NS RČS 1964-1968, 23. schůze, část 14/50 (24. 4. 1968)

Už 15 let jsou přijímána usnesení vlády proklamující preferovaný rozvoj pohraničí. Vsugerovali jsme doslova do vědomí obyvatelstva v pohraničí představu o tom, že ústřední orgány pomohou vytvořit podmínky pro vyrovnání úrovně těchto oblastí s vnitrozemím. Jsem proto přesvědčen o tom, že bez úplné ztráty důvěry nelze od těchto nesplněných usnesení vlády prostě odejít. Nejde o nějaké nové nereálné požadavky, jde o dokončení výstavby pohraničí.

Nesplněná usnesení je třeba - podle mého názoru - považovat za stejně nežádoucí, jako je nežádoucí např. rozestavěnost v investiční výstavbě. A rozestavěné nedokončené akce přece musí mít prioritu i ve vládním programu.

Žiji a pracuji v jednom z okresů pohraničních, v bruntálském okrese, který patří do této kategorie pohraničních málo vyvinutých oblastí. Desítky vládních usnesení o preferovaném a komplexním rozvoji měly v uplynulých letech zajistit zlepšení životních podmínek a zvýšení životní úrovně obyvatel především v osmi takových vybraných okresech naší republiky. Již v prvních měsících nového funkčního období našeho parlamentu, před 4 roky, jsem zde v plénu NS přednesl naléhavou výzvu k tomu, aby byly pečlivě a seriózně prozkoumány podmínky a možnosti rozvoje pohraničních okresů. Byl jsem - a spolu se mnou i celá naše veřejnost - přesvědčen, že NS má dostatečnou autoritu vůči vládě, aby tato více respektovala svá vlastní usnesení.

V průběhu volebního období přicházelo mnoho dalších podnětů a impulsů, mnoho dalších varovných slov od poslanců, kteří mají své volební obvody v pohraničních oblastech a kteří upozorňovali na to, že přijatá usnesení vlády jsou porušována, nejsou plněna. Docházelo např. i v tomto volebním období neustále k porušování usnesení o zákazu omezování pracovních příležitostí, hledaly se další možnosti k rušení neefektivních provozů, místo toho, aby se - jak zde bylo doporučováno -vytvářely podmínky pro jejich efektivnost, z doosídlovaného pohraničí se dále odčerpávaly vysoce produktivní pracovní síly do průmyslových aglomerací ve vnitrozemí, nediferencovaně se přidělovaly finanční prostředky vnitrozemským - bohatým a pohraničním - zaostávajícím okresům; nadále sloužily a dosud slouží velmi zachovalé tovární objekty jako skladiště, nedostatečně byla preferována bytová výstavba, rušila se podniková ředitelství průmyslových závodů v pohraničí, vytvářely se VHJ a sdružení se sídly ve vnitrozemí, nerespektovala se usnesení např. o modernizaci provozů a závodů zejména ve spotřebním průmyslu, v textilu atd.

Říkáme dnes znovu, a to v nových podmínkách, to, co zde bylo řečeno i v roce 1964, že poslanci NS musí v koncentrované formě tlumočit nejvyšším orgánům státní moci názory svých voličů, musí hájit zájmy a pomáhat řešit oprávněné požadavky občanů těch oblastí, v nichž poslanci mají své poslanecké obvody - samozřejmě při plném respektování celostátních a celospolečenských zájmů.

Chtěl bych tuto povinnost a současně i právo na půdě parlamentu dnes znovu uplatnit.

Prosím, aby nebyla opět nedoceněna naléhavost mého sdělení, jehož podstata spočívá v tom, že v pohraničních okresech se zejména od prosincového a lednového zasedání ÚV KSČ stala otázka, jak to vlastně je s plněním vládních usnesení o rozvoji pohraničí, nejvíce diskutovanou a také nejvíce kritizovanou otázkou, a to ve všech orgánech, institucích, na závodech, ve všech složkách NF a zejména pak na okresních konferencích KSČ.

Celé široké veřejnosti v pohraničních okresech bude třeba dát jasnou odpověď i v prohlášeních vlády, především však v praktických prováděcích opatřeních, která, aspoň se tak domnívám, by měla být k této problematice promyšleným a přesvědčivým, důvěru vzbuzujícím způsobem formulována a přijata.

Dovolte mně, abych vás, vážený soudruhu předsedo vlády, a všechny ostatní soudruhy ministry jako člen nové vlády ČSSR jménem všech obyvatel pohraničního okresu Bruntál požádal, abyste uváženými, ale rozhodnými opatřeními vůči pohraničním okresům pomohli vytvořit znovu ztracené ovzduší důvěry našich občanů vůči ústředním orgánům našeho státu, abyste pomohli splnit ta usnesení, která odstoupivší vláda vůči zaostávajícím oblastem dosud nesplnila.

