NS RČS 1964-1968, 23. schůze, část 31/50 (2. 5. 1968)

Vím, že mé vystoupení nebylo tehdy všemi členy vlády přijato s nadšením, což jsem vycítil z jejich odpovědí, pokud mluvili v rozpravě při projednávání státního rozpočtu na rok 1968, a nakonec i z některých řečí v kuloárech. Překvapuje mne stejně jako celou řadu poslanců, že programové prohlášení vlády problematiku pohraničí řeší jednou větou a stejně tak k rozvoji málo vyvinutých oblastí Slovenska je velmi málo řečeno. V harmonogramu prací pak tato problematika není vůbec zahrnuta. Přede mnou celkem pět diskutujících hovořilo k problematice pohraničí, další tři pak se této otázky stručně dotkli a budou ještě jistě další, kteří o tom budou hovořit. Vím, že když se někdo ve svém vystoupení v diskusi opakuje, že se stává únavným, nepříjemným a možno říci i otravným, a já skutečně již o těchto otázkách a problémech jsem hovořil na celé řadě schůzí a shromáždění a možná, že jsem také někomu i nepříjemný. Ale dnes nemluvím jen za sebe, nýbrž i za poslance výboru Národního shromáždění pro plán a rozpočet, za poslance okresu Tachov generála Lomského a za poslankyni okresu Cheb s. Bílkovou, kteří mne pověřili, abych jejich jménem o těchto otázkách zde hovořil, abychom je nemuseli všechny zvláště rozebírat. Chtěl bych upozornit i na to, že krajská konference KSČ Západočeského kraje že svého jednání zaslala ÚV KSČ i Národnímu shromáždění rezoluci k řešení situace v pohraničí. Myslím, že je-li tak mohutný hlas, který upozorňuje na tyto nedostatky, na které bylo již několikrát upozorňováno, že by programové prohlášení vlády mělo tyto otázky také v sobě zahrnovat. Nebudu rozebírat, jaké nedostatky a problémy v pohraničí a v málo vyvinutých oblastech Slovenska jsou. Myslím, že zpracovaná zpráva výboru NS pro plán a rozpočet je dostatečně vyčerpávající a ukazuje i některé cesty k řešení. Neděláme si v tomto směru pochopitelně právo na to, že všechna naše doporučení v materiálu uvedená budou realizována, přesto doporučujeme vládě, aby zprávu výboru NS pro plán a rozpočet využila pro řešení otázek pohraničí a málo vyvinutých oblastí Slovenska a přijaté závěry a vytyčené úkoly zapracovala do harmonogramu úkolů, se kterými by nás měla co nejdříve seznámit.

Byl jsem zmocněn skupinou poslanců výboru NS pro plán a rozpočet, kteří prováděli průzkum, zde prohlásit, že budou-li realizovány naše náměty a připomínky, že uděláme my poslanci všechno pro to, aby přijatá opatření vlády v těchto oblastech byla realizována. Chceme prohlásit, že bude-li vláda brát v úvahu a uskutečňovat připomínky ať jednotlivých výborů nebo celého Národního shromáždění, nejen pokud jde o pohraničí, a bude je realizovat, že všichni poslanci udělají vše, aby úkoly programového prohlášení vlády byly splněny beze zbytku. (Potlesk.)

Předseda NS s. Smrkovský: Promluví posl. Junas.

Posl. Junas: Vážené Národné zhromaždenie, súdružky a súdruhovia, programové prehlásenie vlády vyjadruje potreby a odpovede na aktuálne otázky súčasnej politickej situácie. Vyjadrujem presvedčenie, že sa nám podarí v praxi programové prehlásenie realizovať.

V súčasnom období kladiem dôraz na tú časť programového prehlásenia, ktorá hovorí o štátoprávnom usporiadaní, o skutočnom zrovnoprávnení našich dvoch rovnoprávnych národov. Je skutočne žiadúce, aby sa táto otázka riešila urýchlene, aby pozornosť našich pracujúcich mohla byť úplne orientovaná na rozvoj ekonomiky. Sám vidím reálnu možnosť v riešení takých aktuálnych potrieb rozvoja výrobných síl vo svojom volebnom obvode i v Západoslovenskom kraji, s ktorými sa stretávame a ktoré sa stále neriešia.

