Primární právo
Pro účely zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii se primárním právem rozumí Smlouva o založení Evropského společenství, Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii a Smlouva o Evropské unii, včetně protokolů, příloh a prohlášení k těmto smlouvám, ve znění smluv, které je mění nebo doplňují, a smlouvy o přistoupení jednotlivých členských států včetně protokolů, příloh a prohlášení k těmto smlouvám. Pojem je definován v Metodických pokynech pro zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii, schválených usnesením vlády ze dne 12. října 2005 č. 1304 a změněné usnesením vlády ze dne 26. října 2009 č. 1344.
Obecně lze primární právo lze považovat za nejvyšší pramen či zdroj práva v Evropské unii (EU). Nachází se na vrcholu evropského právního řádu. Odpovědnost za zajištění přednostního postavení primárního práva má Soudní dvůr, který tak činí prostřednictvím různých postupů, jako je žaloba na neplatnost (článek 263 Smlouvy o fungování Evropské unie – SFEU) či řízení o předběžné otázce (článek 267 SFEU).
Primární právo se skládá převážně ze Smluv EU. Tyto smlouvy obsahují formální a věcná ustanovení, která vytvářejí rámec pro provádění politik evropských institucí. Určují také formální pravidla rozdělení pravomocí mezi Evropskou unií a členskými státy. Rovněž stanoví základní pravidla, která definují rozsah politik a zajišťují strukturu pro opatření přijatá institucemi, která se týkají každé z nich.
Primární právo se skládá ze souboru zakládajících smluv EU, které byly změněny a upraveny jednotlivými smlouvami a akty. Patří sem:
- zakládající smlouvy o založení Evropské unie;
- hlavní smlouvy, kterými došlo ke změně EU;
- protokoly připojené k uvedeným smlouvám;
- další smlouvy, kterými se mění konkrétní oddíly zakládajících smluv;
- smlouvy o přistoupení nových členských států k EU.
Smlouvy o založení Evropských společenství jsou:
- Pařížská smlouva (18. dubna 1951);
- Římské smlouvy (Smlouva o Euratomu a Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství) (25. března 1957);
- Maastrichtská smlouva o Evropské unii (7. února 1992).
Pozměňující smlouvy jsou:
- Jednotný evropský akt (17. a 28. února 1986);
- Amsterodamská smlouva (2. října 1997);
- Niceská smlouva (26. února 2001);
- Lisabonská smlouva (13. prosince 2007), která vstoupila v platnost dne 1. prosince 2009.
Další Smlouvy, kterými se mění konkrétní oddíly zakládajících smluv, jsou tyto:
- Smlouva o sloučení výkonných orgánů (8. dubna 1965);
- Smlouva pozměňující některá rozpočtová ustanovení smluv Společenství (22. dubna 1970);
- Bruselská smlouva, kterou se mění některá finanční ustanovení smluv Společenství a kterou se zakládá Účetní dvůr (22. července 1975);
- „Akt“ o volbě členů Evropského parlamentu ve všeobecných a přímých volbách (20. září 1976).
Smlouvy o přistoupení:
- Velká Británie, Irsko, Dánsko a Norsko (22. ledna 1972);
- Řecko (28. května 1979);
- Španělsko a Portugalsko (12. června 1985);
- Rakousko, Finsko, Norsko a Švédsko (24. června 1994);
- Česká republika, Kypr, Estonsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko (16. dubna 2003);
- Rumunsko a Bulharsko (25. dubna 2005).
Akty o přistoupení podepsané Norskem dne 22. ledna 1972 a 24. června 1994 nikdy nevstoupily v platnost. Dne 1. února 1985 byla podepsána smlouva, která dává zvláštní status Grónsku.
Pokud jde o územní působnost primárního práva, článek 355 SFEU stanoví, že právo EU se vztahuje na metropolitní území členských států a některé ostrovy a zámořská území (např. Madeira, Kanárské ostrovy a francouzské zámořské departmenty). Použije se rovněž na územích, kde je členský stát odpovědný za vnější vztahy (například Gibraltar a Alandy).
Článek 355 SFEU stanoví, že Rada může stanovit zvláštní podmínky pro konkrétní regiony. Učinila tak v případě celních otázek u Gibraltaru a Saint-Pierre-et-Miquelon. Článkem 355 SFEU jsou výslovně vyloučeny některé regiony, jako například Faerské ostrovy.
Pokud jde o působnost primárního práva z hlediska časového, použije se, jakmile Smlouva vstoupí v platnost (pokud není určeno přechodné období).
Pokud jde o dobu trvání, nástroje primárního práva se obecně uzavírají na dobu neurčitou (například SFEU v souladu s článkem 356).
Soudní dvůr Evropské unie může smlouvy interpretovat. Nemůže ovšem rozhodovat o jejich platnosti, ta totiž závisí na mezinárodním právu.
Zdroj dat | www.odok.cz |
---|---|
Originál | odok.cz/portal/katalog/slovnik-detail/primarni-pravo |