Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. posl. Mondoka a soudr. min. vnitra o věznění a odsuzování dětí a žen,

II. posl. Kurťaka a druhů min. vnitra o dražbě nemovitostí obce Kibral,

III. posl. Kurťaka a druhů vládě, že četníci zneužívají úřední moci,

IV. posl. dra Koberga a druhů předsedovi vlády o změně jazykového nařízení,

V. posl. Krebse a druhů min. pošt a telegrafů o událostech u poštovního úřadu v Teplicích-Šanově při slavnosti narozenin pana presidenta republiky,

VI. posl dra E. Schollicha a druhů předsedovi vlády o vyplácení novoročních remunerací státním úředníkům,

VII. posl. H. Simma, inž. R. Junga a druhů min. vnitra, aby byly opět zavedeny dvojité svátky,

VIII. posl. H. Simma, inž. R, Junga a druhů min. soc. péče, aby byla uzavřena vzájemná dohoda v oboru sociálního a pensijního pojištění s Německem, Rakouskem a Polskem,

IX. posl. H. Simma, inž. R. Junga a druhů min. sociální péče, aby byl podán návrh na novelisací zákonů pro péči o válečné poškozence,

X. posl. dra E. Schollicha a druhů min. školství a národní osvěty o prodeji losů pro výstavu soudobé kultury v Brně na německých školách,

XI. posl. Sladkého, Tučného, Knejzlíka, Langra, Riedla a druhů vládě o definitivní úpravě sociálního pojištění na Hlučínsku,

XII. posl. dra Franke, Zeminové, Buřívala a druhů min. spravedlností a min. vnitra o bezdůvodném zabavení Českého Slova ze dne 1. května 1928,

XIII. posl. Chlouby, Mikulíčka, Bolena a soudr. min. vnitra o rozdělování nouzové podpory poškozeným živelními pohromami na okrese pelhřimovském,

XIV. posl. I. Kurťaka a druhů vládě o západních (rusko-slovenských) hranicích Podkarpatské Rusi,

XV. posl. dra Holotu a společníkov ministrovi sociálnej pečlivosti o stanovení a rychlém poukázaní invalidnej renty pre válečného invalida Martina Sűlyi, obyvateľa v Köbölkute.

Teror správních úřadů na Zakarpatské Ukrajině jest neslýchaný. Dlužno poznamenati, že zástupci úřadů nejvíce týrají obyvatelstvo v těch místech, kde obyvatelé jsou nejchudší. Pracující masy Zakarpatské Ukrajiny nemají ve svém životě nic kromě nouze, boje s vykořisťováním a vězení. To jest osud nejen dospělých, nýbrž i dětí. Na Verchovině, v tomto kraji stálého moru z hladu a bezmezné bídy, dospěl teror tak daleko, že se zavírají do vězení děti za ulomenou větvičku v lese.

Hustský okresní náčelník odsoudil 14 letého Ivana Habana na 4 dni, 12 letého Oleksu Turzaje na 2 dni a mladšího bratra Habana také na 2 dni vězení.

Všichni tři hoši jsou z obce Lipša Poljana. Provinili se tím, že si v lese uřízli hole. Chytil je lesník a potom tuto věc převzali četníci Blaho a Hač. Lipša Poljana jest 20 km vzdálena od Hustu a hle, tito chudáčkové musili pěšky jíti takový kus cesty do Hustu, aby si tam odseděli uložený trest.

Stejně jsou velice časté případy, že ženy z Verchoviny jsou odsuzovány za to, že jejich chalupa jest bez komínu, čili kurná, neboť kouř z kamen prochází skrze celou střechu.