Programové prehlásenie v hospodárskej časti hovorí, že máme odstránenú nezamestnanosť. Rozhodne, že to platí na území celej našej vlasti. Ale máme veľké problémy pri umiestňovaní mladých ľudí do práce, máme mnoho nezamestnaných žien v Západoslovenskom kraji, ktoré nenájdu prácu ani v JRD. Nevieme predovšetkým umiestniť mládež vychádzajúcu z deväťročnej školskej dochádzky ani do učňovského pomeru a tak isto ani do zamestnania. Zdroje ženských pracovných síl sa pohybujú na desaťtisíce. Tieto voľné pracovné sily by sa mohli aj bez investícií využiť v poľnohospodárstve, napr. v zeleninárstve, ovocinárstve, tabaku, je tu však problém, že zeleninu dovážame zo zahraničia a našu nemá kto kupovať. Každoročne stovky vagónov vypestovanej zeleniny a ovocia, paradajok, paprík, uhoriek pri súčasných plochách sa znehodnocujú alebo skrmujú v hospodárstve. Je žiadúce, aby táto možnosť zvýšenia výroby zeleniny a ovocia, ako aj tabaku, nám bola umožnená, a bolo by žiadúce postaviť to do plánu na budúci rok, čím by sme značné množstvo pracovných síl využili a zároveň i národnému hospodárstvu priniesli patričný prospech. Veľké možnosti by sme mali vo výrobe mäsa. Nepovažujeme za správne dávať zo štátneho fondu krmivo tam, odkiaľ kupuje republika mäso drahé, za vysoké ceny, proti realizačným cenám v našom kraji až o 60 % vyššie. Pracovné sily by sme mohli vhodne umiestniť aj v potravinárskom priemysle, stav ktorého nestačí pokryť potreby kraja, a veľké množstvo surovín, ako mlieko, slad, mäso, repa, sú vyvážané mimo kraj, čo zbytočne zvyšuje náklady. Treba predovšetkým vziať do úvahy, že v Západoslovenskom kraji sme v poľnohospodárskej produkcii vysoko prebytkoví, a preto by sa malo k týmto otázkam vážnejšie pristupovať.

Druhá vec, s ktorou sa stretávam vo volebnom obvode, ako aj v celom našom Západoslovenskom kraji, je otázka školstva. Nevieme splniť základné právo človeka, ktoré mu dáva ústava, právo na vzdelanie. Mládeže máme moc, školských kapacít málo. Pritom vieme, že počet vysokoškolákov i stredoškolákov na 1000 obyvateľov máme hlboko pod celoštátny priemer. Mali sme desiatky intervencií z volebného obvodu i od niektorých poslancov zo Západoslovenského kraja i zo Slovenska, kde sme pomáhali prihovoriť sa za prijatie niektorých žiakov na vysoké alebo stredné školy. Rozhodne je nesprávna taká protekčná politika a je prísne kritizovaná. Nazdávam sa, že je žiadúce tieto krivdy napraviť, že v republike by sme mali nájsť možnosti, aby schopné a nadané deti mohli byť na školy prijaté. Je pravda, že brány škôl sú otvorené pre všetkých, druhá vec však je, aby sme týchto žiakov mohli umiestniť. Máme s tým vážne problémy. Teraz najmä preto, že sú to roky bohaté na populáciu, ktorá sa na Slovensku v povojnových rokoch prejavila. Nemali by sme dopustiť, aby sa tejto mládeži krivdilo, aby bola poškodzovaná.

