Jitka Frantová Pelikánová odešla s manželem  do exilu na počátku normalizace v Československu v roce 1969. Jako divadelní herečka vystupovala nejen v Itálii, ale i v Německu a Rakousku. Ve svých představeních propagovala především intelektuální a filozofická témata z dílny českých i italských autorů (Karel Čapek – Věc Makropulos,  Luigi Pirandello – Sei personaggi in cerca d´autore / Šest postav hledá autora). Celkem ztvárnila osm desítek rolí. Po Sametové revoluci vystupovala znovu také v ČR, nejčastěji v Praze a v Brně, i když trvale žít již zůstala v Římě. Za svou činnost získala několik významných ocenění (mj. italská cena Protagonisti v roce 1994 nebo v roce 2015 medaile Za zásluhy z rukou prezidenta České republiky). Kromě umělecké tvorby se Jitka Frantová angažovala také v činnosti svého manžela Jiřího.

Jiří Pelikán stál se svou ženou za vydáváním důležitého exilového časopisu Listy. Toto periodikum nejen formálně spojovalo československý disent a československý exil, ale i jednotlivé vlny české emigrace 1948 a 1968, ještě v 70. letech nepropojitelné. Nepochybným úspěchem Jiřího Pelikána bylo vytvoření benátského „Bienále disentu“ v 80. letech v Itálii. Jednalo se o formalizovanou platformu zástupců ze všech středoevropských a východoevropských zemí k vyjádření nesouhlasu se situací v rozdělené Evropě. Pelikánova znalost souvislostí byla nedocenitelná. Pelikán vstoupil do italské politiky, a dokonce byl dvakrát zvolen do Evropského parlamentu (za evropské socialisty). Ani tam nikdy nepřestal připomínat evropským politikům tzv. Československou otázku jako věc svědomí, která byla pro některé evropské politiky nepříjemným tématem. Po Jiřím Pelikánovi, který zemřel v roce 1999, byly pojmenovány ulice v Římě a v Miláně. Jitka Frantová přispěla k zachování tzv. Pelikánova archivu s dokumentací a korespondencí  s evropskými politiky a členy disentu. Tento archiv, který dnes vlastní  italská poslanecká sněmovna, je jakousi pamětí československého disentu v Itálii v době normalizace.