Úřady nezajímá a nechtějí viděti, že jest na Verchovině taková nouze a hlad, že tam děti v zimě i v létě chodí nahé, že tam lidé jedí neslané jídlo, že se živí lebedou a kořínky, že v chalupách není nádobí, nýbrž ve stole jest vyřezána jamka a tam se nalévá nevýživná polévka, že tam z bídy a hladu lid ztrácí lidskou tvář. Toho úřady nevidí, ale aby obyvatelstvo bylo terorisováno, četníci zatýkají a nasycení a vypasení okresní náčelníci, kteří žijí v krásných pokojích, odsuzují ženy těchto chudáků za to, že mají chalupu bez komínu. Takových případů bylo nemálo mezi jinými i v okrese hustském.

Podepsaní táží se ministra vnitra:

1. Má-li úmysl vyšetřiti tyto věci a vinníky pohnati k odpovědnosti za týrání dětí a žen?

2. Souhlasí-li pan ministr s takovým režimem, že, místo aby se dětem poskytla škola a aby se pomáhalo hladovým, zavírají je do vězení?

Obec Kibral v okrese užhorodském na Podkarpatské Rusi upsala za války 4000 Kč válečné půjčky, kterou lombardovala Seredňanská banka. Na tuto částku obec zaplatila v roce 1926 Seredňanské bance 3000 Kč, zůstala dlužna zbytek 1000 Kč a útraty sporu asi 900 Kč. Tento dluh Seredňanská banka vtělila na nemovitostech obce, jejichž skutečná cena činí nejméně 50.000 Kč.

Poněvadž bývalé obecní zastupitelstvo se nepostaralo o zaplacení zbytku dluhu, Seredňanská banka žádala okresní soud jako pozemkový úřad, aby byla povolena dražba, jejíž lhůta byla vyznačena na 21. října 1927. Obyvatelé o dražbě nevěděli, neboť starosta nesvolal obecního zastupitelstva na schůzi, obecní úřad neuvědomil ani obyvatele ani županský úřad o nebezpečí, jímž obec Kibral mohla by ztratiti veškeré svoje nemovité jmění (fondy a pozemky). Nepřihlížejíc k tomu, že hmotný stav obce stačil několikráte na úhradu požadavku banky, Seredňanská židovská banka provedla dražbu v místnostech okresního soudu v Užhorodě a sama koupila veškeré nemovitosti obce za 5600 Kč.

Po dražbě nové obecní zastupitelstvo, zvolené ve volbách dne 16. října 1927, prostřednictvím nového obecního úřadu pokoušelo se zachrániti vydražený majetek obce. Podalo žádost županskému úřadu v Mukačevě a žádalo o pomoc županát, bez jehož vědomí a souhlasu pozemky obecní byly prodány. Obecní zastupitelstvo uvědomilo i školní referát, žena jedné parcele, koupené bankou, jest ťškolka ovocných stroműŤ určená pro obecnou školu.

Obecní úřad vyjednával i s bankou, jejíž ředitel prohlásil obecnímu úřadu, že banka jest ochotna vrátiti obci pozemky. Avšak toto prohlášení banky nemělo žádného základu, neboť se vysvětlilo, že Seredňanská banka po dražbě prodala 3 hodnotné parcely třetím osobám a to Hermanovi Vidermanovi, Mikuláši Vasilinovi a Ivanovi Bulinovi za 20.000 Kč a zamýšlí prodati i jiné části obecního jmění.

Obec Kibral jest chudá ruská obec, pro kterouž tyto lehkomyslně prodané nemovitosti mají velmi velikou cenu. Seredňanská banka jako obchodní podnik hrála svou roli v této věci, jí bylo lhostejno, čí majetek prodává, nýbrž pro ni bylo důležité, aby jej sama koupila a dále prodala za ohromný zisk. Avšak odpovědnost za ztrátu obecního majetku mají: bývalé obecní zastupitelstvo, které úplně nedbalo své povinnosti k ochraně obecního jmění, dále okresní úřad a županský úřad.

Podle výše uvedených smutných faktů mám tu čest tázati se pana ministra vnitra:

1. Je-li ochoten zakročiti, aby obec Kibral dostala svůj nemovitý majetek zpět?

2. Je-li ochoten pohnati k odpovědnosti členy bývalého obecního úřadu jakož i županský úřad jako úřad dozorčí?

V Praze dne 28. dubna 1928.

