Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Hajn.

Posl. dr. Hajn: Dovolte mně, paní a pánové, abych se ke konci debaty rozpočtové připojil k přáním a žádostem pánů řečníků předchozích, aby tento dodatečný rozpočet byl posledním podobným rozpočtem, poněvadž jinak jest opravdu vážné nebezpečí, že klesne důvěra v reelnost našeho řádné ho rozpočtu a že vzejde podezření, že naše finanční správa buď nedovede nebo, což by bylo horší, nechce řádně propočítati rozpočet, nebo že naše vláda nedovede, či dokonce že nechce spravovati stát v mezích rozpočtu řádně vyhotoveného finanční správou a schváleného oběma sněmovnami.

Paní a pánové! Ocitáme se ve sféře šetrnosti a úspornosti ve státním hospodářství a netajíme se tím, že do této sféry budou zataženy všechny kapitoly státního rozpočtu, druhou kapitolou počínaje a poslední konče, že budou zataženy do této sféry všechna zemská hospodářství, všechna hospodářství župní, okresní i obecní. (Souhlas.) Majíce plnou důvěru v činnost naší parlamentní úsporné komise a přejíce její činnosti všeho zdaru, jehož předpokladem jest ovšem, aby si dobyla náležité autority naproti vládě, naproti státním úředníkům, naproti oběma sněmovnám, naproti veškeré veřejnosti, (Souhlas.) voláme především k zodpovědnosti samy sebe, obě sněmovny. Neboť, paní a pánové, máme sice dle ústav ní listiny striktní ustanovení, že jest po vinností každého poslance, který činí nějaký návrh, jenž přivodí nebo by přivodil v nějaký státní výdaj, ihned dáti doložku rázu finančního, ve které by se propočítalo, jakým způsobem by se nové výdaje mohly opatřiti, máme také iniciativní výbor, který má právě s tohoto stanoviska zkoumati především iniciativní návrhy, ale zdá se mně, paní a pánové, že tato ustanovení, která mají zamezovati inflaci iniciativních návrhů, začínají se zvrhávati v pouhou formalitu, že na konec by se mohla státi jen pouhou španělskou stěnou, za kterou by se inflace návrhů tím spíše mohla prováděti. Na příklad, se strany německé byla zahájena návrhová ofensiva na vysokoškolském poli. Všechny ty návrhy přivodily by obrovské výdaje. A podívejme se na finanční doložky těchto návrhů! Jen najíti formičku nějakou, jak to všechno obejíti, a už se myslí, že je všechno zachráněno a spaseno. A tu by iniciativní výbor nejen mohl nebo směl podle litery i ducha naší ústavní listiny, nýbrž měl tyto návrhy vůbec zamítnouti a nepřipustiti jich k dalšímu jednání. Či, paní a pánové, chceme tuto povinnost úspornosti a šetrnosti se sebe přenésti na bedra samotného presidenta naší republiky vložkou do ústavní listiny, že on má povinnost vyšetřiti, zdali je ústavním předpisům náležitě vyhověno a zdali skutečně také u každého zákona finančních důsledků, schváleného oběma sněmovnami, je ihned postaráno o úhradu?

Když mluvím již o těchto věcech, pokládám za prospěšné a radostné zmíniti se veřejně o vzácném činu vyššího státního úředníka, ba pokládám za svoji povinnost tak učiniti, jakmile právě tomuto úředníku byly v zákonodárných sborech veřejně činěny výtky, že nešetří. Náš vyslanec ve Washingtoně na základě učiněných zkušeností a vyslechnuv mínění konsulův a předsednictva, poslal našemu zahraničnímu ministerstvu návrh spolu s rozpočtem na reorganisaci naší zahraniční služby ve Spojených Státech Severoamerických. To oboje znamená snížení dosavadních výdajů (Výborně!) o 78% (Slyšte!) proti rozpočtu na rok 1921, jejž sestavilo pražské finanční oddělení zahraničního ministerstva. (Slyšte!) V cifrách vyjádřeno, těch 78% úspor bylo dosaženo jednak úsporou 300.000 dolarů ve výdajích, jednak zvýšením vlastních příjmů vyslanectva a konsulátů o 104.400 dolarů. Víme, že se zahraniční služba naše nejméně hodí pro šablonovité řešení vzhledem k nesrovnalostem valutárními, vzhledem k různým společenským poměrům, vzhledem k různým usancím a zvykům, ale přes to pronáším opravdové přání, aby tento čin p. vyslance dr. Štěpánka našel svých následovníků. (Souhlas.)

