Dusičnan olovnatý

Dusičnan olovnatý
Obecné
Systematický název	Dusičnan olovnatý
Anglický název	Lead(II) nitrate
Německý název	Blei(II)-nitrat
Sumární vzorec	Pb(NO3)2
Vzhled	bílé krystalky nebo prášek
Identifikace
Registrační číslo CAS	10099-74-8
Indexové číslo	082-001-00-6
PubChem	16683880
ChEBI	37187
UN kód	1469
Vlastnosti
Molární hmotnost	331,2 g/mol
Molární koncentrace cM	1,432 mol/dm3 (34% roztok)
Teplota rozkladu	470 °C
Hustota	4,535 g/cm3 (20 °C) 1,394 7 g/cm3 (20 °C, 34% roztok)
Dynamický viskozitní koeficient	1,454 cP (20 °C, 34% roztok)
Kinematický viskozitní koeficient	1,041 cS (20 °C, 34% roztok)
Index lomu	nD= 1,781 85 (20 °C) nD= 1,385 0 (20 °C, 34% roztok)
Rozpustnost ve vodě	39,84 g/100 g (0 °C) 55,73 g/100 g (20 °C) 82,27 g/100 g (50 °C) 91,42 g/100 g (60 °C) 127 g/100 g (100 °C)
Rozpustnost v polárních rozpouštědlech	methanol 1,42 g/100 g ethanol 0,04 g/100 g glycerol
Rozpustnost v nepolárních rozpouštědlech	pyridin 4,39 g/100 g (0 °C) 5,46 g/100 g (25 °C)
Relativní permitivita εr	37,7 (20 °C)
Měrná magnetická susceptibilita	−2,80$\cdot <!--\; \cdot \; -->$10−6 cm3 g−1
Struktura
Krystalová struktura	krychlová
Hrana krystalové mřížky	a=785,68 pm
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf°	−449,2 kJ/mol
Standardní molární entropie S°	217,9 J K−1 mol−1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf°	−256,9 kJ/mol
Bezpečnost
GHS08 GHS07 GHS09
H-věty	H360Df H332 H302 H373 H410
Oxidující (O) Toxický (T)
R-věty	R61, R20/22, R33, R62, R50/53
S-věty	S53, S45, S60, S61
NFPA 704	0 3 1 OX
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa). Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dusičnan olovnatý je ve vodě dobře rozpustná olovnatá sůl kyseliny dusičné, se vzorcem Pb(NO₃)₂, kde oxidační číslo olova +II. Je to značně jedovatá chemická látka. Tato látka se v 19. století vyráběla v Evropě a USA za účelem výroby olovnatých pigmentů. Postupně však byly nahrazovány netoxickými barvivy, zejména oxidem titaničitým, tzv. titanovou bělobou.

Historie

Roku 1597 německý alchymista Andreas Libavius popsal látku, kterou nazval calx plumb dulcis, „sladké olovo“ díky chuti této látky. Následně se tato látka využívala na výrobu různých pigmentů, zejména chromová žluť (chroman olovnatý PbCrO₄). Z dusičnanu olovnatého se taky připravoval azid olovnatý Pb(N₃)₂. Tato látka se používala na výrobu tetraethylolova, látky, která se přidávala do olovnatých benzínů na zvýšení oktanového čísla. Na jiné účely se tato látka moc nepoužívala, kupříkladu ve spojených státech byla spotřeba této látky, roku 1974 se ročně průmyslově spotřebovávalo jen 642 tun na jiné účely, než na výrobu barviv a olovnatých benzínů.

Výroba

Výroba je velice jednoduchá a probíhá reakcí kovového olova s kyselinou dusičnou. Záleží na koncentraci kyseliny dusičné. Při použití velice koncentrované kyseliny dusičné vzniká jako vedlejší produkt oxid dusičitý a voda, při použití zředěnější vzniká oxid dusnatý a voda, a při použití velice zředěného roztoku kyseliny dusičné vzniká jako vedlejší produkt dusičnan amonný. Následující reakce platí pro koncentrovanou kyselinu dusičnou:

Popřípadě lze využít uhličitan, sulfid či oxid, ale průmyslově se však využívá nejčastěji kovové olovo. Reakce by probíhaly takto:

Reakce

Při zahřívání nad 470 °C (nad 743 K) dochází k rozpadu na oxid dusičitý, oxid olovnatý a kyslík, proto je společně jako ostatní dusičnany dobrým oxidačním činidlem.

S vodným roztokem dusičnanu olovnatého se provádí pokus zvaný „zlatý déšť“. Dusičnan olovnatý reaguje s vodným roztokem jodidu draselného, přičemž vznikají žluté krystalky jodidu olovnatého. Vzniklý dusičnan draselný není vidět, jelikož zůstane rozpuštěný ve vodě.

Bezpečnost

V případě požití může nastat akutní otrava olovem. Dusičnan olovnatý je považován za pravděpodobný karcinogen (karcinogen 2A), a je spojován s rakovinou ledvin, mozku, plic a rakoviny prsu. Olovo je neurotoxické, reaguje s enzymy obsahujícími cystein, a taky reaguje s enzymy obsahující zinek, sráží bílkoviny a u těhotných žen může poškodit plod. Únik látky do přírody představuje vážný problém, avšak existují výzkumy, které zkoumají, jak zachytit sloučeniny olova. Nejefektivnější se zatím zdá být aktivní uhlí.

Literatura

• VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu dusičnan olovnatý na Wikimedia Commons