Dne 5. března t. r. dostavili se do obce Luhu v okrese berezňanském na Podkarpatské Rusi četničtí strážmistři Tolma a Štuhla se státním lesním hajným Nipilem, šli do židovské krčmy a pozvali tam Michala Mušaka, 20 letého ruského zemědělce, k ťvýslechuŤ. V zamčeném pokoji žádali od Michala Mušaka, aby jim odevzdal pušku, které užíval jeho bratr Vasil Mušak, bývalý urbariální hajný. Michal Mušak prohlásil četníkům, že o pušce svého bratra nic neví, že se domnívá, že jeho bratr, když vystoupil z urbariální služby, odevzdal pušku svému nástupci ve službě a potom odejel do Argentiny. Na to četníci začali bíti mladého Mušaka, jenž plakal a křičel. Lidé stojící na ulici blíže krčmy, Ivan Oleň, Mikuláš Oleň ml. a Olena Maťiášová z Luhu uslyšeli nářek a křik Michala Mušaka. Mikuláš Oleň ml. běžel do obce a oznámil obecnímu starostovi, Stanku Čerynkovi, že četníci v krčmě bijí nevinného člověka.

Starosta Stanko Čerynlca a Michal Soljak, četnický strážmistr v. v., ihned odešli do krčmy a viděli, že Michal Mušak polekán pláče a že jeho klobouk leží na zemi. Strážmistr Tolma s revolverem v ruce zavolal na Michala Soljaka: ťOdejdi ven.Ť Soljak odpověděl: ťJak můžete vyslýchati někoho bez přítomnosti obecního starosty, proč nekonáte své úřední činnosti na obecním úřadě, nýbrž v krčmě?Ť

V odpovědi Michalu Soljakovi strážmistr Tolma prohlásil, že Soljak jest zatčen, svázal mu ruce a křičel: ťTy ruská svině, naučím tě rozumu.Ť - Četníci odvedli Michala Soljaka a Michala Mušaka do Velkého Berezného, kde Soljaka odevzdali okresnímu soudu a Mušaka okresnímu úřadu. Užhorodské státní zastupitelství dne 10. března propustilo Soljaka z vězení, neboť nenašlo příčiny, aby byl vězněn. Přece však Soljak nevinně seděl 5 dní, neboť napomínal četníky, aby při výslechu dodržovali zákonité předpisy. Michala Mušaka okresní úřad ve Velkém Berezném potrestal svým rozhodnutím ze dne 23. března č. 842/28 pokutou 100 Kč za to, ťže při výslechu užíval urážlivých slovŤ. Svědkové Mušaka nebyli vyslechnuti, okresní úřad rozsoudil na základě lživého udání četníků, kteří při výslechu potloukli Mušaka a utrhali na cti nevinnému člověku.

Tím však četníci neskončili svého díla. Dne 8. března po uvěznění Soljaka a Mušaka četníci opět se dostavili do obce Luhu, přibrali agitátory české republikánské zemědělské strany a třetího četníka Rychlíka, šli do krčmy a obeslali tam prostřednictvím agrárních agitátorů: Stanka Oleně syna Štěpána. Oleksu Durkotu a Michala Oleně syna Petrova, známé členy autonomního zemědělského svazu k ťvýslechuŤ. Prostřednictvím agrárních agitátorů obeslali četníci do krčmy i obecního starostu, Stanka Čerynku, jeho zástupce Stanka Oleně syna Hryca, dále Ignáta Oleně, Stanka Oleně syna Petrova, Mikuláše Oleně, Hryce Švajku, Oleksu Hakavého, Jiřího Soljaka, Stanka Hrebeně, Štěpána Mušaka a jiné. Postavili je i se starostou obce a jeho zástupcem do řady a pod bodáky vyslýchali je od 3 hodin dopoledne do 10 hodin večer. Křičeli na ně, hrozili jim, chudým ruským zemědělcům, chtěli, aby doznali, že nikoliv četníci uráželi nevinně zatčeného Michala Soljaka, nýbrž že naopak Soljak urážel četníky. Četníci dobře věděli, že zatčením Soljaka a Mušaka překročili zákony a zneužili své úřední moci, poněvadž chtěli sebrati materiál proti Soljakovi na svou obranu. To se jim nepovedlo, neboť ruští zemědělci ani pod trestem a hrozbami četníků nemohli nic říci proti nevinnému Soljakovi.