Domnívám se, že není možné a není to ani politicky únosné ponechat ve vědomí občanů zaostávajících oblastí ideu, myšlenku, představu o tom, že i nejvyšší orgány našeho státu si mohou dovolit přijímat usnesení, aniž by se cítily být také odpovědny za jejich splnění.

Jako nadále neudržitelnou je třeba označit situaci, kdy vláda přijímá usnesení adresované jednotlivým resortům, ministrům, ústředním orgánům a také předsedům KNV, na jejichž území jsou vybrané zaostávající oblasti, přičemž zdůvodnění jejich neplnění je přesunováno na nižší složky a stupně řízení, v konkrétním případě na ONV.

Je to nadále neúnosná, škodlivá, vládní usnesení zesměšňující a pro mnohé funkcionáře NV ponižující situace.

Bylo by proto nanejvýš správné a nutné, aby nově přijímaná usnesení byla orgánem, který tato usnesení přijímá, tedy vládou, také důsledně kontrolována a z neplnění vyvozovány okamžité a účinné závěry.

Není to nadsázka, když řeknu, že důvěra funkcionářů i občanů, kteří v pohraničních oblastech žijí a působí, je na hranici možnosti pochopit takovou neseriózní politiku z centra.

Závěrem k mým poznámkám několik zkušeností, které by měly být vzaty při navrhování nových opatření v úvahu.

Především praxe ukazuje, že žádná koncepce, žádný výhled, žádný projekt rozvoje pohraničí a také žádné usnesení vlády nemůže nepříznivou situaci v zaostávajících oblastech změnit, dokud nebude prakticky nikoho, kdo by za splnění těchto programů a cílů rozvoje nenesl plnou, konkrétní a nejen formální odpovědnost - to za prvé.

Za druhé - dokud současně s názorem, s usnesením na řešení problematiky pohraničí nebudou vytvořeny i hmotné, materiální a finanční podmínky pro realizaci přijatých usnesení. Při stávající praxi neustálého zpracovávání výhledů rozvoje pohraničí, bez důsledného zajištění jejich plnění, se konečné řešení pohraniční problematiky ztrácí v nekonečnu a museli bychom se opravdu stydět za vlastní nemohoucnost, kdybychom tuto problematiku chtěli jako břemeno svěřit k řešení ještě našim příštím generacím.

Dále se domnívám, že se neustále dopouštíme stejné chyby. Plány rozvoje pohraničí nejsou komplexní, nerespektují zdůvodněné potřeby, vycházející z poznaných objektivních skutečností, a jak jsem již řekl, nedávají ani možnost ve svém hmotném a finančním vyjádření tyto potřeby pokrýt. Nejsou tedy výrazem preferovaného rozvoje a nemají vůči nepreferovaným okresům progresívní charakter v tempech svého rozvoje.

Má-li být dosaženo pozitivních výsledků, musí být důsledně uplatněn diferencovaný přístup k plánům a rozpočtům těchto oblastí ze strany ústředních a řídících orgánů. Právě zde je příliš mnoho rozpaků, polovičatosti a nerozhodnosti. Není zde žádný systém, příliš často se dostáváme do nedůstojné situace prosebníků při prosazování našich oprávněných požadavků. Projevuje se jakási obava z porušení relace vůči vnitrozemským okresům, ačkoliv, a o tom jsem pevně přesvědčen, dokud právě tyto relace porušeny nebudou, a to velmi výrazně, dotud bude i preference pohraničí jen pěkným slovem a planou proklamací. Jsme si vědomi toho, že náš stát a naše společnost nemá jediný úkol - řešit rozvoj pohraničí, jsou i jiné náročnější a složitější problémy v rozvoji našeho státu a společnosti - domníváme se však, že je již opravdu na čase, aby v určitém, nepříliš vzdáleném období byly již jednou otázky zaostávání pohraničí s konečnou platností vyřešeny.

Nelze již nadále předstupovat před zaostávající oblasti jen s programem porozumění pro potíže v centru a požadovat neustále trpělivost při řešení jejich oprávněných požadavků.

Jde, vážené soudružky a soudruzi poslanci, skutečně o obnovu důvěry těch, kteří pohraničí budovali, kteří v něm zůstali a kteří zde již 23 let žijí, pracují, založili své rodiny, trvalou existenci a kteří zde také našli svůj nový domov za nesrovnatelně obtížnějších a náročnějších podmínek nežli ostatní občané našeho socialistického státu.

Doporučoval bych proto, aby tyto dlouholeté zkušenosti z málo úspěšné výstavby pohraničních oblastí vzala nová vláda v úvahu a vyvodila z nich při formulaci nových vládních usnesení také příslušné spravedlivé závěry.

