Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Předseda (zvoní.) Prosím pány na pravici, aby poněkud se umírnili!

Zpravodaj dr. Meissner (pokračuje) . . . již při částce 10 K, 50 K a podobně. Byly-li spolupachateli osoba vojenská a osoba občanská, osoba občanská podléhala mírnějšímu trestu než vojenská, ač dopustily se stejného deliktu. Osoba občanská byla stíhána třebas jen pro přestupek, kdežto osoba vojenská pro zločin, osoba občanská, šlo-li o částku mezi 600 K a 2000 K, mohla býti odsouzena podle sazby od 6 měsíců do jednoho roku, osoba vojenská podle sazby mezi 5-10 léty. Všechny poukazy na tuto nerovnost a nesprávnost zůstávaly marny, prostě z toho důvodu, že ku změně vojenského trestního zákona bylo potřebí v říši rakousko-uherské stejného postupu v obou polovicích říše, že tu byl odpor se strany vojenských úřadů, a důsledkem toho byly vojenské osoby přísněji a krutěji trestány než osoby občanské.

Předloha naše byla podána již v měsíci listopadu a z nahodilých důvodů se stalo, že právní výbor teprve nyní ji může předložiti slavnému Národnímu shromáždění. Nebude snad naprosto žádného sporu potud, pokud předloha zvyšuje částky směrodatné pro trestnost, pro kvalifikaci majetkových deliktů a přikloňuje se k zásadám, vysloveným v tak zvaném zákoně Ofnerově. Avšak navrhovatelé šli dále. Navrhovatelé nechtěli se spokojiti s částkami upravenými zákonem Ofnerovým, nýbrž vycházejíce z názoru, že hodnota peněz zejména v poslední době silně poklesla, že dnešních 50, 200, 2000 K nerovná se 50, 200 anebo 2000 K ještě před 4 lety, že tedy neodpovídá to úmyslu zákonodárcově, když ponechají se staré sazby při velmi citlivém poklesu peněz, žádali, aby částky byly zvýšeny a to nejen pro platnost vojenského trestního zákona, nýbrž i pro oblast platnosti občanského trestního zákona. Avšak při projednávání v právním výboru ozval se z vážné strany odpor. Byl to expert pan profesor Prušák, který, vycházeje z názoru, že krádež jest trestným činem antisociálním, že jest spíše třeba přísněji ji stíhati, že jest třeba vynaložiti všechny prostředky, aby byly majetkové delikty potlačeny, aby zločinnost v tomto směru byla zmenšena, postavil se proti zvýšení částek, směrodatných pro trestnost činů majetkových.

Vzhledem k jeho námitkám upustil právní výbor od zákonodárné úpravy, když byl zástupce ministerstva spravedlnosti slíbil, že v nejbližší době předloží ministerstvo osnovu zákona, kterou se upravují majetkové delikty vůbec, a to jednotným způsobem pro občanské osoby i pro osoby vojenské pro území, které dříve patřilo k Rakousku, stejně jako pro území, které patřilo k Uhersku. To byl také hlavní důvod, který vedl právní výbor k tomu, že upustil od zvýšení těchto částek a že nesáhl k úpravě podobné, jaká byla provedena v republice rakouské, poněvadž by tím byl býval ještě více vynikl rozdíl mezi naším trestním zákonem a mezi trestním zákonem uherským, kde jest kvalifikačních okolností, způsobujících z majetkových činů, zejména ze zpronevěry a krádeže, zločiny, mnohem více nežli podle zákona u nás platného.

Já bych, vážené shromáždění, při té příležitosti právě jako navrhovatel oněch předloh, které nemají se státi zákonem, řekl, že je sice krádež činem antisociálním, a že jsem dalek toho vystupovati v roli zákonodárcově jako obhájce těchto deliktů a že také stojím na stanovisku, že krádež, pokud je zjevem antisociálním, zejména pokud je provozována po živnostensku, má býti stíhána velice ostrým, ba odstrašujícím způsobem. Avšak námitky, které s hlediska vědeckého byly předneseny a proneseny proti úpravě našeho zákonodárství tak, jak námi bylo proponováno, myslím, že neodpovídají všeobecnému nazírání v kruzích těch, které jsou povolány, aby soudily o majetkových deliktech.

