Když jsem naslouchal tomu, co někteří Evropané říkali, zatímco se má vlast chystala na převzetí předsednictví Evropské unie, jako bych zaslechl tlumené ozvuky nechvalně proslulého popisu Československa z úst Nevilla Chamberlaina coby „vzdálené země, o níž víme málo“. Mám za to, že k oživení tohoto přezíravého přístupu přispěl pomýlený pokus Donalda Rumsfelda před několika lety vyvolat rozepři mezi „starou a novou“ Evropou.
Skutečnost je taková, že nic takového jako „stará a nová“ Evropa neexistuje a nikdy neexistovalo. Rozchod s komunismem a znovusjednocení Evropy máme za sebou už téměř dvě desetiletí. My Češi jsme stoprocentní Evropané a byli jsme jimi, i když nás od demokratické Evropy oddělovala železná opona. Ostatně naše proevropské cítění může být spíš silnější, protože naše členství v Unii tak jako naše svoboda jsou relativně nové.
Nikdo v Evropě se tedy nemusí obávat, že by Česká republika měla nějakou nostalgickou či výstřední agendu, již by chtěla Unii vnutit. Právě naopak, události vnutily určitou agendu Evropě, a ta se jí nemůže vyhnout. K jejímu naplňování bude zapotřebí solidarity čili opravdové Unie.

Bude hůř, aby bylo líp Prvořadým a nejnaléhavějším z problémů, jimž čelíme, je finanční krize, která prostupuje EU. Poměry napříč Unií se bohužel nejprve zřejmě zhorší, než se začnou zlepšovat. Mohou se rozšířit sociální nepokoje jako nedávno v Řecku, neboť hospodářský pokles nejspíš neúměrně zasáhne mladé Evropany. Budou si hledat zaměstnání v době, kdy jim evropské podniky ve finanční tísni dokážou nabídnout jen málo pracovních míst.
Úkolem pro Unii opět bude obracet zoufalství v naději. My Češi o tom něco víme, jelikož trýznivá ekonomická transformace, jíž jsme prošli v 90. letech, nás naučila ledacos o tom, jak správné politiky dokážou sevření beznaděje prolamovat.
Abychom dnešní finanční a ekonomickou krizi zkrotili, Evropa bude muset vytrvat ve spolupráci, již až dosud prokazovala. Sama existence Unie a obzvlášť eura už pomohla zabránit konkurenčním devalvacím a krátkozrakým politikám ožebračujícím okolní státy, které pustošily Evropu během 30. let minulého století, kdy kontinent naposledy čelil tak surovému hospodářskému propadu.
Nesmíme však usnout na vavřínech a doufat, že síly národního egoismu zůstanou pevně na uzdě. Populistům jejich obvyklou zteč, že EU je lhostejná k osudu běžných lidí, pro tuto chvíli znemožnil koordinovaný fiskální stimul evropských vlád. Bude však zapotřebí další koordinace politik, abychom se vyrovnali s krizí a abychom znovuobnovili normy EU, až se černá mračna začnou protrhávat.
Je sice pravda, že v těchto mimořádných časech byla flexibilita Paktu stability a růstu rozšířena, ale platí, že úspěch první dekády eura zajistila právě jeho pravidla. Ta je nutné beze změn obnovit, má-li se Evropa vrátit na cestu udržitelného růstu.

Nová dohoda s Ruskem Druhou klíčovou výzvou, s níž se budeme během svého evropského předsednictví potýkat, je Rusko. Je nezbytné dojednat novou Dohodu o partnerství a spolupráci (DPS) mezi Unií a Ruskou federací. Jednání v této věci měla seriózně začít už loni, ale do dění zasáhla válka v Gruzii a odročila je na později.
Rozhovory teď byly znovu navázány, ale pozadí našeho vyjednávání se dramaticky změnilo. Ruská ekonomika je teď v mnohem horším stavu než hospodářství členských zemí EU. Ruský rozpočet kvůli propadu světových cen ropy a plynu krvácí a po léta zanedbávané investice do energetického sektoru země způsobují ochabování produkce, ekonomy už dlouho předvídané.
Až dosud se Rusko o novou DPS zajímalo méně než EU, protože dvě třetiny ruských vývozů do Unie tvoří přírodní zdroje, které vynášejí i bez pevných pravidel, která zajišťuje DPS. Vzhledem k neúprosným změnám hospodářských poměrů je teď však v národním zájmu Ruska ubezpečit mezinárodní trhy, že je pro podnikání spolehlivým prostorem, k čemuž by nová dohoda posloužila jako ideální signál.
Navíc bez nové dohody by jednotlivé evropské státy mohly považovat za nezbytné usilovat o další bilaterální dohody s Ruskem. Ostatně mnohé členské země Unie se už nějakou dobu předhánějí, aby zjistily, kdo se uvnitř EU stane nejbližším přítelem Ruska. Dvojstranné dohody, které z těchto dostihů pramení, však vznikají občas na úkor ostatních členů a mohou narušovat rovnováhu vztahů uvnitř Unie jako celku. Pevné základy pro bilaterální i celounijní vztahy s Ruskem dokáže zajistit jedině principiální rámec EU.
Hlavní silou Evropy v zahraniční politice není její oddanost multilateralismu založenému na pravidlech, navzdory jeho nepochybnému významu, nýbrž jednota.
Když propukla gruzínská krize, Evropa se sjednotila kolem společného postoje ohledně ruského stažení. Úkolem České republiky a dále švédského předsednictví EU, které bude následovat po tom našem, je udržet během postupu jednání o DPS právě tuto jednotu.
Během 90. let chybovaly Spojené státy i Evropa tím, že Rusko shovívavě přehlížely s nadějí, že se situace vystříbří. Rusko by pochybilo, kdyby dnes reagovalo podobně a snažilo se jednání o DPS zdržovat v naději, že by mu snad jednou nějaký přístupnější předseda EU mohl nabídnout měkčí podmínky. Tak jako všechny předsednické země EU, i my budeme při vyjednávání zastupovat zájmy širší Unie.