Pramen práva

Pramen práva

Prameny práva lze rozlišovat na psané a nepsané. Obecně jsou prameny práva děleny na prameny materiální a formální. Materiální prameny práva jsou nepsané skutečnosti, které nutí stát k jisté úpravě vztahů. Mohou jimi být například společenské či hospodářské poměry, ale i historické okolnosti, nebo dokonce nahodilé skutečnosti typu přírodních či jiných katastrof.
Prameny formální jsou zdroje, které dávají k dispozici samotné právo a jeho konkrétní obsahy. Ve formálním smyslu se rozlišují čtyři základní prameny: právní předpis, soudní precedens, normativní právní smlouva, právní obyčej. Právní předpis je výsledkem záměrné činnosti nazývané legislativní proces (v širokém slova smyslu), jedná se o takové rozhodnutí orgánu veřejné moci, které obsahuje právní normy jako předem daná pravidla chování.
Normativní právní smlouva je druhem smlouvy obsahující právní normy jako obecně závazná pravidla chování. Má velký význam v mezinárodním právu. V důsledku jejího převzetí (inkorporace) do vnitrostátního práva je zpravidla ústavou stanovený okruh těchto smluv rovněž pramenem v právních řádech demokratických států. V současnosti jen omezený význam mají právní obyčeje vzniklé spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem (resp. společenstvím států).
Mezi sekundárními prameny práva to mohou být učebnice, právnické slovníky, právnická periodika, vládní dokumenty a mnohé další.
V kontinentálním systému práva v ČR jsou používány převážně právní předpisy a normativní smlouvy, judikatura minimálně s výjimkou judikatury Ústavního soudu.