Chtěl bych ještě zcela na konec zdůraznit, že mé kritické poznámky k jedné, jistě ne té nejpodstatnější části vládního prohlášení nemohou nějak snížit hodnotu tohoto dokumentu jako celku. Je to dobrý program nové vlády, s největší pravděpodobností ten nejlepší, jaký kdy byl našemu Národnímu shromáždění předložen. Najde jistě širokou podporu všech, kdo chtějí přejít od slov k činům.

Jsem přesvědčen o tom, že najde plnou podporu nejen u nás, u poslanců Národního shromáždění, ale také u široké veřejnosti, kterou určitým dílem každý z nás v tomto socialistickém parlamentu zastupujeme. Děkuji vám za pozornost.

(Hlas z pléna: Soudruhu předsedo, mám také přihlášku do diskuse, která se tyká rovněž otázek pohraničí.)

Mpř. NS s. Valo: Myslím, že k pohraničí bude mluvit několik soudruhů. Bylo by správné, aby soudruzi poznámky přednesli.

Prosím s. posl. Holatovou, aby se ujala slova.

Posl. Holatová: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi!

Ve dnech 10. a 11. dubna t. r. zúčastnila jsem se plenárního zasedání ústředního výboru Československého svazu žen. Na tomto zasedání bylo kriticky poukazováno na řadu problémů a nedostatků, které se úzce dotýkají života a práce žen. Proto považuji za nutné, aby o těchto bylo hovořeno v tomto orgánu, a to zejména proto, že některé z problémů zasluhují urychleného řešení.

Jsem si plně vědoma toho, jak se říká ve vládním prohlášení, že řešení problémů a odstranění nahromaděných nedostatků bude možné postupně v souladu se zvyšováním efektivnosti a obnovením ekonomické rovnováhy národního hospodářství.

Jsou však takové případy v otázkách životní úrovně, jejichž řešení nesnese dlouhých průtahů, které budou muset být řešeny i za současného stavu našeho hospodářství. Jeden z naléhavých problémů, se kterým se na mne ženy obracejí, je důchodové zabezpečení zemědělských žen. V současné době pracuje v zemědělství 21,4 % žen ve věku přes 60 let, tedy ve věku, kdy ženy, které pracovaly v jiných odvětvích národního hospodářství, tráví zasloužený odpočinek, zatímco ženy v zemědělství v tomto věku jsou nuceny vykonávat ty nejtěžší práce bez mechanizace anebo velmi primitivně. Zamyslíme-li se nad tímto stavem a existující skutečnosti, pak nelze jinak než doznat, že k těmto ženám chová se společnost téměř nelidsky, a je to o to horší, že je to společnost socialistická. Bylo-li zde použito slovo "nelidsky", pak věřte, že to srovnání má plné opodstatnění, ke kterému jsem dospěla na základě osobního přesvědčení při různých návštěvách zemědělských závodů, kde staré, celoživotní těžkou prací zedřené babičky dávají otázky: "Proč my už v těchto letech nemůžeme být v důchodu. Vždyť celý život těžce pracujeme, v obtížných podmínkách jsme vychovávaly děti a nemůžeme za to, že za soukromého hospodaření jsme nebyly pojištěny. Proč musíme pracovat až do 65 let?"

Že práce v zemědělství byla a je ještě i dnes jednou z nejtěžších, to myslím není třeba zvlášť zdůrazňovat. U žen je tomu i dnes proto, že vykonávají namáhavé práce bez mechanizace, protože ta pracoviště, kde se používají mechanizační prostředky, jsou převážně riziková, pro ženy tudíž nevhodná, zatímco těžké, zdravotně obtížné, namáhavé práce zůstávají i nadále pro ženy vhodné.

Tuto nesprávnost, ba dokonce křivdu, je nutné řešit zápočtem veškeré činnosti všem ženám pracujícím v zemědělství, a to od r. 1945, Doporučuji, aby o tomto návrhu, který jsem uvedla, bylo ve vládě jednáno.

Je mi známo, že řešení tohoto problému požaduje rezoluce VIl. sjezdu JZD, ale to až od r. 1970. Domnívám se, že tato situace vyžaduje urychleného řešení.

Mluvíme-li o problémech zaměstnaných žen, nelze opomenout jednu z dalších otázek, se kterou se na mne obracejí ženy pracující v průmyslu, a to směnnost žen, zaměstnaných matek dětí předškolního věku.