Podle státního rozpočtu naší republiky máme tiskové oddělení v předsednictvu ministerské rady (pod ním je česká tisková kancelář), máme tiskové oddělení v našem zahraničním ministerstvu a mají ještě tisková oddělení některá jiná ministerstva. Snad nekřivdím nikomu, když řeknu, že takových zvláštních specielních ministerských tiskových oddělení je 16 či 17, právě tolik, kolik je ministerstev. Nezdá se vám, ctěná sněmovno, že i dobrého jev moc? (Posl. Dyk: Není to dobré!) Dobře, kolego Dyku, zde je více než pochybnost, je-li to všecko dobré. Četl jsem na př. právě tyto dny pařížskou korespondenci v národně-demokratickém deníku brněnském, kde se činí prudké výtky naší informační a tiskové službě proto, že zameškala sice primitivní, ale přece stejně svatou svoji povinnost při oslavě Moliérově, která se stala světovou. (Posl. Dyk: Velmi šeredné!) Byl by tedy tento případ zase novou kapkou, jaké trvale plní sud dokladů u této naší tiskové státní informační a zpravodajské služby, ale mně tento sud takových kapek je už dávno naplněn, ba přeplněn zanedbáními, proviněními a přímo nemohoucností, a proto volám opětně i zde: Státní obhospodařování tiskové služby informační a zpravodajské musí býti odstraněno. (Výborně!)

Posléze, i zde v plenu, dovoluji si upozorniti úspornou parlamentní komisi, že stojí za její pozornost nadbytek všelikých věstníků, periodických listů a deníků, jež vydávají naše ministerstva, buď přímo sama nebo pod firmou různých společností, sestrojených více méně nešikovně. Stojí to za pozornost proto, že to znamená několikrát deset milionů korun výdajů. A stojí to za to i se stanoviska politické morálky. (Výborně!)

Přicházím k politické partii svých vývodů. "Parlamentarischer Verband" vzhledem ke zprávám, že vyjednávání s našimi Němci pokročilo, prohlásil, že nemohlo pokročiti, protože nebylo zahájeno, aspoň pokud se týká stran v parlamentním svazu zastoupených (a těch je 5). Věřím "Verbandu", ale jeho prohlášení nepostačuje umlčeti hlasy a rozptýliti podezření, neboť nejedná-li se s "Verbandem", s některou z jeho stran, může se jednat s německými agrárníky nebo s německými sociálními demokraty nebo současně s oběma stranami. Kdo jedná v tomto případě z českých stran, nemohu říci, vím jen, že naše strana to není. Ale konečně se nemusí ani vyjednávat, protože se našim Němcům dává, co chtějí, bez vyjednávání. Jen starý režim rakouský odkazoval nás Čechy na houževnaté zápasy, které trvaly třeba deset let tu o české gymnasium, tam o lokálku, tam o český nápis "platí 10 zlatých"; všechno to a jiné podobné se vůbec Němcům po převratu ponechalo v našem státě, jak se tím byli přesytili v Rakousku nebo se jim to hned dalo dobrovolně. Teď se jim zase dávají dva přísedící do zemského správního výboru pro Čechy. Opětně poznamenávám, že naše strana není mezi těmi, které dávají. Že se naši Němci chovají k našemu státu i dnes po třech letech, jako se chovali po převratu, na tom patrně dávajícím nezáleží. Jak se budou chovat v zemském správním výboru českém, po tom se nikdo neptá a záruky nikdo nechce. V tom je právě novota, že, co jsme dříve v Rakousku od Vídně dostávali, něco za to, že jsme už byli moc hodni, v Československé republice se dává Němcům proto, aby byli trochu hodnější. Tato taktika dávati domácím odpůrcům našeho státu a jeho národního rázu raději napřed a dobrovolně, je jednou z příčin toho, že naši Němci sledují vesměs maximální cíle. O drobnější věci se nepotřebují s námi tahat, neboť je dostávají dříve, než si je sami zformulují; my sami jsme to, kteří touto taktikou znemožňujeme vznik oportunní strany německé. (Souhlas.)