Tretím problémom, ku ktorému by som chcel povedať niekoľko slov, je otázka poľnohospodárskej politiky, ku ktorej vládny program hovorí dosť skromne. Na našich dedinách je široká diskusia okolo kolektivizácie a rehabilitácie poľnohospodárstva. Programové prehlásenie na tieto otázky čiastočne reaguje. O správnosti kolektivizácie nebudem hovoriť, bola to jediná možná cesta, ako vytvoriť veľkovýrobné podmienky v poľnohospodárstve a zabezpečiť trvalý rast poľnohospodárskej výroby. Jej správnosť potvrdzuje sama prax, že z roka na rok u nás výroba v poľnohospodárstve rastie. Dnes sú problémy s tým, že vlastníci pôdy žiadajú pôdu zo socialistických závodov, t.j. z JRD a zo štátnych statkov. Právnu normu na to, aby sme im pôdu nedali, nemáme. Nazdávam sa, že je nutno prijať určitú právnu normu, zákon, ktorý by nedovoľoval pôdu drobiť. Veď v Čechách bol zákon, ktorý nedovoľoval pôdu drobiť aj u súkromne hospodáriacich roľníkov, ale zaručoval len dediť, a to jednému synovi alebo dcére. Niečo podobného treba urobiť aj v našom poľnohospodárstve dnes, bez toho, aby sme narušili základnú družstevnú formu. Nazdávam sa, že by bolo treba riešiť cenu pôdy. Keby člen JRD z družstva vystupoval, malo by sa to riešiť tým, že by sa mu pôda zaplatila. Rozhodne však nedopustiť, aby sme túto pôdu dovolili drobiť. Je to mimoriadne vážna vec. Do tejto pôdy sme vložili obrovské investičné prostriedky, získané prácou našich ľudí, do investičnej výstavby, do meliorácii, do budov, do strojov. Keby sme dnes pôdu rozdrobili, znížili objem poľnohospodárskej výroby v socialistickom sektore, znamenalo by to škodu jednak pre samotný poľnohospodársky závod, ale aj pre našu spoločnosť. Nazdávam sa, že teraz, keď sa pripravuje nový družstevný zákon, mali by k tomu naši právnici zaujať určité stanovisko a túto otázku skutočne i vyriešiť.

Niekoľko poznámok k otázkam rehabilitácie poľnohospodárskej výroby: Celý proces rehabilitácie poľnohospodárstva je otázkou nápravy chýb a nedostatkov, sleduje cieľ získať dôveru pracujúcich v poľnohospodárstve, vrátiť im spoločenské uznanie a česť, hrdosť na prácu v poľnohospodárstve. Súčasne treba napraviť chyby. K tomu postupne v okresoch a v jednotlivých závodoch pristupujeme. Je tu však žiadúce prijať práve tak právne normy, aby sme jednu deformáciu nenapravili a nedopustili sa ďalších štyroch. Nad týmito otázkami treba vážne premýšľať.

U nás sú také názory, či treba rehabilitovať tých roľníkov, ktorí pôdu nechali a odišli do priemyslu, alebo tých roľníkov či nevlastníkov pôdy, ktorí v tých družstvách pracovali. To je otázka veľmi aktuálna a treba, aby sme sa na ňu správne pozreli. Rozhodne treba niektoré krivdy, ktoré sa napáchali na malom a strednom roľníkovi, rôznou formou individuálne riešiť, snáď niektoré tým, že sa mu upraví dôchodok, niektoré iným spôsobom, ale bolo by žiadúce, aby rezort Ministerstva poľnohospodárstva a výživy k týmto otázkam zaujal stanovisko.

Mám ešte jeden dotaz, ktorý adresujem predsedovi vlády s. inž. Černíkovi: Aká je perspektíva výstavby vodného diela na Dunaji? Tento dotaz predkladám preto, že je to otázka, ktorá sa rieši od roku 1951 a stále sa odkladá. Súvisia s tým niektoré ďalšie koncepcie, ktoré sú na toto vodné dielo napojené. Predovšetkým je to ochrana pôdneho fondu. Poznáme posledné roky, najmä rok 1965, pretrhnutie hrádze, čo nám spôsobilo škody - 3 mld. Kčs. Tieto hrádze sa v danom období nebudujú, ale sa len upevňujú, pretože sa čaká na výstavbu vodného diela. Máme pri Dunaji zabrzdenú výstavbu obcí, pretože nevieme, ktoré obce budú zatopené, ktoré budú postihnuté touto výstavbou. Máme tu problémy s budovaním ochranných hrádzí a ochrany Bratislavy a Komárna. Nemôže byť prevedená investičná výstavba Petržalky v Bratislave, je vypracovaná projekcia na závlahy 300 000 ha pôdy, ktorá je nadviazaná na toto dunajské dielo, zdržuje sa nový spôsob hospodárenia v lesoch pozdĺž Dunaja atď.

Pritom treba pripomenúť, že investičná výstavba vodného diela nám do roka ušetrí 2,5 mil. ton uhlia. Nesporne odďaľovanie má svoj negatívny dopad, treba vidieť, že sa tu brzdí rozvoj celého južného Slovenska.

Som toho názoru, že tu ide skutočne o vysoko efektívnu investíciu, a som toho názoru, že by bolo dobré a účelné, ak nie sme v situácii, že by sme mali dostatok vlastných prostriedkov, v záujme tejto veci prijať zahraničnú pôžičku, pretože to je vec, ktorá má rýchlu návratnosť.

