Volby v červnu 1992 přinesly vítězství Občanské demokratické strany a Hnutí za demokratické Slovensko. Ministrem zahraničních věcí v nové federální vládě byl jmenován člen HZDS Jozef Moravčík, který v této funkci nahradil Jiřího Dienstbiera. Volby znamenaly odchod velké části představitelů bývalého disentu z vedoucích míst na politické scéně.

Předzvěstí rozdělení Československa se na poli mezinárodní politiky stal vznik slovenského Ministerstva mezinárodních vztahů, které vytvořila Vláda Slovenské republiky už v roce 1990. Po volbách roku 1992 byl do jeho čela jmenován Milan Kňažko. Tehdy také nová česká vláda zřídila Ministerstvo mezinárodních vztahů České republikyv čele s Josefem Zieleniecem. Dne 1. ledna 1993 Československo zaniklo a obě národní republiky se staly zcela samostatnými subjekty s plnými právy nástupnických států. Obě instituce v čele se Zieleniecem a Kňažkem se transformovaly na ministerstva zahraničních věcí samostatné České a Slovenské republiky.

Dne 29. prosince 1992 podepsali ministři Moravčík, Zieleniec a Kňažko dohody, které řešily rozdělení majetku i pracovníků federálního ministerstva zahraničí mezi nástupnická ministerstva. Vznik samostatné české a slovenské diplomacie probíhal v jednotlivých republikách poněkud odlišně. Slovenské ministerstvo zahraničních věcí budovalo od roku 1990 svou strukturu prakticky od základů. České ministerstvo mezinárodních vztahů sloužilo jako malá organizační jednotka, jejímž úkolem bylo především vytvoření legislativních podmínek, které by umožnily po rozpadu Československa bezproblémový přechod české diplomacie na mezinárodní scénu.

Dělení struktur a pracovníků v Praze
Po vzniku samostatné České republiky převzalo Zieleniecovo ministerstvo podstatnou část struktur, zázemí i pracovníků bývalého federálního ministerstva zahraničí. Jeho ústředí v Černínském a Toskánském paláci se stala hlavními sídly české diplomacie. Spolu s budovami převzalo české ministerstvo i většinu federálních zaměstnanců. Přestože jejich poměr kvantitativně odrážel národnostní složení federace, řada Slováků se v Praze naturalizovala a zvolila možnost stát se občany samostatné České republiky. Z necelých 800 zaměstnanců federálního ministerstva působících v ústředí jich tak více než 700 přešlo do služeb České republiky a rovnoměrně pokrylo všechny oblasti činnosti úřadu. Vznik samostatného českého státu nevyvolal potřebu masivního náboru nových zaměstnanců a nepřinesl tak zásadní změnu struktury ministerstva jako po pádu komunistického režimu.

Dělení majetku v zahraničí
Dělení majetku v zahraničí usnadnila skutečnost, že československé zastoupení v hlavních městech cizích států často využívalo několika budov. Vedle velvyslanectví a rezidence velvyslance měla ve významnějších centrech samostatnou budovu i obchodní mise. Po rozdělení federace tak bylo často možné otevřít samostatné budovy české i slovenské ambasády. Například v Havaně převzala Česká republika budovu velvyslanectví, naopak Slovensko využilo rezidenci velvyslance. Jen v jednotlivých případech musela Česká republika hledat nové sídlo svého zastupitelského úřadu. Sem patřila naše velvyslanectví v Ottawě, Římě a Soulu. Principem hodnotového dělení byl poměr počtu obyvatel, tedy 2:1. Hodnota nemovitého majetku v zahraničí byla oceněna nezávislou, globálně působící realitní firmou. Vzájemným jednáním obou stran pak byla „politická hodnota“ té které destinace vyvážena v destinaci podobného významu jinde.

Vztahy se Slovenskem
První otázkou, kterou oba nástupnické státy musely na mezinárodním poli řešit, byla problematika vzájemných vztahů. Rozdělení federace proběhlo bez výraznějších problémů a samostatné republiky mezi sebou udržují nadstandardně přátelské vztahy. Ve srovnání s rozpadem řady mnohonárodnostních států, k němuž v 90. letech došlo, vyřešila česká a slovenská strana rozpad společné federace velmi citlivě a nenásilně. Rozdělení Československa proběhlo bezkonfliktně mj. i díky expertům z MZV, kteří na základě analýz rozpadu některých států poskytovali vedení státu i klíčovým ministerstvům konzultace o možných rizicích i o modelech řešení. Jako ukázku vzájemné důvěry lze uvést, že část výzbroje, připadající Slovensku, zůstala na českém území i po rozdělení státu do doby, dokud Slovensko nevybudovalo prostory pro její umístění. Rozdělení Československa bylo v zahraničí považováno spíše za negativum, ale s odstupem lze konstatovat, že kultivovaný způsob česko-slovenského rozdělení nakonec přispěl k prestiži obou nových států.

Sukcese do mezinárodních smluv po Československu
Česká republika, podobně jako Slovensko, se na mezinárodní scéně zřetelně etablovala jako nástupnický stát Československa. Do roku 2004 uzavřela 94 dohod, které zaručovaly platnost dvoustranných smluv, jež někdejší federace uzavřela s jednotlivými státy. Roku 1996 podepsaly Česká a Slovenská republika protokol, který vymezoval rozdělení povinností vyplývajících z mnohostranných smluv ratifikovaných bývalým Československem.

Zakotvení ČR ve světovém společenství
Česká diplomacie plynule pokračovala v cestách nastoupených po roce 1989 demokratickým Československem. Hlavní prioritou zůstala integrace do evropských a transatlantických struktur. Roku 1995 se Česká republika stala členem OECD. Mimořádnou úspěšnost samostatné české diplomacie dokládá skutečnost, že Česká republika patřila mezi první tři státy bývalého komunistického bloku, kterým se roku 1999 podařilo vstoupit do NATO. Česká republika v rámci organizace ihned aktivně podpořila členství Slovenska, což se setkalo s úspěchem hned v následné vlně rozšiřování NATO.

Integraci České republiky (i Slovenska) do evropských struktur završil v květnu 2004 vstup do EU.

Historie Ministerstva zahraničních věcí
www.mzv.cz/historie
publikováno 2005
koordinátor projektu: Jan Vytopil
Text: Robert Janás, Ph.D.