Hrzánský palác je součástí řadové zástavby na jižní straně Loretánské ulice při hraně hradčanského ostrohu. Přesná data stavby ani architekt nejsou známi. Objekt stojí na místě původně gotického domu, který ve 14. století patřil svatovítské kapitule a poté císařskému dveřníku Henslinovi. Od něj budovu koupil roku 1359 stavitel Petr Parléř, jenž ji však někdy před rokem 1372 opět prodal.

Dům kancléře i komorníka

Od poloviny 15. století se zde rozkládala poustka, kterou městská rada přidělila krejčímu Matesovi. Dům na tomto místě postavil teprve míšeňský purkrabí a nejvyšší český kancléř Jindřich z Plavna. Od jeho dědiců budovu pro sebe získal Jindřich Mikuláš z Lobkovic. Zvelebení se tomuto domu dostalo teprve od Adama staršího ze Šternberka v letech 1588–1600.

Další stavební úpravy provedl Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova, komorník císaře Rudolfa II. Ten dal budovu renesančně adaptovat a zvýšit o jedno patro do Loretánské ulice. Současně objekt v roce 1608 rozšířil o domek do ulice Úvoz, koupený od jistého Jiřího Šimka.

Přístavbami vznikl palác

Také po Bílé hoře náležel objekt v Loretánské ulici šlechticům. Jeden z nich, nejvyšší zemský sudí a nejvyšší hofmistr Vilém Albrecht Krakovský z Kolowrat, připojil v roce 1657 k areálu další parcelu v Úvoze. V letech 1658–1659 pak nákladně vybudoval zadní pětipodlažní dům a spojovací západní křídlo. Tím objekt získal charakter paláce.

Syn Viléma Albrechta Jan František v roce 1688 dům spojil se svým sousedním palácem, nazývaným dnes Dietrichštejnský. Vzniklý areál získal roku 1708 Sigismund Valentin Hrzán z Harrasu na úhradu četných pohledávek. O čtyři roky později musel nový majitel oba domy opět rozdělit, přičemž Dietrichštejnský palác připadl jako vyrovnání dědického podílu Kolovratově sestře Anně Polyxeně svobodné paní z Písnice.

Objekt připadl církvi

Také hrabě Hrzán zemřel v dluzích. Jeho vdova Claudie, rozená hraběnka de Souchez, sice palác při dražbě roku 1728 zachránila, ale již o deset let později se také ona dostala do konkurzu. Prodlužený dům přešel po složitých jednáních v roce 1756 na metropolitní kapitulu u Sv. Víta, která zde zřídila sídlo kapitulního proboštství.

Protože v té době již platily osvícenské zákony omezující církevní statky, museli se kanovníci zavázat, že palác nebude veden jako církevní majetek a že tu během pobytů císařského dvora v Praze poskytnou ubytovací kapacitu. Podobné závazky měli tehdy i další domácí páni, jak na Hradčanech, tak i na Malé Straně.

V době, kdy se stal Hrzánský palác sídlem kapitulního proboštství, získal svou současnou vnější podobu. Zásadní přestavbu lze klást do období probošta Františka Kazimíra Strachovského rytíře ze Strachovic.

Tehdy vzniklo dodnes dochované pozdně barokní průčelí do Loretánské ulice. Vyznačuje se prostým členěním bez výraznějších architektonických prvků, pouze hlavní osu zdůrazňuje segmentový štít zdobený znakem svatovítských proboštů a bosovaný portál, upomínající na renesanční přestavbu budovy. Z původní výzdoby se uvnitř dochovaly štukatury s figurálními, ornamentálními a heraldickými motivy a rokokové malované supraporty.

Sídlo malířské školy

V roce 1915 dům koupil malíř Ferdinand Engelmüller, žák Julia Mařáka. Umělec, jehož dnes připomíná reliéf s portrétem v nádvoří, si v zadním křídle zřídil svůj ateliér. Nový majitel byl hradčanským palácem fascinován a rozhodl se pro jeho důkladnou opravu. Za spolupráce konzervátorů vídeňského památkového úřadu zde byly až do října 1918 prováděny rozsáhlé restaurační práce, během kterých se nalezly fragmenty sgrafit, ale i vnějších maleb ze 16. století.

S Engelmüllerem sídlila v Hrzánském paláci i jeho proslulá soukromá malířská škola. V roce 1937 si v domě zřídil ateliér malíř Jan Slavíček. Jeho známé pohledy na Prahu jsou malovány právě z oken vedoucích do Úvozu, z přilehlé terasy a také z dalšího ateliéru v podkroví domu, jenž po staletí náležel k Hrzánskému paláci.

Došlo i na pionýry

V letech 1949–1954 byl celý objekt podle projektu Viléma Lorence radikálně upraven pro reprezentační účely Ministerstva informací a osvěty, později předsednictva vlády. Přestavba odstranila celý dvorní trakt a v patře vznikly velké sály. Dispoziční změnu doznalo také pravé křídlo, doplněné novým schodištěm.

Vrchol této adaptace pak představuje osazení monumentálních děl „socialistického realismu“, zejména sgrafita Adolfa Zábranského Se Sovětským svazem na věčné časy a mozaiky s pionýry podle návrhů někdejšího surrealisty Vojtěcha Tittelbacha. Barokní éru tu dodnes připomíná půvabná kašna se sochou Herkula. V současné době slouží objekt k reprezentačním účelům předsedy vlády České republiky.