Ale naše německá menšina se získává také zahraniční naší politikou. Možná, že pan kancléř Schober nereprodukoval věrně své rozmluvy s naším zahraničním ministrem, ale protože je faktem, že pokládal za přípustno veřejně ve své sněmovně činiti lánskou smlouvu Němcům v Rakousku stravitelnější jako prostředek - teď cituji: "jímž můžeme býti Němcům v Československu nápomocni k zachování jejich v národních statků", - ubezpečováním, a cituji dále, že "Československo má kromobyčejný zájem na tom, aby se nedotýkalo citů rakouských Němců nijak ostrými opatřeními proti Němcům ve svém území", sotva se prohřešíme proti pravdě, nepřipustíme-li možnosti, že pan kancléř Schober všechno to si prostě vymyslil. I někteří našinci mně a naší straně vytýkají, že jsme nedovedli doposud nalézti správného poměru k domácím Němcům. Ve skutečnosti jsme jej právě nalezli my, a to již tím, že jsme z práv našeho jazyka ve státě a pro stát zachránili, co se dalo zachrániti proti tehdejší většině. Náš poměr k našim jinonárodním menšinám je tak přesný a jasný, jako přesný a určitý byl smysl našeho boje za osvobození ve válce (Výborně!), jak přesně a jasně byl dán raison detre československého státu při jeho znovuobnovení za mírového jednání a jak přesná a jasná je idea národního státu Československého (Výborně!) I bylo nám zadostiučiněním, když to byl sám president, jenž v novoročním poselství pohřbil myšlenku nového Švýcarska, a když byl také mluvil o "pangermánské povýšenosti", a nejsme to my, naše strana, kteří tuto povýšenost jen živíme. K výroku kancléře Schobera, že - teď cituji -: "nelze odloučiti pražského hospodářství od hospodářství vídeňského" a "že právě Československo je naším sousedem, který se zřetelem na své velice vyvinuté hospodářství Rakouska a specielně Vídně co nejnaléhavěji potřebuje a který se tím vůči Němcům netají" - to všechno byl citát - budiž mně dovoleno uvésti tyto cifry: Co v letech 1919 až 1920 dovezlo k nám Rakousko zboží za 1.918 milionů Kč, bylo od nás vyvezeno zboží do Rakouska za 5.726 milionů Kč. Doznávám otevřeně vůči těmto cifrám, aniž to chce býti nepříznivým projevem vůči našemu sousedu, že pokládám za cíl a za ctižádost naší schopnosti obchodní a exportní, abychom v budoucnosti obchodovali s cizinou sami a nikoliv prostřednictvím Vídně nebo Berlína (Výborně!), neboť ony cifry znamenají, že Vídeň a Berlín jsou a chtějí býti i na dále našimi komisionáři.

Jestliže se termínu o "vyrovnání s Němci" užívá se strany některých našich vládních činitelů, litujeme toho, protože tím degradují svůj vlastní stát, jehož vážnost jest jim svěřena. My Čechové jsme před válkou mohli ovšem mluviti o vyrovnání s Vídní, protože jsme měli své státní právo.

Dotkl jsem se již, že naši Němci podnikli ofensivu návrhovou na vysokoškolském poli, a kdybychom byli, paní a pánové, více praktickými politiky nežli politickými theoretiky, odpověděli bychom hned na ty návrhy především tím, že bychom omezili právo neslovanských cizinců studovati na našich státních školách, na školách středních a školách vysokých. To by znamenalo ve svých důsledcích, že bychom podrobili veliké zkoušce existenční oprávněnost německého školství vysokého i středního, neboť na nich právě cizí studenti cizostátní činí veliké procento. Zatím se zde ovšem nemohu než spokojiti s otázkou, proč v každém jiném státě by okamžitě a bez rozmyslu k takovým krokům přikročili jako odpověď na takovou ofensivu, jakou učinili Němci.