Kdyby byl u nás tak všeobecným názor, že každá krádež a priori má býti posuzována jako zločin a jako čin vysoce antisociální, že mírnost při posuzování krádeže není na místě, a že naopak v nynější pokleslosti morální by spíše mělo býti užíváno měřítka přísnějšího, pak by v první řadě musil se projevovati v kruzích těch, které jsou dle svého povolání určeny k tomu, aby soudily nad těmito trestnými činy. My však vidíme, že jak soudcové z povolání, tak soudcové z lidu, dívají se na majetkové delikty, zejména krádež a zpronevěru, docela s jiného hlediska. Návladnictví a soudcové z povolání hledí stlačiti cenu za tím účelem, aby to, co by jinak musilo býti žalováno nebo odsouzeno jako zločin krádeže, bylo kvalifikováno toliko jako přestupek, nebo hledí stlačiti cenu přes 200 K pod 200 K, přes 50 K pod 50 K, aby kvalifikace byla nižší. Soudcové z lidu v častých případech odpírají přisvědčiti k otázce, činí-li cena ukradené nebo zpronevěřené věci nad 2000 K, poněvadž pociťují jako nespravedlnost, aby stíháno bylo něco jako zločin těžkým žalářem od 5 do 10 let, co ještě před 2-3 lety, kdy hodnota peněz byla vyšší, bylo stíháno jako zločin žalářem do jednoho roku nebo po případě jako přestupek.

Nehájím něco, co by odporovalo všeobecné morálce, nýbrž, co jest v souhlasu se všeobecným názorem, platným ve všech kruzích soudců, jak soudců z povolání, tak soudců z lidu. A jako jsem ve své písemné zprávě učinil, mohu se odvolati na článek presidenta nejvyššího soudu Dra Popelky, uveřejněný v "Právníku", v němž poukazuje na to, že tu dvě příčiny způsobily divergenci ve vině a trestání majetkových deliktů: jednak změněný poměr hodnot mezi drahým kovem a jinými statky, jednak, že se cena peněz vyjadřuje v úvěrních papírech peněžních, že se cena vyjadřuje nižším měřidlem, nežli kterého bylo dosud užíváno, to jest bankovkami znehodnocenými místo zlatými zemskými mincemi. Žádá od soudu, aby v každém případě přepočítal sumu dle kursu bankovek na mince měny korunové.

Ostrá slova proti krádeži, jsou v jistém směru jistě odůvodněna, v jistém však jdou příliš daleko, poněvadž nepřihlíží se k tomu, že krádež není vždycky jen po živnostensku provozována, že jsou také krádeže nahodilé, krádeže, které jsou spáchány z bídy nebo z nerozvážnosti, není proto správno, ihned z každého delikventa dělat zločince, že jsou krádeže méně významné, méně dalekosáhlé a že by bylo naopak protismyslné, prohlašovati zásadně každou krádež nebo zpronevěru za zločin.

Kdykoliv slýchávám ostrá slova proti krádeži a zlodějům, pozastavuji se nad jedním: proč neslyšíme stejně ostrá slova proti jiným majetkovým deliktům, které jsou ještě nebezpečnější sociálně, které jsou ještě horší, a které by zasluhovaly ještě přísnějšího trestání a pronásledování? Proč neslyšíme stejně ostrá slova, jako slyšíme proti krádeži v továrnách na tabák, na dráhách, na poštách, proč neslyšíme stejně ostrá slova proti úplatkářství v úřadech, proti těm, kteří podplácejí, a ještě ostřejší proti těm, kteří se dávají podplácet? (Výborně!)

Jako jest nebezpečno pro stát, když zřízenec poštovní vykrádá balíčky svěřené dopravě poštovní, jako jest protisociální a má býti přísně stíháno, když železniční zřízenec věc, která jest svěřena jeho dohledu, pro svůj užitek si přivlastní a zcizí, stejně, ba přísněji ještě má býti stíhán onen zjev, který se u nás zahnízdil, proti němuž bohužel se podniká dosud málo, proti němuž je všeobecná morálka naprosto otupena, který nám rozežírá naši správu, který by zasluhoval větší pozornosti a přísnějšího trestání. (Výborně!)

A kdykoliv ozvou se hlasy proti šlendriánu v továrnách na tabák, na poště, na dráze, kdykoliv ozvou se hlasy proti krádežím, mám za to, že mají býti provázeny hlasy proti úplatnosti, proti korupci, která dnes panuje v byrokracii. (Výborně!)

Ještě bych si dovolil při té příležitosti upozorniti na to, že naše trestní zákony stíhají každé odcizení cizího předmětu při nejmenší části jako přestupek krádeže, který má za následek jistou újmu na politických právech, který musí býti stíhán vězením, tedy ztrátou na svobodě, že i když jde o odcizení nepatrné věci, která má sloužit k bezprostřednímu ukojení potřeby, na př. vzetí kousku chleba, housky a pod., nemáme ustanovení, která mají trestní zákony v jiných státech, o tak zvaném odcizení, kde majetkové delikty méně významného rázu jsou trestány jako činy, na které může býti uvalena peněžitá pokuta a které se stíhají toliko na žádost poškozeného. Také toho jsme chtěli docíliti svými návrhy, které směřovaly k opravě vojenského i občanského trestního zákona, ale k této úpravě nedošlo právě vzhledem k slibu ministerstva spravedlnosti. Doufám, že ministerstvo spravedlnosti svůj slib co nejdříve vtělí ve skutek a že nebudeme se již zabývati otázkou, jak příštipkářsky upravovati staré zákony rakouské a uherské, nýbrž, že co nejdříve přikročíme k řádné, jednotné kodifikaci trestního zákona pro celou republiku vůbec.

