Autorotace (samovolná rotace) je režim letu vrtulníků, vírníků nebo rotorem vybavených konvertoplánů, při němž není nosný rotor poháněn motorovou jednotkou.[1] U vírníků není standardně nosný rotor poháněn motorem, využívá autorotaci. Při běžném motorovém letu jde proud vzduchu přes rotorový disk svrchu, při autorotaci proudí vzduch zespodu a udržuje listy rotoru v pohybu, zatímco stroj (vrtulník) pomalu klesá.[2]
Díky autorotaci je možné s vrtulníkem bezpečně přistát např. při selhání motoru. V USA musí všechny jednomotorové vrtulníky pro certifikaci prokázat schopnost bezpečného přistání autorotací.[3] Při autorotaci nevzniká krouticí moment, který by bylo třeba vyrovnávat (motor totiž není zapojen).
Nejdelší doba letu autorotací v historii byla dosažena v roce 1972 francouzským pilotem Jeanem Bouletem na helikoptéře Aérospatiale SA 315B Lama. Ve výšce 12 440 metrů mu při teplotě −63 °C „zhasl“ motor, který pak nešel nahodit. Boulet díky autorotaci bezpečně přistál.[4]
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Autorotation na anglické Wikipedii.
- ↑ http://dictionary.reference.com/browse/Autorotation
- ↑ http://www.copters.com/aero/autorotation.html
- ↑ USA Federal Aviation Regulations, §27.71 Autorotation performance. rgl.faa.gov [online]. [cit. 2014-11-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-12-08.
- ↑ R. Randall Padfield: Learning to Fly Helicopters, McGraw Hill Professional, 1992, kap. Autorotation, str. 151 (anglicky)
Související články
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Autorotace |
