.jpg)
Arménské náboženství označuje soubor věrských představ a praktik Arménů do přijetí křesťanství během 4. století n. l, včetně takzvané arménské mytologie. Kromě domácích představ vycházejících z indoevropského dědictví na něj měla vliv také náboženství sousedních semitských národů, Urarťanů a především pak Peršanů, kteří Arménii ovládali od dob Achaimenovské říše a kteří v Arménii rozšířili zarathuštrismus.[1][2]
Božstva
Arménský panteon v dochovaných zdrojích je reprezentován téměř výhradně jmény íránského původu, jedinou výjimkou je bohyně Astłik,[3] a náboženství Arménců v nich se dá považovat za lokální formu zarathuštrimu, který však byl importovaným náboženstvím. Podle Strabóna Arménci uctívali stejná božstva jako Peršané a Médové, ve zvláštní úctě však měli Anáhitu, ctěnou ve městě Eriza. Podle legendisty Agathoangela bylo ctěno sedm hlavních božstev: Aramazd, Anahit, Tiur, Mihr, Baal-Šamin, Nane a Astłik. Jako osmé božstvo může být chápán oblíbený Vahagn, rival Baal-Šamin a Mihra. Ten také s nejmocnějším Aramazdem a nejoblíbenější Anahit tvořil jakousi triádu.[1]
Nejvýznamnější božstva tak byla:
- Jméno Aramazd, které nosil hlavní arménský bůh, je nejspíše zkomoleným perským Auramazda. Od svého zarathuštrického protějšku se lišil méně významnou pozicí a byl otcem Anahit, Naneho a Mihra.[1]
- Anahit, odvozená od íránské Anáhity, byla nejoblíbenějším božstvem širokých mas, jejíž kult snad navazoval na starší domácí bohyni.[1]
- Tir či Tiur, písař Aramazdův a bůh planety Merkur, který měl chrám zvaný Erazamojn v Artašatu. Své jméno nejspíše získal od stejnojmeného perského boha, zatímco funkci od Nabua, mezpotámského boha planety Merkur a písaře bohů.[2] Podle Mardirose Anakiana se však původně jednalo o hlavního boha Arménů, který své jméno i funkci zdědil po praindoevropském nebeském bohu *Djéusovi.[1]
- Vahagn, jehož jméno snad vychází z avestánského Verethragna, byl spojován se sluncem a považován za drakobijce
K dalším božstvům pak patří:
- Ayg je rekonstruované jméno arménské bohyně úsvitu, o jejíž existenci se spekuluje na základě obřadu z turecké provincie Van a v arménské vesnici Artamet. Ten se nazývá ɛk‘ parɛw „vítání úsvitu“ a je provádeň ráno následující svatbě ženichem, nevěstou a dalšími účastníky jejími účastníky, někdy též knězem, kteří se shromáždí na střeše či jiném vyvýšeném místě a za doprovodu tance zpívají píseň zdravící vycházející slunce. V písni se také objevuje Vahɛ , což může být výraz pro slunce, boha Vahagna nebo pouhé citoslovce, a Astuacacin – Panna Marie. Lingvista Hrach Martirosyan odvozuje ɛk‘ ze staršího *ayg a to zase z praarménského *aw(h)jo. To pak vykládá z praindoevropského *h2(e)us(s)i, ustrnulého lokativu *haéusōs „Úsvita“, jména bohyně úsvitu. Ayg tak považuje bohyni úsvitu blízkou Astłik a íránské Anáhitě.[3]
Odkazy
Reference
- ↑ a b c d e ANANIKIAN, Mardiros Harootioon. Armenian mythology. In: GRAY, Louis Herbert. The Mythology of all races, Volume VII. [s.l.]: Marshall Jones Company, 1925. S. 5-. (anglicky)
- ↑ a b c RUSSEL, J. R. ARMENIA AND IRAN iii. Armenian Religion [online]. Encyclopædia Iranica [cit. 2023-05-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b MARTIROSYAN, Hrach. An Armenian theonym of Indo-European origin: Ayg 'Dawn Goddess. Aramazd: Armenian Journal of Near Eastern Studies. 2013-2014, roč. 8, čís. 1–2, s. 219–224.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Arménské náboženství na Wikimedia Commons
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Arménské_náboženství |
