Dvojitá artikulace je lingvistický pojem v češtině označující souhlásky, které mají v ústech dvě místa artikulace. Běžně se souhláska artikuluje v jednom místě v ústech, u dvojité artikulace dochází k vyslovení souhlásky pomocí artikulace na dvou místech. Jedná se plozivní, frikativní a aproximantní souhláska.[1]
Význam pojmu v zahraničí
V angličtině double articulation má různé významy v mediálních studiích v lingvistice.
Mediální studia
Dle Rogera Silverstona je mediální technologie (například televize) zároveň jako konzumovaný objekt, ale zároveň jako recipovaný obsah.[2]
„Tvrdím tedy, že kulturní hodnota takového přístroje, jako je televize, spočívá jak v jeho významu jako objektu–zasazeného do veřejných diskurzů moderního kapitalismu, kteréžto výrazy jsou ovšem stále otevřené vyjednávání v rámci soukromých diskurzů domácnosti –, tak v jeho obsahu, který je ukotvený obdobným způsobem. Význam televize jako objektu konzumace je definován konzumací obojího, tedy technologie i jejího obsahu. A právě v tomto smyslu odkazuji k televizi jako ke dvojitě artikulované.“[3]
Na Silverstona navazuje Sonia Livingstone, která dvojitou artikulací vnímá „média jako materiální objekty nacházejících se v konkrétních časoprostorových uspořádáních a zároveň jako média symbolických sdělení nacházejících se v toku jistých sociokulturních diskurzů“.[4]
Lingvistika
Dvojí artikulace, dualita vzorování nebo jen dualita je základním jazykovým jevem spočívajícím v použití kombinací malého počtu bezvýznamových prvků (zvuků, tj. fonémů) k vytvoření velkého počtu významových prvků (slov, morfémů). Koncept byl přednesen Francouzem André Martinete v roce 1949.[5] Název odkazuje na dvouúrovňovou strukturu příslušnou znakovým systémům, z nichž mnohé jsou složeny z těchto dvou druhů prvků:
- prvky výrazné, ale bezvýznamných,
- prvky významných či smysluplných.
Příkladem je v angličtině slovo kočka „cat“, které nese plnohodnotný význam. Skládá se z hlásek [k], [æ] a [t], které jako samostatné hlásky nemají význam. Ty lze také spojit do samostatných slov „tack“ (připínaček) a „act“ (čin). Nově vzniklá slova již nesou odlišné významy.
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Double articulation na anglické Wikipedii.
- ↑ SEKUNDÁRNÍ ARTIKULACE | Nový encyklopedický slovník češtiny. www.czechency.org [online]. [cit. 2022-04-10]. Dostupné online.
- ↑ MACEK, Jakub. Poznámky ke studiím nových médií. Brno: [s.n.] 1 online resource (199 pages) s. Dostupné online. ISBN 978-80-210-6477-5, ISBN 80-210-6477-3. OCLC 915359690 S. 131–134.
- ↑ SILVERSTONE, Roger. Television and everyday life. London: Routledge xi, 204 pages s. Dostupné online. ISBN 0-415-01646-0, ISBN 978-0-415-01646-9. OCLC 28721587 S. 123.
- ↑ COULDRY, Nick. Media consumption and public engagement : beyond the presumption of attention. Basingstoke, Hampshire: Palgrave Macmillan xiv, 247 pages s. Dostupné online. ISBN 978-1-4039-8534-7, ISBN 1-4039-8534-0. OCLC 77116510 S. 18.
- ↑ MARTINET, André. Eléments de linguistique générale. 5. éd. vyd. Paris: [s.n.] 223 S s. Dostupné online. ISBN 978-2-200-35447-3, ISBN 2-200-35447-9. OCLC 837070426
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Dvojitá_artikulace |