Nejsem, ctěná sněmovno, přívržencem theorie, že dlužno na kámen vždycky odpověděti kamenem. Ale odpovídá-li se na kámen vždycky jen chlebem, znepokojuje mne to, ba uráží mne to. Chcete, paní a pánové, věděti názorně, co znamená tam kámen a zde chléb? Nuže, co na příklad Maďaři nejen že ještě neodzbrojili, nýbrž co napadají naše hranice, na našem území loupí a vraždí, naše železniční správa zavedla špičkám maďarským v Pešti přímé rychlíky přes Košice do Popradu a otevřela jim po přestávce tříleté přístup na Vysoké Tatry, což svědčí o takové míře naší důvěry, kdy se důvěra stává již lehkomyslností. Co se i v Maďarsku - to je další příklad i mimo Maďarsko zase začaly jeviti známky opětného habsburského nebezpečí, náš stát jedná ve Štyrském Hradci nejen s Italií a Rakouskem, nýbrž i s Maďarskem o povolování dvouletých, po případě jednoletých pasů a úřední zpráva o tom končí, že stát Jugoslavie si vyhradila souhlas, stanovisko polské že je dosud neurčité a Rumunsko dosud nepodalo prohlášení. Jak zastaralých a nepokrokových method užívají ještě tyto tři státy u srovnání s naším státem!

Lituji, že se nemohu již aspoň zmíniti o řadě otázek politiky vnitřní i zahraniční. Je tu naše Slovensko. Je tu naše Podkarpatská Rus, kdež Praha i civilní správa v Užhorodě ke zmatkům přejatým již po Maďarech a Rumunech přidala ještě spoustu zmatků domácí vlastní výroby. Jsou tu hranice našeho státu, ctěná sněmovno, na jichž stanovení podle státních rozpočtů jsme již věnovali 150 mil. Kč a které ve čtvrtém roce republiky jsou stále na všecky čtyři strany světa doposud pohyblivými. (Tak jest!) Je tu přátelské Polsko a smlouvy s ním. A zase zde vystupuje otázka Javořiny, jakkoliv podle našeho přesvědčení pokládáme otázku tu za definitivně vyřešenou tím okamžikem, když stálý výbor byl schválil rozhodnutí nejvyšší rady ze dne 28. července 1920 pro Těšínsko, Spiš a Oravu, a když tato sněmovna, jakož i senát schválily t. zv. hraničnou smlouvu udělanou mezi pěti velmocemi, námi, Polskem, Rumunskem a Jugoslavií. Je to nepřátelské Maďarsko, které, opakuji opětně, ještě neodzbrojilo a jakoby vůbec mu ani nepřipadlo odzbrojovat. Je to Rusko, je Dohoda Velká i Malá, a specielně Anglie a Francie. Smím-li se nadíti, ctěná sněmovno, že naše zahraniční politika učiní všecko, aby se jiní chovali k našemu státu při chystaných mezinárodních poradách a mezinárodních akcích jako ke státu, jenž se na př. svým vlastním přičiněním vyhnul inflaci v oběhu bankovek a jenž opravdu není již dalek rovnováhy ve státním rozpočtu, jenž je si vědom i svého geografického položení i své úlohy, jež vyplývá z něho v Evropě a který na obhájení své neodvislosti podnikne vše potřebné. (Výborně!)

Ale aspoň, paní a pánové, několik slov o Rusku: I u nás ukázalo sovětové Rusko, že dovede nejen obchodu, nýbrž i lidumilnosti použíti a využíti k politice. Jako do jiných států, tak i k nám se svezla mise sovětového Ruska po kolejích t. zv. obchodních styků a v poslední době i po kolejích humanitních. (Viz ruské děti s bolševickými pedagogy-komisaři). Nemůžeme zabrániti, aby vláda Leninova a Trockého neviděla honosivě v takových rostoucích obchodních stycích nebo v pozvání na konferenci janovskou uznání své moci a svého významu a vítězství bolševického režimu, ale těžko bychom nesli, kdyby se tak dívala i naše vláda, resp. náš zahraniční ministr. Nikoli sovětové Rusko, nýbrž prostě Rusko, Rusko se svým významem, Rusko se svou velikostí, se svými obrovskými možnostmi, se svými budoucími úkoly i se svými budoucím reindikacemi a reparacemi (Souhlas.) - takové Rusko, styky s takovým Ruskem se vyhledávají, o takové Rusko se činí nástrahy, úklady a smlouvy. Jako se zmocnili bolševici vlády nad Ruskem, tak se chtějí teď zmocniti pro sebe i jeho významu v Evropě. (Tak jest!) Ale ukáže budoucnost - sotva už příliš daleká - že věčné Rusko prorazí, rozrazí a rozpráší tuto efemerní skořápku dočasné své bolševické vlády - nevlády. (Souhlas.) Je před námi celý veliký, velkolepý proces znovuobživování Ruska, a tu se nám zdá, paní a pánové, že v něm, v tomto procesu právě náš stát jako stát slovanský, specielně jako stát slovanského národa, jenž stál vždy v čele slovanské myšlenky a slovanského hnutí, může hráti v procesu tom aktivnější úlohu než úlohu pouhého diváka nebo statisty. A proto volám: K revisi naší zahraniční politiky v tomto směru, k revisi i našeho stanoviska k ruské emigraci! Ale raději, ctěná sněmovno, dříve než později, ba co dím, ihned, ještě dnes. (Výborně! Tak jest!)