Pak si četníci vymyslili nový způsob teroru. Vzali s sebou agrární agitátory Michala Oleně syna Petrova a Stanka Oleně syna Štěpánova, kteří je v noci vodili po obci, když obyvatelé spali, budili spící ruské zemědělce a pod hrozbou bodáků se jich dotazovali: ťVíš-li, že Michal Soljak nás urazil?Ť Konečné ani tento asijský způsob nočního vyslýchání neposkytl četníkům výsledku, jehož si přáli.

Strážmistr Tolma vyznamenal se svým teroristickým jednáním již při obecních volbách v říjnu 1927, kdy zadržel zmocněnce strany autonomního zemědělského svazu a jeho kandidáty a na základě falešného udání vyslýchal je ve Valtmanově krčmě v Bystré Verchovině, v noci; aby plnomocník strany nemohl doplniti kandidátní listinu.

Hrubé jednání a násilí četníků v berezňanském okrese jest všeobecně známé. Oni ve službách agrární strany terorisují ruské obyvatelstvo, rovněž i členy obecních zastupitelstev. Své úřední činnosti konají v krčmách (u. p. v Bystré Verchovině, Vološance, Luhu) a pro svou stranickou politiku zneužívají své úřední moci. Přestupky četníků byly oznámeny zemskému četnickému velitelství v Užhorodě, avšak bez výsledku.

Proto se tážeme vlády:

1. Je-li ochotna dáti provésti přísné vyšetřování v této věci a postarati se, aby tito četníci, kteří tak dalece zneužili své úřední moci, byli potrestáni, ihned přeloženi nebo ze služby propuštěni?

2. Je-li vláda ochotna zakázati vůbec četnictvu, aby se nevměšovalo do stranické politiky?

Nejvyšší správní soud nálezem ze dne 27. března 1928, č. 3892-28 vyslovil,-že ustanovení odst. 2 čl. 78 jazykového nařízení, pokud se tím obci s menšinovým jednacím jazykem ukládá povinnost jiným obcím dopisovati státním jazykem, nebylo vydáno v mezích jazykového zákona a jest tedy neplatné. V odůvodnění se uvádí, že státní výkonná moc při úpravě užívání jazyků územních samosprávných sborů není oprávněna překračovati meze vytýčené jí v §u 3 jazykového zákona. Tím se odnímá právní podklad skorem všem ustanovením XIV. hlavy jazykového nařízení. Ale i hlava XV., jež upravuje užívání jazyků jiných veřejných korporací, spočívá na týchž zásadách a lze tedy rovněž již nyní o ní říci, že většinou jest nezákonitá.

Mimo to nejvyšší správní soud již četnými dřívějšími nálezy prohlásil za neplatná rozličná jiná ustanovení jazykového nařízení, tak n. p. článek VII. o překladu příloh ke spisům. Stále více se potvrzuje, co jsme tvrdili již kdysi, když jazykové nařízení bylo vydáno, že totiž vládní nařízení ze dne 3. února 1926, č. 17 Sb. z. a n. v mnoha bodech porušuje nejen smlouvu o ochraně menšin, nýbrž i ústavu a jazykový zákon. To se děje zvláště v článku 2 týkajícím se tak zvaných orgánů republiky (notářů, tlumočníků, zeměměřičů, civilních techniků, báňských inženýrů, obvodních a obecních lékařů), jakož i v článku 99 o povinnosti užívati ťstátního jazykaŤ při veřejných vyhláškách nebo označeních.