Při návštěvě delegace ústředního výboru Čs. svazu žen dne 10. 4. u předsedy vlády s. Černíka předseda vlády mimo jiné řekl, že pro řešení ženské otázky jsou vypracovány dvě koncepce, které budou ve vládě projednány, a dále dodal, že jsou to koncepce mužské, a to proto, že na jejich zpracování se podíleli muži. V tuto chvíli neznám obsah vypracované koncepce, a proto k těmto nemohu zaujímat konkrétní stanovisko. Mají-li však být řešeny problémy, které ztěžují život našim pracujícím ženám, pak je třeba mít na zřeteli, že dnes už nestačí jen na nedostatky poukazovat a mluvit o výhledových koncepcích, ale je nejvyšší čas nedostatky řešit.

Soudružky a soudruzi, nebudu uvádět čísla o zaměstnanosti žen v různých odvětvích národního hospodářství. Chci se zmínit o tom odvětví, kde je zaměstnána převážná většina žen, a to o spotřebním a potravinářském průmyslu. V těchto odvětvích se projevují nedostatky zvlášť výrazně, a to proto, že základní fondy i veškerá zařízení jsou relativně na velmi nízké úrovni. Jsou dostatečně známy i příčiny tohoto stavu, jako trvalá preference těžkého průmyslu a strojírenských závodů, která se namnoze projevuje i dnes. Vzhledem k nízké úrovni základních fondů je postavení spotřebního průmyslu v současné fázi realizace zásad nové soustavy řízení, kdy podniky si mají na svůj rozvoj vydělat, nevýhodná. Jistě jste četli ve včerejším Rudém právu, že např. v n. p. Tepna investiční možnosti jsou takové, že prostou reprodukci základních fondů jsou schopni provést za 71 let. A podobně je tomu i v jiných závodech spotřebního průmyslu i potravinářského průmyslu. Jestliže v minulosti byly potřeby těchto odvětví odsouvány do pozadí, tím výrazněji vyvstávají do popředí jejich řešení v současné době.

Nároky na zvyšování produktivity práce neustále rostou, není však možné do nekonečna zvyšovat intenzitu práce bez nové, progresivnější techniky. Bylo sice vydáno vládní usnesení č. 211 o rekonstrukci a modernizaci spotřebního průmyslu, ale co je to platné, když se dostatečně neplní. Pracovníci spotřebního průmyslu již dříve poukazovali na nesprávný vývoj, kdy restrikční opatření vlády přivedla podniky spotřebního průmyslu do havarijního stavu.

Rovněž zásadního obratu v pracovním prostředí, které je v takovém stavu, za který by se socialistická společnost měla doslova stydět, může být dosaženo pouze cestou cílevědomé a spravedlivé investiční politiky, která v podstatě určuje úroveň výstavby i rekonstrukce průmyslových odvětví. Pracující závodů spotřebního průmyslu žádají vládu důsledně vytvářet podmínky pro rekonstrukci a modernizaci závodů spotřebního průmyslu.

Několikrát jsem již hovořila o tom, že v závodech spotřebního a potravinářského průmyslu, kde pracují převážně ženy, je nejvyšší směnnost, která nevyhovuje hlavně ženám, matkám dětí předškolního věku. Ženy pracující na směny nemohou využít předškolního zařízení pro své děti, a to proto, že tato zařízení svým provozem se prakticky nemohou přizpůsobit pracovní době v závodech dvousměnného provozu. Z toho důvodu nejsou ojedinělé případy, kdy žena, aby mohla být zaměstnána, svěří své dítě cizí osobě, za což musí zaplatit několikanásobek poplatku, který je stanoven za péči o děti v jeslích nebo mateřské škole. Tím pochopitelně opět klesá životní úroveň mladých manželů. Rovněž ze zdravotních důvodů je směnnost matek nevhodná.

Uvedené důvody mají pochopitelně vliv na zvýšenou fluktuaci žen. Např. ve spotřebním průmyslu odchází ročně asi třetina kvalifikovaných sil, což způsobuje velké ekonomické ztráty. Mnoho žen po skončení mateřské dovolené nemůže nastoupit opět do zaměstnání proto, že podniky nemohou poskytnout výjimky z pracovní doby pro nedostatek výrobních prostorů. Jistě je třeba mít na paměti využití základních fondů, v mnoha případech by však stačilo k vyřešení problému místo, kam by bylo možno postavit stůl a čtyři židle, a čtyři pracovnice by mohly pracovat na jednu směnu. Závody spotřebního průmyslu jsou převážně zastaralé s vysokou výrobou a nedostatkem místa.

Přesto, že jsem o tomto problému již hovořila, hovořím dnes o něm znovu proto, aby v uvažované koncepci, kterou vláda v souvislosti s řešením ženské problematiky připravuje, bylo uvažováno i s tím, že při budování nových závodů, ve kterých budou pracovat převážně ženy, byl dostatek výrobních prostorů, aby podniky mohly umožnit pracovat ženám-matkám jen v jedné směně.