Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2013 – 2017

Zahajuji hlasování. Kdo je pro zamítnutí předloženého návrhu zákona, ať zvedne ruku a zmáčkne tlačítko. Kdo je proti?

Je to hlasování číslo 158, přihlášeno je 136 poslankyň a poslanců, pro 88, proti 38. Návrh byl přijat. Konstatuji, že návrh zákona byl zamítnut.

S přednostním právem pan předseda Kalousek. Prosím, pane předsedo.

Poslanec Miroslav Kalousek: Naprosto respektuji rozhodnutí Poslanecké sněmovny. Jenom se ještě jednou obracím na pana poslance Votavu, aby se na to hlasování podíval, jak ta opozice zleva fakt vypadá. Opět říkám: To je ta pevná skála, na které stojí vaše vláda, ten bolševický klub. (Potlesk několika členů KSČM.)

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Dalším bodem našeho jednání je bod 108. Pardon. Ještě s přednostním právem pan vicepremiér Pavel Bělobrádek. Prosím, pane vicepremiére.

Místopředseda vlády ČR Pavel Bělobrádek: Vážený pane předsedající, kolegové, kolegyně, chtěl bych navázat na slova pana předsedy Fialy. Jenom jak říkal, že to vypadá, že je to jenom lidovecká vláda, tak jen chci říct: Kéž by.

A druhá věc. Neseděli tady všichni, a jak víte, někteří seděli v předsálí, určitě pozorně poslouchali. A naše pozice je taková, že vy nás musíte přesvědčit, že máme hlasovat. Takže věřím, že argumenty tady zazněly. To jen poznámka. Děkuji. (Tleská pouze Miroslav Kalousek.)

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu vicepremiérovi. Dalším bodem našeho jednání je

108.
Návrh poslanců Augustina Karla Andrleho Sylora, Pavla Bělobrádka,
Daniela Hermana, Heleny Válkové, Leoše Hegera, Marka Černocha, Jiřího Koskuby
a dalších na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 245/2000 Sb., o státních
svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu,
ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 450/ - prvé čtení

Stanovisko vlády vám bylo doručeno jako sněmovní tisk 450/1. Nyní prosím, aby předložený návrh uvedl zástupce navrhovatelů pan poslanec Augustin Karel Andrle Sylor. Prosím, pane poslanče.

Poslanec Augustin Karel Andrle Sylor: Dobrý večer, vážený pane předsedající, vážení ministři, vážené kolegyně, vážení kolegové. Myslím si, že jsem s tímto návrhem trošku jinde, než jsme se celý den bavili, takže třeba to bude takové odlehčení. Stojím tu dnes před vámi, abych vás požádal o hlas, kterým pustíte do druhého čtení novelu zákona o státních svátcích. Dovolte, abych vás hned zpočátku ujistil, že tento návrh novely zákona není ideologický, že nemá ani náboženský podtext, nýbrž že je svým obsahem a přesahem státotvorný a celonárodní. Já spolu s dalšími podepsanými poslanci navrhuji, aby 31. srpen se stal nově dnem významným pro českou státnost. Vyslechněte prosím pozorně zdůvodnění tohoto návrhu.

V tento den 31. srpna 1310 došlo ke spojení dvou vládnoucích rodů, a to Přemyslovců a Lucemburků. Onoho dne byla v německém Špýru provdána Eliška Přemyslovna za Jana Lucemburského. Sňatek měl dalekosáhlé příznivé důsledky pro český stát. Skončila jeho labilita v letech 1305 až 1310 po smrti Václava II. Skončilo střídání slabých cizích panovníků. Spojení historicky první české dynastie Přemyslovců se silnou evropskou dynastií Lucemburků přineslo zvrat v našich dějinách a tolik očekávanou stabilitu. Jan Lucemburský dostal od svého otce římského krále Jindřicha VII. české země v léno, z čehož vyplývala povinnost postarat se o ně po všech stránkách. Tímto sňatkem, z něhož následně vzešel dědic trůnu, pozdější římský císař Karel IV., byla pozvednuta autorita českého státu a umožněn jeho rozkvět. O tento pozitivní vývoj se zasloužili oba protagonisté zmíněné události. Nám všem je jistě dobře známo, že politické a diplomatické schopnosti Jana Lucemburského posílily českou státnost v evropském měřítku.

Je třeba ocenit neobyčejně významné rozhodnutí princezny Elišky Přemyslovny. Ta byla vychovávána v klášteře benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě k duchovnímu poslání jeptišky, avšak pochopila svoji historickou úlohu a závazek dědictví po předcích, dědovi Přemyslu Otakarovi II. a otci Václavu II. Vzdala se svých osobních tužeb a zvolila službu českým zemím z pozice královny. Tímto významným skutkem, statečností a odhodláním dala Eliška Přemyslovna českému národu více, než dokázali mnozí velcí panovníci bojem a mečem.

Uvedený dynastický sňatek se v dějinách českého státu stal jedním z nejdůležitějších milníků. Dodnes jsme na lucemburské období hrdi a stále si tuto etapu našeho vývoje připomínáme. Ale jen ve spojitosti s Karlem IV. Ve skutečnosti však obrat ke stabilitě a rozmachu české státnosti zahájila královna Eliška. Ona jako dědička přemyslovské tradice a později matka jednoho z nejúspěšnějších politiků své doby otevřela jedno z nejslavnějších období našich dějin, období vrcholící zřízením univerzity, stavbou katedrály sv. Víta, kamenného Karlova mostu nebo celého Nového Města pražského.

Dámy a pánové, je nespornou skutečností, že 31. srpen 1310 změnil běh událostí, umožnil českému státu těžit z lepšího postavení v Evropě a stát se stabilní monarchií v tehdejší nestabilní Evropě stíhané válkami, morovými ranami a vnitřními nepokoji.

Vážené kolegyně, vážení kolegové poslanci, zamysleme se upřímně nad silou dnešní české národní identity. Pak si budeme muset přiznat, že vyšší city vlastenectví a národní hrdosti se nedaří posilovat a že tato oblast politického působení zákonodárců zůstává zřetelně zanedbána. Doktorka Klára Plecitá ve své studii Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě pronesené na kongresu konaném pod záštitou české Akademie věd konstatuje, že nejhrdějšími evropskými národy jsou Portugalci, Irové, Řekové, Malťané, Kypřané. Naopak na druhém konci žebříčku se nachází Lotyšsko, Litva a bohužel Česká republika. Nedokázali jsme vybudovat v našich občanech národní hrdost, která je základní složkou národní identity.

Patriotismus se dnes projevuje snad jen při oslavách sportovních úspěchů a při fandění našim hokejistům u velkoplošných obrazovek. Pevná identita moderního národa však musí spočívat na kvalitním základě obsahujícím mnoho složek včetně důvěry ve fungování demokracie, vlády, státní správy, armády, církve. Měla by obsahovat i důvěru v média a mezilidské vztahy. Člověk zřetelně zakotvený v národním společenství a v národní kultuře pak projevuje životní spokojenost, která souvisí i s udržováním národního dědictví a odkazu předků. To vše je zárukou, že společenství zůstane angažované a inteligentní a že zvládne třeba i integraci přistěhovalců.

Jedním z problémů současnosti je, že v tempu doby a v záplavě mnohdy zbytečných informací se dostatečně nevracíme do naší historie, přestože se máme k čemu vracet. Proč máme nejnižší sebevědomí v Evropě, přestože naše dějiny nabízejí velké činy hodné následování i významné osobnosti? ***