 Bekasina japonská | |
|---|---|
 | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 téměř ohrožený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | dlouhokřídlí (Charadriiformes) |
| Čeleď | slukovití (Scolopacidae) |
| Rod | bekasina (Gallinago) |
| Binomické jméno | |
| Gallinago hardwickii (J.E.Gray, 1831) | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Bekasina japonská (Gallinago hardwickii) je středně velký slukovitý tažný pták, který hnízdí převážně v Japonsku a východním Rusku a na zimu táhne do Austrálie.
Systematika a rozšíření
Druh popsal anglický přírodovědec John Edward Gray v roce 1831. Bekasina japonská se řadí do početného rodu bekasin Gallinago. Jedná se o monotypický taxon, tzn. netvoří žádné poddruhy.[2] Druhové jméno solitaria odkazuje k britskému přírodovědci Thomasu Hardwickeovi, který několik desetiletí působil v Indii.[3]
- Vybraná dobová vyobrazení
-
Ilustrace z let 1820–1860 -
Ilustrace z let 1791–1792 -
John Gould, 1877
_(6797551858).jpg)
Rozšíření a populace
Hnízdí převážně v kopcovitých oblastech ostrova Hokkaidó v Japonsku a částečně i Honšú,[4] dále na ostrově Sachalin a poblíž Kurilských ostrovů na ruském Dálném východě. Kolem 50–90 % populace migruje na zimu do jihozápadní části Austrálie (Nový Jižní Wales). Většina populace protahuje východní Austrálií a Novou Guinejí. Zatoulaní jedinci byli zahlédnutí v mnoha asijských zemích včetně Indonésie, Nového Zélandu a Jižní Koreje. Populace druhu se v roce 2022 odhadovala na asi 35 000 jedinců.[5]
Popis
Bekasina japonská je poměrně statný pták s opeřením hrajícím hnědými, šedými a tmavými barvami. Délka těla se pohybuje kolem 28–30 cm, křídlo je dlouhé 157–168 mm, zobák 66–77 mm, běhák 34–39 mm, ocas 58–68 mm. Křídla jsou dlouhá a zašpičatělá. Zobák je u kořene zelenavě hnědý a směrem ke špičce černá. Duhovky jsou tmavě hnědé. Poměrně dlouhé nohy mají zelenavých nádech.[6] Na hlavě je přítomno výrazně tmavé podélné pruhování, které kontrastuje s takřka bílými tvářemi. Tyto pruhy vedou od kořene zobáku přes korunku, další pruhy se táhnou přes oči směrem k šíji. Spodní strana křídel je převážně tmavá, svrchní strana křídel je spíše hnědá s tmavým a světlým flekováním. Hruď je světle žlutohnědá, břicho a spodní krovky ocasní jsou bílé.[7]
Biologie
.jpg)
Hnízdní habitat druhu tvoří vlhké louky, travnaté plochy s křovinami a otevřené části lesních okrajů do nadmořské výšky 1400 m n. m. Během migrace se zastavuje na suchých zatravněných plochách.[7] Na zimovištích se vyskytuje v oblasti sladkovodních ploch, vzácněji i u slaných či brakických vod jako jsou potoky s mangrovy. Klíčové je pro bekasiny dostatek měkkého bahna, mělké vody a alespoň nějaká vegetace.[8] Na zimovištích v Austrálii tvoří kolem 55–60 % potravy živočišná strava (především hmyz, žížaly a pavouci), zbytek je rostlinného původu (semena a další).[8]
Hnízdění
V době hnízdění předvádí teritoriální lety, ke kterým dochází samostatně nebo v malých skupinkách. Během těchto letů se bekasiny nejdříve vznesou do vzduchu několik desítek metrů nad zem, začnou kroužit na hnízdištěm a poté náhlé prudce klesají, během čehož vydávají hlasité zvuky. Během 20–30 minut takto bekasiny vykonají kolem 10 prudkých poklesů. Hnízdí někdy od dubna do června. Hnízdo si staví v husté vegetaci. Snůšku tvoří typicky 4 vejce, inkubuje patrně pouze samice.[8]
Ohrožení
Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako téměř ohrožený. Někdy v letech 2019 nebo 2020 došlo k cca 42% poklesu populace, které je přičítáno na vrub extrémnímu suchu na australských zimovištích, které bylo doprovázeno masivní požáry. Podobné události budou druh patrně ohrožovat i v budoucnu s tím, jak se budou stupňovat doprovodné jevy globálního oteplování. V Rusku druh lokálně ohrožuje i lov.[5]
Odkazy
Reference
- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
- ↑ Sandpipers, snipes, Crab-plover, coursers [online]. IOC World Bird List v12.1 [cit. 2022-11-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 186.
- ↑ FUJIMAKI, Y.; SKIRA, I.J. Notes on Latham's Snipe Gallinago Hardwickii in Japan. S. 49–51. Emu - Austral Ornithology [online]. 1984-03-01 [cit. 2022-11-27]. Roč. 84, čís. 1, s. 49–51. DOI 10.1071/MU9840049. (anglicky)
- ↑ a b Gallinago hardwickii [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2022: e.T22693078A209318491, 2022 [cit. 2021-11-26]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2022-1.RLTS.T22693078A209318491.en. (anglicky)
- ↑ HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. S. 349. (anglicky)
- ↑ a b BRAZIL, Mark. Field guide to the birds of East Asia: Eastern China, Taiwan, Korea, Japan and Eastern Russia. London: Christopher Helm, 2009. ISBN 978-0-7136-7040-0. S. 168. (anglicky)
- ↑ a b c JOHNSGARD, Paul A. The plovers, sandpipers, and snipes of the world. Lincoln: University of Nebraska Press, 1981. Dostupné online. ISBN 9780803225534. S. 421–423. (anglicky)
Literatura
- BRAZIL, Mark. Field guide to the birds of East Asia : Eastern China, Taiwan, Korea, Japan and Eastern Russia. London: Christopher Helm, 2009. ISBN 978-0-7136-7040-0. (anglicky)
- HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. (anglicky)
- JOHNSGARD, Paul A. The plovers, sandpipers, and snipes of the world. Lincoln: University of Nebraska Press, 1981. Dostupné online. ISBN 9780803225534. (anglicky)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu bekasina japonská na Wikimedia Commons 
Taxon Gallinago hardwickii ve Wikidruzích
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Bekasina_japonská |