Správní úředníci, kteří nemají soudcovského práva zkoumati platnost nařízení, pochopitelně mají za to, že jsou vázáni všemi ustanoveními jazykového nařízení, i těmi, jež již nejvyšší správní soud výslovně označil jako nezákonitá. Tak-dochází ke zcela nemožnému stavu, jenž v právním státě jistě není přípustný. Příčinou toho jest, že formálně dále trvá jazykové nařízení, do něhož jazyková praxe nejvyššího správního soudu udělala četné trhliny. Proto jest naléhavě nutno ducha a znění tohoto nařízení tak rychle jak jen možno přizpůsobiti právnímu názoru nejvyššího správního soudu a při nejmenším vymýtiti všechny předpisy, o nichž jest již zjištěno, že se příčí jazykovému zákonu a ústavě. Mimo to mělo by se při této příležitosti pronikavě změniti jazykové právo a co nejvíce přihlížeti ke všem ustanovením smlouvy na ochranu menšin, a použíti zásady jazykové rovnoprávnosti. Konečně bude dlužno i při zdělávání jednacího řádu pro nová okresní a zemská zastupitelstva přihlížeti k rozhodnutí výše uvedenému a k důsledkům, jež z něho vyplývají.

Brzké vyjasnění jest naléhavou nutností a proto se podepsaní tímto táží:

1. Jest vláda ochotna podle dosavadních nálezů nejvyššího správního sondu, jimiž jednotlivé části jazykového nařízení byly prohlášeny za neplatné, neprodleně provésti příslušné změny v nařízení ze dne 3. února 1926, č. 17 Sb. z. a n.?

2. Vydá vláda pro přechodnou dobu, dokud bude ještě platiti nynější jazykové nařízení, pokyn úřadům, aby již neužívaly předpisů, jež nejvyšší správní soud prohlásil za neplatné?

3. Bude se při nutné nové úpravě jazykového práva, která se musí vztahovati na veškerá odvětví správy bez výjimky, tedy i na železnice, školství atd. přesně dbáti zásad saintgermainské smlouvy o ochraně menšin ze dne 9. září 1919?

Ke dni 7. března 1928 k narozeninám presidenta státu byl v Teplicích-Šanově uspořádán dne 6. března slavnostní večer v síni městského biografu a v neděli dne 11. března slavnostní průvod několika ulicemi města od nádraží až k Zámeckému náměstí, jenž byl ukončen promenádním koncertem od 11¹/₂ do 12¹/₂ hod.

Na vyhláškách výslovně bylo uvedeno, že shromaždištěm legionářů, železničních a poštovních zaměstnanců jest hlavní nádraží. K této slavnosti vydal přednosta nádražního poštovního úřadu v Teplicích-Šanově. Jan Egert, úřední nařízení, jímž oznámil připravovaný průběh obou slavností a jako první shromaždiště poštovních úředníků a zaměstnanců na neděli dne 11. března 1928 ve ³/₄10. dopoledne uvedl místnost pro strany nádražního poštovního úřadu v Teplicích-Šanově. Konečná věta tohoto nařízení doslovně zněla:

