Termín aktant označuje v sémiotické a strukturální analýze příběhů postavu, strukturní roli (prvek) vyprávění a základ zápletky (naratologie).[1] Koncept v různých úpravách zároveň představuje alternativu k některým nedostatkům a zatíženostem pojmu „aktéra“. Aktant se z naratologie následně rozšířil i do sociologie, kde označuje zprostředkovatele jednání a vztahuje se jak na živé, tak neživé aktéry.
Naratologie
Algirdas Julien Greimas (1917–1992), francouzský sémiotik litevského původu, ve svém díle Strukturální sémantika (1966), popisuje různé role vyskytující se ve struktuře vyprávění: role hrdiny, záporné postavy (protivník hrdiny), či hrdinův pomocník a příjemce.
Pojem aktant zde autorovi zastupuje nejen postavu v příběhu, ale i nedílný strukturální prvek, od kterého se odvíjí celý příběh. V rámci tzv. aktančního modelu Algirdas Julien Greimas definuje tři páry modulací / vztahů:[2]
- Aktant – subjekt a aktant – objekt akce
- Aktant – vysílající a aktant – přijímající informaci
- Aktant – podporovatel a aktant – oponent volby
Na aktanty je zde nahlíženo jako na binární opozice, např. při přiřazení záporné postavy k hrdinovi či spojením draka a meče, který ho může zabít. Tyto aktanční vztahy pak bývají velmi užitečné při rekonstrukci zápletky příběhu, poskytují kontrast, nebo pomáhají stanovit v příběhu antagonistické síly.
Dle Algirdase Juliena Greimase všechny z těchto rolí, a také jejich vztahy, představují nedílnou součást každého příběhu či vyprávění. Bez přispění takových jednotlivých aktantů nemůže být příběh úplný a dějově se náležitě rozvíjet. Koncept aktantu je tak zároveň důležitý pro analýzu struktury příběhu jako jeho minimální samostatné jednotky a aplikovatelný na jakékoliv vyprávění.
Zajímavou reakci na „aktanční model“ představuje pohled francouzské filozofky Julie Kristevy. V knize Semeiotikè (z roku 1969) se autorka věnuje dynamice příběhu a uvažuje situace, kdy si objekt a subjekt mohou vzájemně vyměňovat role, stejně tak jako stoupence a odpůrce. Zároveň v určitém čase existují situace mnohonásobných překryvů. Aby se autorka vypořádala s překrývajícími se rolemi vyskytujícími se ve všech vyprávěních, možné posuny aktantů neoznačuje jako „změnu“, ale jako „přeměnu“.
Sociologie
V sociologii se pojem aktant objevuje v rámci tzv. Actor-Network-Teorie (ANT) Michela Callona a Bruna Latoura. Aktant označuje zprostředkovatele jednání, který umožňuje vysvětlit, co nás nutí jednat, případně co ovlivňuje nějakou situaci. Teorie a její aplikace představují jednu z hlavních oblastí současné sociologie.
Autoři ANT se inspirovali vedle sémiotického (aktančního) modelu Algirda Juliena Greimase, také symbolickým interakcionismem, francouzským poststrukturalismem a teorií organizací. Tento přístup rychle překročil hranice sociologie vědy a v současnosti se uplatňuje v sociologii umění, medicíny, moci i organizací . [3]
Společnost a příroda (různé subjektivity a objektivity) jsou v rámci teorie sítí-aktérů studovány jako pozoruhodné efekty mísení a oddělování prvků (z hybridizace a purifikace) – a představují sítě s mnoha různými (heterogenními) elementy – aktantů.[3] Důležitost pojmu aktant pro ANT tak tkví především v tom, že na rozdíl od jiných sociologických teorií umožňuje sloučit živé i neživé aktéry do jedné heterogenní sítě a analyzovat v rámci této sítě jejich funkce.
Latour uvádí jako ilustrativní příklad aktantu „zpomalovač“ na silnici, tzn. neživého aktéra (např. radar, nebo obrys policisty). V tomto případě je na zpomalovač přenášena funkce prostorová, neboť aktant (zpomalovač) umístěný na silnici nutí řidiče auto zpomalit, a funkce časová, jelikož je zde zpomalovač umístěn ve dne i v noci, zatímco ze scény zmizel původní aktér (inženýr, který zpomalovač navrhoval, nebo policista), a který vyžadoval, aby právě na tomto místě auta jezdila pomalu.[4] Zpomalovač má tedy různé funkce, které ale mají rovnocenný vliv na samotné dění.[5]
Lingvistika
Lingvista Lucien Tesnière považoval sloveso za hlavní a nejdůležitější prvek věty v závislostní syntaxi a používal termín „aktant“ pro různé funkce (osoby), které doplňují sloveso:
- „první aktant“ v nominativu
- „druhý aktant“ v akuzativu
- „třetí aktant“ v dativu
Tento koncept aktantů se podobá konceptu argumentů.
Algirdas Julien Greimas předefinoval aktanty jako 3 páry „modulací“:
- aktant-podmět a aktant-předmět akce.
- aktant-odesilatel a aktant-příjemce informace
- aktant-podporovatel a aktant-protivník vůle
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Actant na anglické Wikipedii.
- ↑ RIMMON-KENAN, Shlomith. Narrative fiction. Routledge, 2002
- ↑ GREMAIS, Algirdas Julen. Sémantique structuale. Presses universitaires de France, Paris, 1966, pp. 174-185 a 192-210
- ↑ a b KONOPÁSEK, Zdeněk. Sociologie Vědy. Vesmír 80. 2001 (červenec) pp.390.
- ↑ LATOUR, Bruno. On Technical Mediation. 1994, pp.39
- ↑ LATOUR, Bruno. Reassembling the Social: An Introduction to Actor-Network-Theory. Oxford University Press, Oxford, U.K., 2005, pp.54
Literatura
- PANEVOVÁ, Jarmila. Nový encyklopedický slovník češtiny. Příprava vydání Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová. Praha: NLN, 2017. ISBN 978-80-7422-480-5. Heslo AKTANT.
- GREMAIS, Algirdas Julen. Sémantique structuale. Presses universitaires de France, Paris, 1966.
- KONOPÁSEK, Zdeněk. Sociologie Vědy. Vesmír 80. 2001 (červenec)
- KRISTEVA, Julia. Le texte du roman. Approche sémiologique d’une structure diiscursive transformationnele. Walter de Goyter, Berlin, 1969.
- Latour, Bruno. 1994. On Technical Mediation – Philosophy, Sociology, Genealogy. Common Knowledge, 3 (2): 29-64.
- LATOUR, Bruno. Reassembling the Social: An Introduction to Actor-Network-Theory. Oxford University Press, Oxford, U.K., 2005.
- MELČUK, Igor. Actants in semantics and syntax II. Actants in syntax. Linguistics 42: 247-291, 2004.
- PROPP, Vladimir. Morphology of the folk tale, 2nd edition. University of Texas Press, Austin, 1968.
- TESNIÉRE, Licien. Éléments de syntaxe structurale. Larousse, Paris, 1959.
Související články
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Aktant |