Předseda NS s. Smrkovský: Mluví posl. Monczka, připraví se posl. Kubešová.

Posl. Monczka: Vážené soudružky a soudruzi poslanci, je bezesporu, že prosincové a lednové plénum ÚV KSČ řešilo demokratizační proces v naší společnosti v plné šíři, tzn. nejen na poli politickém a ve veřejném životě, ale důsledky tohoto procesu musí zákonitě dopadat i do hospodářské sféry, aby se odstranily disproporce a deformace z minulých let. Chtěl bych poukázat ve svém vystoupení zejména na situaci v uhelném hornictví, kde bude nutné v nejbližší budoucnosti řešit nejen společenské, ale i sociální postavení horníka a jeho rodiny.

Nesmíme zapomínat, že hornická účast na budoucí tvorbě palivoenergetické situace našeho státu, na efektivním využití naší domácí surovinové základny - zejména u našeho státu, který je tak chudý na surovinové zdroje - sehraje velmi důležitou úlohu v nových podmínkách naší ekonomiky. Je nesporné a mohu vás, soudruzi poslanci, ujistit, že i dnes moji kolegové horníci, kteří vždy stáli v čele našich pokrokových, socialistických i hospodářských záměrů, jsou opět v čele, což dokazují výsledky práce horníků Dolu Antonín Zápotocký, 1. máj, Doubrava atd., kde dosahují výkonů na hlavu a směnu přes 80-100 tun, přičemž tato těžba ve srovnání s dřívější těžbou je velmi progresivní, kdy se těžilo zhruba 10 tun na hlavu a směnu.

Je pravda, že při tak vysokém výkonu sehrála svoji úlohu mechanizace, a zde právě horníci prokázali svůj poměr k pokrokovým metodám těžby a skutečně je už provádějí.

V uplynulých dobách podle centrálního výhledu a plánu se realizovala u nás ocelová koncepce, která nutila naše uhelné revíry k velkým investicím, které nyní má toto odvětví uhradit. V praxi to znamená, že vybudované i rozestavěné základní fondy zatěžují uhlí ve výrobní ceně, takže vzniká nebezpečí, že by se situace i v budoucnosti mohla opakovat, nebude-li včas a s dostatečným předstihem sestavena výhledová spotřeba tuhých paliv. Řešení vidím v tom, aby se stanovily dlouhodobé dodavatelsko-odběratelské vztahy, které by koncepčně tuto situaci mohly vyjasnit.

Při řešení tohoto problému se pak nesmí zapomenout i na zařazení horníků do odpovídajícího výrobního procesu. Uhelná ložiska v našem státě jsou rozložena asymetricky, a tak ovlivňují cenu paliva i náklady na dopravu uhlí a zároveň omezují možnosti převedení pracovníků bez velkých přesunů mezi oblastmi a kraji.

Strukturální změny v národním hospodářství postihly již v roce 1965 naše hornické provozy. Do poloviny roku 1967 bylo v resortu zastaveno celkem 41 provozů s celkovým počtem 7348 pracovníků. Zastavení těchto provozů představovalo průměrný roční efekt celkem 200 mil. Kčs. Tyto změny nemají ještě konečnou fázi a podle plánovaných propočtů má se do roku 1970 snížit stav pracovníků např. v OKR o dalších 10 tisíc pracovníků a podle výhledu do roku 1975 se předpokládá opět snížení o 10 tisíc pracovníků, což znamená, že během 8 let bude třeba umístit zhruba 20 tisíc pracovníků.

Řešení tohoto problému bude v Severomoravském kraji o to těžší, že tato oblast byla v důsledku ocelové koncepce rozvíjena na bázi základního těžkého průmyslu, a hovořím tak trochu zeširoka o této věci proto, že při mém denním styku se soudruhy je mi známa jejich sociální nejistota a značné obavy z budoucího vývoje zaměstnanosti v naší oblasti nejen u horníků, nýbrž i u jejich rodin včetně dospívající mládeže. Chtěl bych tuto situaci ukázat na konkrétním příkladě z okresu Karviná.