ťJak slavnosti dne 6. března, tak také slavnosti dne 11. března zúčastní se veškerý volný personál.Ť Mimo to přednosta Jan Egert před slavností zastavoval rozličné úředníky a zaměstnance a dotazoval se jich, zúčastní-li se slavnosti, z čehož již vyplývá, že nebyl docela jist, zdali poslechnou jeho nařízení. Na slavnost dne 11. března dostavil se volný personál bez rozdílu národnosti na nádraží do nádražního poštovního úřadu v Teplicích-Šanově s výjimkou jednoho zaměstnance, jenž byl omluven a dvou úředníků, kteří se neomluvili. Když všichni zaměstnanci byli shromážděni, přednosta dal tyto zaměstnance podúředníkem zapsati a v pondělí předvolal dva scházející úředníky k výslechu a žádal od nich vysvětlení, proč se nezúčastnili demonstračního průvodu městem. Nehledě naprosto k tomu, že mravní nebo služební nátlak při podobných slavnostech, jakou jsou narozeniny presidentovy, jest naprosto nepřípustný a není odůvodněn žádným zákonem, jsem přesvědčen, že president Masaryk, kdyby se dověděl o těchto nucených, tedy veskrze nedobrovolných a nedemokratických slavnostech na oslavu svých narozenin, velice energicky by si zakázal takový patolízalský a nemorální způsob pořádání pamětních slavností. Není však zajisté pochyby, že mimo to také nařízení přednosty úřadu, přehlídka přítomných a způsob, jak nutí úředníky a zaměstnance, aby se zúčastnili demonstračního průvodu, jest přehmatem.

Ze všech těchto důvodů táži se pana ministra, je-li ochoten:

1. dáti prozkoumati nařízení přednosty nádražního poštovního úřadu v Teplicích-Šanově Jana Egerta, poučiti ho, že jeho postup při slavnostech dne 6. března a zvláště při slavnosti dne 11. března 1928 byl úplně protizákonný,

2. vyšetřiti, zdali se příčí zásadám volnosti přesvědčení každého státního občana, stanoveným ústavními zákony?

Jak se proslýchá, byly na Nový rok vyplaceny státním úředníkům remunerace. Veřejnost by zajímalo zvěděti, podle jakých hledisek byly přiznávány, poněvadž bylo zjištěno, že někteří úředníci jich nedostali. V roce 1927 dostali n. p. u důchodkové kontroly přednostové úřadů remuneraci, která se vyplácela nikoliv stejně, nýbrž rozličnými částkami. Při tom bylo lze pozorovati, že němečtí úředníci nedostávali stejných částek jako jejich čeští kolegové. Letos bylo to rozděleno tak, že většina německých přednostů a přidělených úředníků důchodkových úřadů nedostala nic, kdežto jejich čeští kolegové dostali poměrně vysoké remunerace. Jako u důchodkových úřadů bylo tomu i u jiných státních úřadů. Čeští úředníci, kteří konají službu v německém jazykovém území, dostali dokonce zvláštní přídavek, kdežto němečtí úředníci činní v témže úřadě nedostali ničeho.

Podepsaní táží se tedy pana předsedy vlády:

Podle jakého základu byly vypláceny vánoční remunerace, komu bylo přenecháno ustanoviti jejich výši a který úřad rozkázal, že němečtí úředníci nemají nic dostati?

Naléhavá novelisace zákona ze dne 3. dubna 1925, číslo 65 Sb. z. a n., aby byly opět zavedeny dvojité svátky, nestrpí již odkladu. Již ve dvou interpelacích zabývali jsme se svrchu uvedenou otázkou a pan ministr ve své odpovědi na interpelaci již také uznal sociální a hospodářský význam dvojitých svátků. Zároveň podáváme také iniciativní návrh na novelování uvedeného zákona. Přes to jest nutno dnes znovu poukázati na to, že i ve státních podnicích nemožnost provádění tak zvaného zákona o svátcích musí vésti v praksi k těžkým nepřístojnostem. Tak o velikonočním pondělí tohoto roku průvodčí pražského večerního vlaku podle závazných předpisů usilovně hájil dva žákovské vozy, aby do nich nevstupovali jiní cestující, ačkoliv vlak byl přeplněn a tohoto dne žáci vlakem nejeli, poněvadž druhý velikonoční svátek byl sice zákonem zrušen, ale ve skutečnosti se zachovává. Na druhé straně téhož dne jiný průvodčí u Ústí n./L. nechtěl uznati dělnické lístky dělníků jedoucích z práce, poněvadž se domníval, že se v pondělí velikonoční nepracuje, přes to, že svátek byl zrušen. Takovéto nepřístojnosti budou se asi opakovati v pondělí svatodušní pro rozpor mezi zákonem o svátcích a praksi, v níž se neprovádí. Ovšem dlužno poukázati na to, že takovéto události nemohou zvýšiti úctu k opatřením státní správy a k zákonům v praksi neproveditelným.