Jak byl již prohlásil ctěné sněmovně náš první řečník v této debatě rozpočtové, bude náš klub hlasovati pro schválení tohoto dodatečného rozpočtu. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Pšenička.

Posl. Pšenička: Slavná sněmovno! Nemohu, dříve nežli přijdu k vlastní své řeči, k debatě o dodatečném rozpočtu, abych aspoň několika slovy neodpověděl předešlému řečníku p. kol. Roudnickému, jehož řeč obzvláště po stránce, kdy volá po spravedlnosti, po zavedení právního řádu, pokud se týče otázky náboženské v našem státě, naplňuje mne největším podivením. Jako mluvčí strany, která zneužívá svého mocenského postavení a všech svých prostředků k umlčení církve druhé, je nejméně oprávněn, aby volal po spravedlnosti a právu. (Hlas: Máte důkazy?) Ano. Já ne-v mluvím jako příslušník nějaké církve, již dávno jsem vystoupil z církve římsko-katolické, ale prohlašuji, že my jsme pro zavedení právního řádu církevního v Československé republice a že bude nutno napraviti křivdy, které na našem národě byly spáchány právě církví římsko-katolickou, která nabyla svého majetku za doby po bitvě bělohorské způsobem neprávním a násilným. A právě v tom ohledu si představuji, že má býti zaveden právní řád, aby nebylo utiskovaných a nebylo privilegovaných. A jestliže pan kol. Roudnický prohlašuje, že jeho strana, resp. církev římsko-katolická nepřeje si a nežádá žádných privilegií, žádné přízně se strany státu, pak dovoluji si o tom velice vážně pochybovati, poněvadž vím, jak ohromný hluk by spustili právě představitelé této církve, kdyby stát chtěl jí odříci ony velké milionové sumy, které věnuje kultu římsko-katolickému. Já jsem již prohlásil, že jsem pro stejná práva jakékoliv církve a tudíž i církve římsko-katolické, pokud podle dnešního stavu věci mají na to právo. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.) Dovolil bych si zdůrazniti ještě jeden moment k této věci, totiž ten, že to byli právě představitelé církve římsko-katolické, kteří v těch nejtěžších dobách našeho zahraničního odboje svými projevy důvěry, loyality a poslušnosti rakouskouherské monarchii podrývali nám půdu pod nohama a znemožňovali naši zahraniční revoluci. My jsme musili svými životy a krví vykoupiti hříchy, které právě představitelé této církve na českém národě páchali.

Já nechci, vážení přátelé, dále polemisovati s vývody pana kol. Roudnického a proto přejdu k původní své řeči k dodatečnému rozpočtu. (Různé výkřiky.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím o klid, aby pan řečník nebyl vyrušován!

