Blahočiní (rusky благочи́ние), příp. blahočinný okres (благочиннический округ, blagočinničeskij okrug) je správní, respektive úřední jednotka Ruské pravoslavné církve, části eparchie, sdružující skupinu farností, které jsou ve vzájemném bezprostředním územním sousedství. V čele stojí „blagočinný“ (благочинный).
Analogickou institucí v římskokatolické církvi je děkanát, nebo proboštství v luteránských církvích.
Dějiny
Zakládání okresů v rámci eparchie, spravovaných zvláštním dohlížejícím duchovním, podřízeným přímo episkopům, bylo známo již v minulosti. Tito dohlížející duchovní byli kdysi známi jako „chorepiskopové“ či „periodeutové“, později na Rusi jako „děsjatinniki“ (десятинники, tj. desátníci – srov. latinsky decanus, neboli děkan) a popští starostové, od první půli 18. století pak jako благочинные (blagočinnyje). Dříve se blagočinské okresy nazývaly též сороки (soroky); odtud pak pochází ruské pojmenování Moskvy jako „města čtyřiceti soroků“ (город сорока сороков).
Nejvyšším jmenným nařízením z prosince 1797, vyhlášeném výnosem Posvátného synodu z 24. března 1799, byla z důvodu zlepšení podmínek pro výkon povinností představených klášterů, episkopům udělena pravomoc, jednoho z představených jmenovat „blahočinným“ nad kláštery eparchie. Tímto způsobem na počátku 19. století v Ruské pravoslavné církvi vznikly dva typy blahočiní:
- sdružující farnosti nacházející se v bezprostřední blízkosti jedna od druhé, podle územní náležitosti
- klášterní blahočiní, sdružující kláštery eparchie.
Na počátku 20. století farní blahočiní obvykle zahrnovalo 10–30 sousedních chrámů. Bylo-li v okrese více než 15 farností, mohl být blahočinnému přidělen pomocník. Klášterních blahočiní v eparchii mohlo být více, v závislosti na množství klášterů. V případě správy ženských monastýrů mohla být jmenována „smotritělnica blagočinija“ (смотрительница благочиния, „dozorkyně blagočinná“) z řad igumenek nebo starších sester kláštera, byl-li jen jeden. Byl také jeden blahočinný stavropegiálních klášterů.
Ve 20. století v Ruské církvi existovala taktéž tzv. patriarší neboli stavropegiální blahočiní v zahraničí. Péče o ně byla svěřována jakémukoli archijereji, přičemž tato blahočiní byla podřízena přímo patriarchovi a nebyla již zahrnuta do eparchie. V současné době existují blahočiní holandské, turkmenské a jugoslávské.
S rozšířením působnosti Ruské církve do dalších zemí Evropy ve 20. století, se zdejší pravoslavná blahočiní začala nazývat děkanáty a jejich představení děkany.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Благочиние na ruské Wikipedii.
Literatura
- Heslo Благочинный In: Энциклопедический словарь Брокгауза и Ефрона (ВТ-ЭСБЕ), dostupné online na ru.wikisource.org
- Heslo Благочиние. In: Большая российская энциклопедия, Moskva 2005, ISBN 5852703303
Související články
 |
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty. |
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Blahočiní |