Interpelanti táží se tedy pana ministra:

Jest ochoten v dohodě s příslušnými ministerstvy postarati se, aby se takovéto případy neopakovaly a aby se bez odkladu začalo s naléhavým novelováním zákona o svátcích.

Nynější hospodářský stav v Československé republice a kolísání jeho konjunktury působí, že zaměstnanci a dělníci musejí hledati přechodně nebo na delší dobu zaměstnání v cizině. Jest to i v zájmu hospodářství, poněvadž ke vzdělání v odborných povoláních jest často zapotřebí delšího zaměstnání ve vysoce rozvinutých odborných průmyslech a odborných závodech, zvláště v Německu a v Rakousku. Zvýšenou měrou platí to vše pro umělce a zde zvláště pro umělce divadelní. Druh jejich povolání a nutnost jejich vzdělání vyžaduje časté změny jejich působiště. Divadelní umělci z Československa musejí nyní hledati svou výživu v cizině v počtu skorem třikráte větším, než jest v Československu zaměstnáno cizích umělců. Poněvadž nyní zvláště mezi Československem, Polskem a Rakouskem není vzájemné dohody o sociálním a pensijním pojištění, výše zmíněné osoby. stěhujíce se do zdejší země a naopak, většinou ztrácejí své nároky, získané v cizině v nemocenském, starobním a pensijním pojištění. Poslední zbytky možnosti, aby byly vyrovnány zaplacené příspěvky v pensijním pojištění, budou zrušeny ještě novou novelou k pensijnímu pojištění. Avšak právě pro umělecká povolání jest zvlášť velice nutné nemocenské a starobní pojištění, poněvadž nebezpečí, že se uměli stanou ve svém povolání invalidy, jest dokonce větší než v jiných výdělečných odvětvích.

Se zřetelem na tyto okolnosti byla již v roce 1926 uzavřena mezi Rakouskem a Německem vzájemná dohoda, která se vztahuje s jedné strany na nemocenské pojištění dělníků a zaměstnanců, na úrazové pojištění dělníků a zaměstnanců, na pensijní pojištění zaměstnanců a na pojištění provisí z bratrských pokladen v Rakousku, s druhé strany na pensijní pojištění hornických bratrstev v německé říši. Podobná vzájemná dohoda Československa s Německem, Rakouskem a Polskem byla by velice cenná pro zaměstnance a dělníky z Československa. Podle našich informací již dávno usiluje rakouská a říšskoněmecká vláda o uzavření podobné vzájemné dohody s Československou republikou. V rakouském zákoně o pojištění zaměstnanců jest výslovné ustanovení, že takové vzájemné poměry s jinými státy mohou býti navázány.

Jest také naléhavě nutno, aby při nynější novelisaci zákona o sociálním pojištění a při nastávající novelisaci zákona o pensijním pojištění a o pojištění v bratrských pokladnách byly výslovně připraveny takové vzájemné dohody, aby nároky Československých státních příslušníků z nemocenského, úrazového a invalidního pojištění, v cizině získané, byly zajištěny.

Interpelanti táží se tedy pana ministra:

1. Jest ochoten neprodleně připraviti základy pru vzájemné dohody o nemocenském, invalidním a starobním pojištění se sousedními státy, zvláště však s Rakouskem, Německem a Polskem a prostřednictvím ministerstva zahraničních věcí co nejdříve zahájiti s těmito státy jednání, jež by mohlo vésti k uzavření vzájemných dohod?

2. Jest dále ochoten užíti vlivu ministerstva, aby již v novelách k zákonům o sociálním pojištění a o pensijním pojištění byly takové vzájemné dohody umožněny a stanoveny?