Dlouholetý státoprávní zápas a boj o národní emancipaci v rámci Rakouska-Uherska vyvrcholil v průběhu první světové války, kdy čeští političtí vůdci postupovali společně s politickou reprezentací slovenskou.

Vedoucí představitel československého zahraničního odboje, profesor Tomáš Garrigue Masaryk, dosáhl v polovině roku 1918 příslibu uznání nezávislosti českých a slovenských zemí mocnostmi Dohody. V Paříži ustanovil prozatímní československou vládu. Mezitím se české politické strany v Praze dohodly na vytvoření Národního výboru. Ten dne 28. října 1918 v koordinaci s představiteli zahraničního odboje vydal první zákon „o zřízení samostatného státu československého“.

Československá republika byla po dvacet let své meziválečné existence baštou demokracie ve střední Evropě -  přes různé rozpory, jimiž byla vnitřně zatížena. Stala se mj. i útočištěm řady uprchlíků před nacismem. Kontinuita československého státu přetrvala období nacistické i komunistické totality. Zanikla až krátce po pádu komunismu, v roce 1993, když se tehdejší federace na základě dohody rozdělila na dva samostatné státy, Českou a Slovenskou republiku.