Náš okres se vyznačuje nejnižší ekonomickou aktivitou žen celého Severomoravského kraje. V roce 1967 činila asi 47 % proti krajskému průměru 64 %. V současné době je u odboru pracovních sil ONV Karviná 1500 uchazeček o práci a problém dále narůstá novými požadavky na umístění mládeže, především dívek, kdy v ročním průměru neumísťujeme 600 uchazeček. Dále se jedná o umístění cca 3000 žen, které za současné stagnace rozvoje výroby nelze umístit.

Tuto situaci se snažil v roce 1966 ONV v Karviné za spolupráce KNV řešit tím způsobem, že se vyvolával zájem investorů, zejména u ústředně řízených podniků, buď o přímou investiční výstavbu nebo o převzetí uvolňovaných objektů OKR. Jednalo se konkrétně o ubytovny přechodných pracovníků, povrchová pracoviště dolů apod. Všech 30 dotazovaných investorů po jednání ustoupilo od podnikání, poněvadž výhodnější finanční podmínky jiných oblastí zajišťovaly efektivnější podnikání. Pomoc okresu šla tak daleko, že se poskytovaly dlouhodobé bezúročné půjčky ve výši 10 mil. Kčs z prostředků ONV a 9 mil. Kčs z prostředků kraje.

Soudružky a soudruzi, jsem si plně vědom toho, že tyto částky nejsou příliš lákavé pro investiční činnost podniků, avšak v rámci okresu jsme nemohli více poskytnout. Na druhé straně podle jiných informací tuto otázku velmi progresivně řeší SNR, která v obdobných případech dává svým socialistickým podnikatelům pro řešení zaměstnanosti žen dotaci k výstavbě podniků až do 40 % pořizovacích nákladů. To pokládám za účinné řešení zaměstnanosti v těchto oblastech, kde si to vyžaduje celospolečenský zájem. Chtěl bych právě upozornit na tuto skutečnost přítomné vládní činitele se žádostí, aby se vláda jako celek zabývala celou touto problematikou v uhelném průmyslu a ekonomickými nástroji podpořila žádoucí výstavbu lehkého průmyslu.

Vláda sice svým usnesením č. 79 z r. 1968 přislíbila, že hodlá přednostně řešit nutnou výstavbu průmyslu v rámci strukturálních změn v oblastech, ve kterých dochází k likvidaci neefektivních provozů, zejména na úseku těžby uhlí. Toto vládní usnesení, i když bylo vydáno teprve v březnu t. r., dosud není nijak v postižených oblastech prováděno, což vzbuzuje v pracovnících obavy a nejistotu z jejich dalšího existenčního zabezpečení. Bylo by proto třeba, aby vrcholné státní orgány účinněji tento úmysl vlády vyhlásily a zabezpečily, ať již formou zákonného předpisu nebo jinými účinnými opatřeními. Odstraní se tím pochybnosti, které vznikly v důsledku tříleté nejistoty v hornických oblastech u velkého počtu pracovníků, kteří obětavě vždy stojí v čele úsilí strany a vlády o odstranění ekonomických nedostatků a potíží.

Všeobecně lže říci, že tato zkušenost by měla vést k tomu, aby jiná zásadní opatření vlády, vydávaná v souvislosti s likvidací neefektivních výrob, nebyla vydávána pouze nižšími normami nebo vládním usnesením, nýbrž aby více bylo používáno formy zákonné, která je s to zajistit lépe právní a sociální jistotu a uspokojit obavy pracovníků při zajištění budoucího zaměstnání a existence.

Takováto zákonná úprava zejména na úseku hornictví, které je současnými změnami nejvíce postihováno, měla by v prvé řadě upravit podle mého názoru, jaké úlevy hodlá vláda poskytovat těm pracovníkům v hornictví, kteří budou nuceni přestoupit do jiného zaměstnání, zda a v jaké výši poskytne vyrovnávací příspěvek při novém zapracování a přeškolování horníků na novou profesi tak, aby horník i v tomto přechodném období nebyl citelně poškozen. Je třeba také v dlouhodobých ekonomických nástrojích zajistit a zejména seznámit naše výrobní podniky s úlevami a výhodami při budování náhradních výrobních kapacit tak, aby investice v těchto oblastech byly přitažlivější. Je samozřejmé, že tato opatření si vyžádají určitých finančních nákladů, a bude třeba v rámci státního rozpočtu najít pro ně patřičnou úhradu. Dávám v úvahu, zda by jednou z takových forem nemohla být případně i zvláštní daň z používání topných olejů a nafty.