Tím bych byl se svou zprávou hotov a dovolil bych si na konci této zprávy vysloviti ještě jedno přání. Nejraději bych viděl, kdybychom vojenský trestní zákon nepotřebovali kodifikovati, nýbrž kdybychom se ho mohli zbaviti jako nepotřebného balastu. Jsem toho názoru, že rozlišování mezi justicí občanskou a justicí vojenskou se do naší doby nehodí. Mám za to, že nemůže býti zvláštní justice občanská a zvláštní justice vojenská, nechápu, proč by o deliktech obecného rázu nemohly rozhodovati občanské soudy stejně, je-li pachatelem osoba občanská či osoba vojenská. Snad by se dalo uvažovati o tom, zdali pro čistě vojenské delikty, porušení subordinace, zbabělost, deserci atd., by se nedoporučovalo - i když by nebyly zachovány zvláštní soudy vojenské - tedy alespoň, aby živel vojensko-laický, který dnes ve způsobu soudů kmetských se u vojenských soudů uplatňuje, nemohl se uplatniti i u občanských soudů, půjde-li o čistě vojenské delikty. To je věc, o které by se hovořiti dalo, ale jinak mám za to, že rozlišování mezi justicí vojenskou a občanskou je odbytou věcí, že musíme se domáhati také v tomto ohledu unifikace, že musíme prostě žádati, aby vojenské soudy byly odstraněny.

Ale žádáme-li to pro vojenské osoby, pak tím spíše musíme se domáhati toho, aby bylo odstraněno vojenské soudnictví nad občanskými osobami. Měli jsme příležitost poznati, co znamená justice vojenská, je-li jí dáno právo, rozhodovati o politických deliktech, spáchaných občanskými osobami v Rakousku. Uváděli jsme tolik argumentů - knihy byly psány o té pověstné justici. Bohužel, naše vojenská justice v politických deliktech zdá se, že chce kráčeti v šlépějích rakouské vojenské justice. Nechci se ve svém referátu o tom blíže zmiňovati, to bude předmětem zvláštního jednání.

Podrobení občanských osob pod pravomoc vojenskou bylo něco naprosto výjimečného, bylo-li pro to nějaké omluvy, mohla platiti jen potud, pokud jsme byli ve stavu válečném. Dnes, kdy nejsme ve stavu válečném, odpadly důvody i záminky pro rozšíření pravomoci vojenských soudů nad občanskými osobami, pročež by vláda měla co nejdříve zase zavésti řádný stav v soudnictví a podrobiti občanské osoby pravomoci občanských soudů trestních. (Posl. Stivín: To by tam nesměl býti Klofáč se svou partou! Dává otvírati poslancům dopisy!) Poměry, které jsou dnes - a říkám to v plném vědomí slov pronášených - neliší se ve mnohém ohledu od poměrů, které byly za starého Rakouska. Ničemu jsme se nenaučili. Kdybychom poměry tam panující nepodrobili kritice, kdybychom připustili, aby se u nás zahnizďovaly zlozvyky staré rakouské vojenské justice, podkopávali bychom tím důvěru v naši justici vůbec, a toho bych si v zájmu její pověsti za žádných okolností nepřál.

Mohu tudíž ukončiti přáním, aby slavné Národní shromáždění předlohu přijalo jako nepatrnou splátku, nikoli jako dalekosáhlou reformu a myslím, že jistě bude odpovídat právnímu cítění velké části této slavné sněmovny, když vyslovím též přání, aby vláda u nás odstranila poměry výjimečné a zavedla i ve vojenském soudnictví řádný stav právní. (Potlesk.)

Předseda: K slovu není nikdo přihlášen. Debata je skončena. Přistoupíme k hlasování. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

Poněvadž předloha sama má pouze 3 články a žádný pozměňovací návrh nebyl učiněn, budeme hlasovati o nich v celku. Námitek proti tomu není? (Nebyly.)

Kdo souhlasí s článkem I., II. a III. zákona, jak je obsažen ve zprávě výborové, jakož i s jeho nadpisem, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To je většina. Článek I., II. a III., jakož i nadpis zákona jsou schváleny.

Přeje si pan zpravodaj ke druhému čtení slova? Není žádných textových změn?

Zpravodaj posl. dr. Meissner: Nikoli.

