Sekundární právo

Sekundární právo

Pro účely zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii se jím rozumí akty, k jejichž vydání jsou orgány Evropské unie zmocněny primárním právem, zejména směrnice, nařízení a rozhodnutí ve smyslu článku 249 Smlouvy o založení Evropského společenství a rozhodnutí a rámcová rozhodnutí ve smyslu článku 34 Smlouvy o Evropské unii. Pojem je definován v Metodických pokynech pro zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii, schválených usnesením vlády ze dne 12. října 2005 č. 1304 a změněné usnesením vlády ze dne 26. října 2009 č. 1344.
Obecně je sekundárním právem Evropské unie celek normativních aktů, které byly přijaty evropskými institucemi jako prováděcí ustanovení smluv (primárního práva). Jak je uvedeno ve Smlouvě ES, k sekundárnímu právu náleží právní akty závazné (nařízení, směrnice a rozhodnutí) a nezávazné (rozhodnutí, doporučení), ale také celá řada dalších aktů , jako např. vnitřní institucionální nařízení nebo akční programy Společenství.
Právní nástroje druhého a třetího pilíře, které se ve skutečnosti nedají zařadit k sekundárnímu právu, protože mají za cíl udržovat mezinárodní vztahy, byly do této kategorie zařazeny jen z administrativních důvodů.
Nařízení - Je schvalováno Radou společně s Parlamentem nebo samotnou Komisí a je obecně závazným pravidlem na všech úrovních. Na rozdíl od směrnic, které jsou adresovány členským státům, a rozhodnutí, která mají přesně určené subjekty, jímž je adresováno, je nařízení závazné pro všechny. Je přímo účinné, tzn., že tvoří takové právo, které uplatňuje přímou účinnost ve všech členských státech stejně jako vnitrostátní právo, a to bez jakékoliv další intervence ze strany státní moci členských států.
Směrnice - Je schvalována Radou společně s Parlamentem nebo samotnou Komisí a je adresována členským státům. Jejím hlavním cílem je aproximace jednotlivých právních systémů. Směrnice předepisuje členským státům jen výsledek, jehož má být dosaženo, zatímco formy a metody dosažení cílů Společenství zůstávají na vůli jejich vnitřních právních řádů. Pokud není směrnice zapracována do právních řádů členských států nebo pokud je zapracována jen částečně nebo se zpožděním, mohou se fyzické i právnické osoby na dotyčnou směrnici přímo odvolat k vnitrostátním soudům.
Rozhodnutí - Je schvalováno Radou, Radou společně s Evropským parlamentem anebo Komisí. Rozhodnutí je právní akt, jehož prostřednictvím instituce Společenství rozhodují o jednotlivých případech. Pomocí rozhodnutí mohou instituce požadovat po členském státu nebo po příslušníku Unie, který nejedná nebo se zdržuje jednání v souladu s rozhodnutím, udělit pokuty nebo povinnost jednat v souladu s tímto rozhodnutím. Rozhodnutí je uplatňováno pro jednotlivé případy a jeho adresáti musí být jednotlivě určeni, což ho odlišuje od nařízení, závazné jako celek.

Další akty
Doporučení - Doporučení dovoluje institucím rámcově vytyčit směrnici postupu, aniž by se tak pro adresáty (členské státy, ostatní instituce a v některých případech také občané Unie) stala právně závaznou.
Stanoviska - Stanovisko je akt, který institucím dovoluje vyjádřit se nezávazným způsobem, tzn. tak, že z něj pro adresáty nevyplývá žádná právní závaznost. Cílem je pevně zakotvit stanovisko instituce týkající se nějaké otázky
Společná akce (Společná zahraniční a bezpečnostní politika) - Společná akce je právní nástroj definovaný v hlavě V. Smlouvy o Evropské unii. Jedná se tedy o nástroj uplatňovaný na mezivládní úrovni. Přijímá ji Rada Evropské unie jednomyslně, nebo v některých případech kvalifikovanou většinou. Společná akce je závazná pro členské státy, které musí dosáhnout pevně stanovených cílů, kromě případů, kdy nastanou velice závažné komplikace.