Posl. Pšenička (pokračuje): My socialisté jsme si velmi dobře vědomi toho, že ani řádný, ani tento dodatečný rozpočet ... (Výkřiky. Místopředseda dr. Hruban zvoní.) ... nevyhovuje oněm potřebám sociálním, kterých vyžaduje nejen duch doby, ale i neutěšené slabé postavení malého, pracujícího dělnického lidu v této republice. Jsme si toho velmi dobře vědomi, že v dosavadních rozpočtech našeho státu není dosud patrno, poněvadž moc socialistů není ještě tak velikou, že spějeme k přetvoření tohoto státu ve stát socialistický. I my legionáři, kteří postavili jsme se neohroženě za války proti Rakousko-Uhersku abychom hájili práva svého národa, byli jsme si stále vědomi toho, že tvoříme a bojujeme pro stát demokratický, pro stát sociálně spravedlivý. Převratem dne 28. října 1918 dosáhli jsme sice své národní a politické samostatnosti, zbývá nám však ještě velmi mnoho a velmi usilovné práce, abychom svému státu dali nejen ráz politické demokracie, ale i demokracie správní a demokracie hospodářské. (Výborně!) U nás, slavná sněmovno, mluví se příliš mnoho o demokracii, jenom že touto demokracií rozumí se více demokracie politická, která je příliš ještě vzdálena demokracie skutečné, demokracie opravdové. Sám pan president ve svém novoročním poselství zdůraznil nutnost demokratické správy státu, nutnost nové slušné byrokracie. My musíme si býti vědomi toho, že bez demokratického úřednictva nemůže býti a také nebude demokratického státu. Tato otázka demokratické byrokracie je otázkou státní důležitosti, a proto by jí měla býti u nás věnována zvýšená pozornost. Musíme míti na zřeteli, že náš lid posuzuje ještě dosud stát podle jeho úřednictva a podle toho, jak naše úřednictvo jedná, posuzován je také stát samotný. My teprve dnes přicházíme k tomu, že neprospěli jsme státu mnoho tím, že převzali jsme příliš mnoho úředníků z bývalého Rakouska. Ještě dnes jsou mnozí z těchto úředníků, kteří nespřátelili se, já neříkám, se státem, ale s ideou tohoto státu. Pokládal bych za důležité, abyste v první řadě si podrobně všimli ministerstva vnitra, které vzniklo z bývalého místodržitelství a které převzalo také největší počet bývalých rakouských úředníků. Tito úředníci převzatí z ministerstva tvoří hlavní kádr ministerstva vnitra a následek toho je, že úředníci civilní, kteří by chtěli vnésti do našich úřadů a obzvláště do ministerstva nový republikánský duch, jsou odstrkováni a zatlačováni do pozadí. Co nám však nejvíce leží na srdci, je ten duch kamaraderie, který se začíná uplatňovati u ministerstva vnitra. Je to systém naprosto neudržitelný a považuji za svou povinnost, varovati předem pana ministra vnitra, poněvadž máme z historie posledních let výstražný příklad, kam kamaraderie v ministerstvech může vésti. Dovoluji si slavnou sněmovnu upozornit pouze na některé případy, abych charakterisoval ducha, který v ministerstvu vnitra panuje. Je to již ve veřejnosti projednávaný případ dr. Hassmanna, který byl za Rakouska placeným špiclem, který po převratu vtlačil se do státních služeb, a když se ne mohl do služby dostat, žádal ne v Praze, ale v Brně o změnu jména, které mu bylo dáno, a pan dr. Hassmann pod jménem Novák objevil se jako policejní kapitán v Beregsázu, kde, když provedl různé švindle, byl úřadu zbaven. Dnes však, prosím, opět se dovídáme, že tento pan dr. Hassmann recte Novák nachází se znovu ve státních službách. Mohl bych uvésti jiný případ, který nutí, aby především parlament byl na stráži, aby nebylo mocenského postavení některých vysokých úředníků na škodu státu zneužíváno. V Chotěšově u Dobřan je silná česká menšina. Tato česká menšina nemá až dodnes české školy. Česká škola byla sice už povolena, nebyly však dlouho nalezeny vhodné místnosti a proto nemohlo býti s vyučováním započato. V místě nachází se klášter s klášterní školou, jejíž místnosti byly už úřady pro českou školu zabaveny, ale poněvadž úředník zemské správy politické pan Zimmermann, který je referentem politické policie, posílá své dcery do klášterní školy a nerad by, aby tato klášterní škola byla zrušena, zpracoval bývalého hraběte Boss-Waldeka, dnes referenta zemské školní rady, tak daleko, že ačkoliv místnosti pro školu jsou zabaveny, přece jen do dnešního dne s vyučováním pro libovůli a pro zájem jednotlivého úředníka nemohlo se začíti. To jsou, vážení pánové a paní, případy, přes které nelze mlčky přejíti, neboť mlčením podporovali bychom ty mnohé úředníky, kteří zneužívají svého mocenského postavení na úkor občanstva tohoto státu.

Bude však nutno, abychom se zabývali podrobněji i poměry zemské správy politické. Ta část rakouského úřednictva, která nepřešla do ministerstva vnitra, utvořila zemskou správu politickou. Tito se svými tykadly po celé zemi, okresními hejtmany, tvoří silnou baštu, do které je nemožností proniknouti novým, mladým, demokratickým a republikánským elementům. Zde, prosím, panuje kamaraderie, kterou trpí především české obyvatelstvo v pohraničním území našeho státu. Právě proto, že jsou dosazováni do národnostně smíšených míst našeho státu okresní hejtmani národnostně nespolehliví, dovolují si Němci nerespektovati zákonů. Dosud ještě ve mnoha obcích máme provokující staré názvy ulic a naši čeští lidé v těchto obcích domnívají se, že jako za Rakouska tak i dnes není žádné právní ochrany našich menšin.

