnímu skladování energií. Momentálně jsou takto využívány tzv. materiály s fázovou změnou (PCM), což jsou složky umožňující latentní akumulaci tepla. Jde především o chemické sol, parafíny a esterové báze.

Největším producentem uhlíkových emisí je přirozeně německý průmysl, který se podílí plnou čtvrtinou na jejich celkovém stavu v SRN. Např. v roce 2021 činila agregátní produkce uhlíkových emisí v Německu 168 megatun, z toho podíl průmyslu byl odhadován na sumu mezi 40-50 miliony tun. Z tohoto čísla zaujímá 47 % spalování odpadů, 27 % cementářský průmysl, 14 % ocelářský průmysl, 9 % výroba vápna a 3 % chemický průmysl. Na cestě k dosažení uhlíkové neutrality pro SRN, jíž má být dosaženo do roku 2045, zaujímá rasantní snížení zplodin uhlíku a v důsledku toho tvorby skleníkových plynů klíčovou pozici. Proto vznikají specializované firmy jako např. společnost Carboneer (www.carboneer.earth), která se zabývá zpracováním studií na předmětné téma. Podle jedné z nich mohou náklady na skladování uhlíkových imisí dosáhnout hodnoty až 285 EUR za tunu. Hraje se tedy o mnohamiliardový byznys s perspektivou tučných výnosů na minimálně příští dvě dekády.

Problematika zachytávání a ukládání CO₂ bude i jedním z témat největšího německého energetického veletrhu E-world energy & water, který se letos uskuteční v termínu 20.-22.2. v Essenu. Více informací naleznete na:  https://www.e-world-essen.com/en/

Autor: Jaroslav Knot, ekonomický diplomat, Velvyslanectví ČR v Berlíně