Předseda: Kdo souhlasí se zákonem, přijatým právě v prvém čtení, i ve čtení druhém, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To je většina. Zákon je schválen i ve druhém čtení a tím je tento odstavec denního pořádku vyčerpán. Přistoupíme k dalšímu, jím jest jednak:

2. Zpráva výboru ústavního jednak výboru právního o vládní osnově zákona (tisk č. 1589), jímž se prohlašuje 28. říjen za svátek státní (tisk č. 1678).

Uděluji slovo nejprve p. zpravodaji výboru ústavního, p. dru Weyrovi.

Zpravodaj posl. dr. Weyr: Vážené shromáždění!

Osnova, o které jednáme, má dvojí význam. Jde jednak o to, aby nejvýznačnější den naší republiky, 28. říjen, byl prohlášen za státní svátek. (Posl. Johanis: 1. květen jste měli udělat svátkem!) Prosím, to je vládní předloha. Když vláda podá předlohu, nebudeme proti tomu.

Národním svátkem 28. říjen zůstane vždy, k tomu není třeba zvláštního zákona, jde o to, aby byly připnuty k tomuto dni také právní následky a důsledky, tedy takové důsledky, jaké se připínají k jiným svátkům. Budeme míti tudíž dne 28. října, když bude osnova tato přijata, státní svátek, a můžeme říci, že na území československé republiky, pokud nepatří na půdu Slovenskou, bude to vlastně prvním svátkem státním, poněvadž naše zákonodárství rakouské dosud oficielně žádných státních svátků neznalo; znalo pouze církevní svátky, které státem byly ovšem jaksi obyčejem respektovány. V Maďarsku byly již dříve svátky státní.

A tím přicházím, poněvadž intence tohoto zákona jsou zcela jasné a nesporné a není třeba šířiti se o nich ještě v mém referátě, k druhému významu této osnovy. A tento význam jest ovšem zásadní, na př.: totiž, že zavádíme vlastně docela novou úpravu, které náš dosavadní právní řád neznal. My jsme žádných státních svátků neznali, jak jsem již řekl, nýbrž jen církevní svátky, a když nyní zavádíme 28. říjen jako státní svátek, tedy si musíme býti vědomi, že je nutno tuto materii jednotně upraviti.

Není možno nadále, aby moderní stát, který jest si vědom, že jest něco jiného než církev, prostě respektoval církevní svátky různých náboženských vyznání, protože, kdyby měl býti spravedlivý, musil by pak uznávati svátky všech náboženských vyznání a měli bychom snad více svátků nežli všedních dnů. Bude rozhodně nutno v této věci udělati pořádek a sice ve smyslu, jak se samo sebou rozumí, odluky církve od státu. Zavádíme-li nové svátky státní, bude tím více nutno, abychom po případě oklestili svátky již stávající, poněvadž by zajisté nebylo možno, zaváděti vždy nové a nové svátky a staré nerušiti, jelikož věc ta má, jak zajisté lehko lze nahlédnouti, též hospodářský význam.

Zavedením každého nového svátku snižuje se pracovní doba ne denní, nýbrž každoroční, národa a jest po případě škoda takovéto doby. Rozumí se samo sebou, že úprava svátků státních nemusí býti nutně v rozporu s úpravou církevních svátků. Bylo by zajisté nesprávno, kdyby stát, který má velkou většinu vyznavačů určitého vyznání náboženského, stanovil státní svátky na jiné dny, než jsou stanoveny svátky církevní. Stát musí si arciť vyhraditi a stanoviti též po případě svátky čistě státní, významu politického, svátky takové, které s náboženskými vyznáními nemají co činiti.

S tohoto stanoviska vycházel ústavní výbor, když se usnesl, navrhnouti slavnému plenu mimo vládní osnovu zákona též zvláštní resoluci, která zní takto:

"Vláda se vyzývá, aby s urychlením předložila Národnímu shromáždění osnovu zákona o úpravě státních a církevních svátečních dnů."

Jménem ústavního výboru prosím slavné Národní shromáždění, aby jak osnovu vládní, kterou jsme nechali nezměněnou, tak resoluci tuto přijalo. (Výborně!)

Předseda (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen, debata je skončena. Přistoupíme k hlasování, prosím o zaujetí míst. Poněvadž zákon má pouze 2 paragrafy a žádný pozměňovací návrh nebyl učiněn, budeme hlasovati o něm v celku. Námitky proti tomu není? (Nebyly.) Kdo souhlasí s § 1. a 2. zákona tak, jak jest obsažen ve zprávě výboru ústavního a právního, jakož i s nadpisem zákona, prosím, aby povstal. (Děje se.) To jest většina. Zákon jest schválen v prvém čtení.

Přeje si pan zpravodaj slovo k druhému čtení? Žádná textová změna?

Zpravodaj posl. dr. Weyr: Ne!