Ukáži na jeden případ, liberecký, kde již po delší dobu přes mnohé a mnohé pro testy české menšiny vládne p. vrchní policejní rada Protiwenski, kovaný Němec, který zřejmě a zjevně nadržuje Němcům. Pan Protiwenski, aby provokace byla zdvojnásobněna, přizval si dva nové německé úředníky, kteří mu pomáhají v jeho - říkám jen - neloyální práci v ohledu ke státu. Slavná sněmovno! V těchto věcech je nezbytně nutná náprava, nemá-li přicházeti k věcem, jakých jsme byli svědky při mobilisaci, kdy tato byla svěřena úředníku, prováděvšímu mobilisaci v roce 1914. A já znovu dovoluji si varovati naše ministerstvo vnitra, aby nedrželo ruky nad touto kamaraderií, poněvadž by se mohl opakovati francouzský případ i zde známý, případ francouzského ministra Malvyho, který za to, že připustil bez své viny rozmnožení se kamaraderie ve Franci, byl by vážně poškodil zájmy Francie jako státu a byl by sobě samotnému zlomil vaz. Případ Malvyho ve Francii je pro nás výstražným znamením, ze kterého se musíme co nejvíce poučiti. Neříkám a také nechci tvrditi, že jsou to komunisté, kteří jsou nejnebezpečnějšími pro zájem a existenci tohoto státu. Nebezpečnější je ta část neschopné byrokracie, která dosud nenaučila se odpovědnosti, svědomitosti a věrnosti úředníka. (Výborně!) Nechci, slavná sněmovno, nikterak paušalovati, vím, že máme tisíce úředníků svědomitých, kteří nad své síly vykonávají svoji odpovědnou službu, ale jejich postavení nesmí býti ztěžováno těmi jednotlivci, kteří nemají jiného zájmu, nežli svůj zájem osobní, svůj zájem vlastní. Je tudíž našim prvním úkolem provedení demokratisace v úřadech. Musíme se starati, abychom odstranili rakouský duch, který namnoze se u nás projevuje a který je vyjádřen v tom copařství, konservatismu v té ztrnulosti na starých zvycích. Jako důkaz této ztrnulosti mohl bych uvésti velice mnoho fakt.

Zastavím se jen u jednoho, a to toho, že dopravní řád Prahy pocházející z doby Marie Terezie nebyl až dodnes upraven vzhledem k poměrům, které v dnešní době se objevily. Jiný příklad je u četníků. Inkasování různých obnosů u poštovního úřadu, třeba by šlo o pouhých 5 haléřů, musí býti přítomen přednosta stanice, což je zbytečné zatěžování úřadů a zbytečné komplikování práce. Dle dosud platného dopravního řádu na venkově nesmí četník vzíti pokutu od vozky, který neřídí se dopravním řádem. Pokutu mu může sice uděliti, sepíše s ním protokol, ale nemá práva pokutu od něho vybrati.

Znám případ, kdy za pokutu 5 Kč bylo popsáno za 70 Kč papíru, že byla zaměstnána celá řada úředníků. Již to jsou důkazy, které nás nutí, abychom vážně přemýšleli o provedení řádné reformy administrativy. Tvrdí se, že máme nadbytek zaměstnanců a úředníků státních, o čemž dovoluji si velice vážně pochybovati, mám však za to, že první naší povinností by bylo, účelně a prospěšně naše státní zaměstnanectvo zaměstnávati.

Až dosud postrádáme přípravy ke zřízení župnímu, které bude vyžadovati velmi mnoho schopných úředníků. Je potřebí již dnes, aby veřejnost byla informována o příštím zřízení župním, aby se tak mohl potom vykonati onen úkol, který se mu svěřuje. Potřebujeme byrokracie, která by se cele oddala do služeb národa a státu a nedávala se, jak v poslední době se objevuje, zlákati tisícovými obnosy do služeb soukromokapitalistických. Když legionáři dovedli za války položiti své životy na oltář vlasti, když dělníci dovedou slevovati i ze svých nízkých mezd a platů, když velká většina našeho národa je ochotna přinésti všechny oběti, jen aby existence tohoto státu byla uhájena, pak, vážení přátelé, vmyslím, že je možno žádati od naší vysoké byrokracie, aby ona dávala svému státu síly, kterých tento potřebuje.

