Filozofie vědy je oblast filozofie, která zkoumá vědu jako specifickou sféru lidské činnosti i jako vyvíjející se systém poznatků. Zkoumání vědy můžeme pozorovat již v antické filozofii (zvláště u Aristotela), samotný pojem filozofie vědy se nicméně rozšířil počátkem 20. stol. v dílech představitelů logického pozitivismu (forma novopozitivismu praktikovaného Vídeňským kruhem okolo Rudolpha Carnapa). Původní snahou bylo omezovat filozofický výzkum vědy jazykovými prostředky formální logiky s cílem redukovat vědecké teoretické pojmy a výroky na empirické, které umožňují prověření pozorováním či experimentem.
Karl Raimund Popper namísto kritéria verifikovatelnosti zavádí kritérium falzifikovatelnosti; vědecká hypotéza je pravdivá, pokud jsou pravdivé výroky, které z ní můžeme dedukovat. Pokud je hypotéza falzifikována, stává se celá teorie vyvrácenou. Dokud falzifikaci odolává, je považována za platnou. Může jít o vyvrácení základní (axiomatické) hypotézy celého systému (např. "Neexistuje vyšší rychlost než rychlost světla."), pak jde o vyvrácení celé vědecké teorie. Nebo může jít o vyvrácení pomocné hypotézy, kdy je možné zachovat celou teorii díky tvorbě hypotézy ad-hoc, která opravuje neshody. To však nelze provádět do nekonečna. Popper označuje ospravedlňování anomálií pomocí hypotéz ad-hoc do nekonečna za nevědecké (toho se dopouštějí např. kreacionisté). Věda je tak evolučním procesem spočívajícím v neustálém překonávání omylů. Na Poppera navázal Thomas Samuel Kuhn se svým pojetím paradigmatu a vědeckých revolucí.[1]
V současnosti se filozofie vědy zabývá nejen strukturou vědeckého poznání, ale i jeho dějinami. Kromě studia již získaných poznání se věnuje i problémům získávání nových poznání, a od trendu redukovat vědecký výzkum pouze na empirickou úroveň se postupně upouští.
Filozofie vědy je jedním z hlavních okruhů zájmů analytické filozofie (Ludwig Wittgenstein, W. V. O. Quine, Hilary Putnam a další), trvale se jí však zabývají i neanalytičtí filozofové,[2] např. Gaston Bachelard, Alexandre Koyré, Paul Feyerabend, v Česku pak mj. Zdeněk Neubauer.
Jistou formou filozofie vědy je i bioetika, součást filozofie biologie.
Reference
- ↑ Stanford Encyclopedia of Philosophy, heslo Thomas Kuhn.
- ↑ Filosofický slovník. Olomouc: Olomouc 2002, heslo Filosofie vědy.
Literatura
- Primární texty v češtině
- Paul K. FEYERABEND: Rozprava proti metodě. Praha: Aurora 2001. ISBN 80-7299-047-0.
- Thomas Samuel KUHN: Struktura vědeckých revolucí. Praha: Oikoymenh 1997. ISBN 80-86005-54-2.
- Karl Raimund POPPER: Logika vědeckého zkoumání. Praha: Oikoymenh 1997. ISBN 80-86005-45-3.
- Sekundární literatura
- Zdeněk NEUBAUER: Věda a filosofie. In: O Sněhurce aneb cesta za smyslem bytí a poznání. Praha: Malvern 2004. ISBN 80-86702-02-2.
- Břetislav FAJKUS: Filosofie a metodologie vědy. Vývoj, současnost a perspektivy. Praha: Academia 2007. ISBN 80-200-1304-0.
- ZEMAN, Jiří. Filozofie a přírodovědecké poznání. 1. vyd. Praha: Academia, 1985. 160 s.
- Filozofické základy přírodních věd. Redakce : S. T Meljuchin; překlad : Milena Manová; ilustrace : Leo Novotný (autor obálky). 1. vyd. Praha: Svoboda, 1980. 377 s. (Filozofie a současnost, sv. 31). Po charakteristice dialektického materialismu jako univerzální metodologie současné vědy pojednávají autoři o filozofických základech přírodovědeckých teorií, o sociálním základu a funkci současné přírodovědy. Věnují pozornost problémům filozofického zdůvodnění matematiky a matematické logiky, zabývají se filozofickými základy fyziky, biologie, geologie, geografie a podrobují kritice buržoazní koncepce filozofických základů vědy.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu filozofie vědy na Wikimedia Commons
 |
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty. |
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Filozofie_vědy |