Dovoluji si s tohoto místa apelovati na mravní cit našeho úřednictva, jehož povinností je dáti přednost zájmům státu před různými soukromokapitalistickými podniky. (Výborně!) Ale ještě nemravnějším systémem jest, když státní úřady se předbíhají v přejímání sil, když Pozemkový úřad láká úřednictvo z jiných resortů a slibuje mu o jednu hodnostní třídu více. To je, vážené shromáždění, fakt, přes který nelze přejíti a který nutno ihned v zárodku potlačovati.

Dovolte mi nyní, abych několika slovy zmínil se též o poměrech v ministerstvu národní obrany. Při vojenské akci na Slovensku roku 1919 poznalo se, že civilní průmysl pracující na vojenských dodávkách pro armádu, není podroben řádnému organisovanému vojensko-technickému dozoru. Proto uznal prvý ministr národní obrany za naléhavý úkol, vybudovati co nejdříve organisaci válečného průmyslu a pověřil tímto úkolem ruského legionáře, majícího v tom oboru bohaté zkušenosti z Ruska a vykazujícího i dlouholetou praxi v cizině. Tak vzniklo 15. června 1919 výrobní oddělení ministerstva národní obrany, t. zv. centrální úřad válečného průmyslu, a zahájil ihned svou činnost. Agenda jeho rostla rychle, neboť průmysl, jemuž se tehdy nedostávalo látek dovozních, obracel se k němu se žádostmi o zakročení. Vyhledal na Slovensku podniky dřevařské, založené bývalou rakouskou vojenskou správou a opuštěné jejich maďarskými správci, vzkřísil je a dal do pořádku. Na návrh hospodářské skupiny presidia byla dále tomuto úřadu podřízena i brněnská zbrojovka a letecké dílny ve Kbelích. Ve všech těchto podnicích dosazeny dobré odborné síly, pomocí jichž úřad stále zdokonaluje organisaci závodu. Pro řádné vedení války je třeba dokonalé organisace výrobní, a jak dokázala světová válka, podle jejíž zkušeností musíme postupovati, bylo by neodůvodněno, ba škodlivo, vraceti se k vadným často a nedokonalým zařízením předválečným a odhazovati cenné zkušenosti válečné. Proto přičlenila organisační komise ministerstva národní obrany r. 1920 výrobnímu oddělení všechna tato oddělení, která jsou s výrobou spojena, a utvořila nákupní a výrobní odbor, aby se v něm účelně soustředil nákup a výroba. Postupem prací se poznalo, že agenda komerčního oddělení přičleněného k tomuto odboru je příliš veliká. Proto podal přednosta odboru návrh, aby bylo komerční oddělení vysunuto a osamoceno. Dnes však kolují pověsti, že má býti nákupní a výrobní odbor zrušen, a jeho agenda rozdána do různých odborů, což by znamenalo rozhodně krok nazpět ve vývoji vojenské správy. Tak na př. brněnská zbrojovka má býti připojena zbrojnímu oddílu, ač nevyrábí jen pušky, nýbrž také vozy pro vozatajstvo, vagony pro železnice a v přítomné době pracuje na základní opravě 2000 železničních vagonů. Zbrojovka má dále velkou pilu a dřevařské oddělení a bylo by proto přičlenění tohoto závodu odboru zbrojnímu naprosto nelogické. Letecké dílny mají býti podřízeny vzduchoplaveckému oddělení, při čemž se zapomíná, že toto oddělení je oddělením pro vojenskou službu leteckého sboru a není technickým oddělením pro výrobu létadel. Stejně nelogické je chystané přeložení oddělení látek výbušných do zbrojního odboru. Uvádí se, že toto oddělení má v kompetenci kromě třaskavin i evidenci chemického průmyslu a že se neobejde bez laboratoří. Sedmé oddělení je zařazeno do nákupního a výrobního odboru, ale neexistuje; u odboru zbrojního každému je jasno, že výroba má své zvláštnosti technickokomerční a zvláště pak sociální.