Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1872)
Narození	30. říjnajul. / 11. listopadu 1821greg. Moskva
Úmrtí	28. lednajul. / 9. února 1881greg. (ve věku 59 let) Petrohrad
Příčina úmrtí	epilepsie a emfyzém
Místo pohřbení	Tichvinský hřbitov
Pseudonym	Д.
Povolání	překladatel, romanopisec, esejista, povídkář, novinář, filozof, životopisec, spisovatel, publicista a prozaik
Alma mater	Vojenská ženijně-technická univerzita Nikolajevská ženijní škola
Významná díla	Zápisky z podzemí Zločin a trest Idiot Běsi Bratři Karamazovi … více na Wikidatech
Manžel(ka)	Marija Dmitrijevna Dostojevská (od 1857) Anna Grigorjevna Dostojevská (od 1867)
Děti	Ljubov Fjodorovna Dostojevská[1]
Rodiče	Michail Andrejevič Dostojevskij a Maria Fiodorovna Dostoïevskaïa
Příbuzní	Michail Michajlovič Dostojevskij, Andrej Michajlovič Dostojevskij a Nikolaj Michajlovič Dostoevskij (sourozenci)
Vlivy	Alexandr Sergejevič Puškin Michail Jurjevič Lermontov Nikolaj Vasiljevič Gogol Vladimir Sergejevič Solovjov Vissarion Grigorjevič Bělinskij … více na Wikidatech
Podpis
oficiální stránka
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (rusky Фёдор Михайлович Достоевский; 30. října^jul./ 11. listopadu 1821^greg. Moskva – 28. ledna^jul./ 9. února 1881^greg. Petrohrad) byl ruský spisovatel a filozof, jeden z nejvýznamnějších světových spisovatelů, vrcholný představitel ruského realismu a současně předchůdce moderní psychologické prózy. Počátky jeho tvorby jsou spojeny s tzv. naturální školou, postupně však její rámec přerostl. K nejznámějším jeho dílům patří romány Zločin a trest, Idiot a Bratři Karamazovi.

Život

Dětství a studium

Fjodor Michajlovič Dostojevskij se narodil roku 1821 v Moskvě v rodině lékaře jako druhé z osmi dětí. Otec pracoval v Mariinské nemocnici pro chudé a rodina bydlela v nevelkém bytě v levém křídle nemocnice. Rodiče dbali na tradiční výchovu dětí a snažili se jim poskytnout dobré vzdělání. Matka je učila číst již v raném věku a otec jim předčítal pohádky a příběhy z ruských dějin. Starší děti pak měly domácí učitele pro různé předměty. V roce 1828 otec získal šlechtický titul, což mu umožnilo zakoupení vlastního panství. Na statku ve vesnici Darovoje v Tulské gubernii rodina trávila letní měsíce.

V září 1834 nejstarší děti Fjodor a Michail nastoupili do soukromé internátní školy, kde se učili matematiku, rétoriku, zeměpis, dějepis, fyziku, logiku, ruštinu, řečtinu, latinu, němčinu, angličtinu, francouzštinu, psaní, kreslení a dokonce i tanec. Jejich přáním bylo stát se spisovateli, otec však trval na povolání, které jim poskytne materiální zabezpečení. V únoru 1837 zemřela matka a otec poslal oba chlapce na vojenskou strojírenskou školu v Petrohradě, kam byl však přijat jen Fjodor. Studium ho nebavilo, veškerý svůj volný čas věnoval četbě děl světové klasiky a ruských autorů, především Puškina. V roce 1839 otec náhle zemřel na záchvat mrtvice po konfliktu s nevolníky na statku Darovoje. Po absolvování vysoké školy v roce 1843 Dostojevskij nastoupil do petrohradského inženýrského oddílu, ale v létě následujícího roku se rozhodl rezignovat a věnovat se plně literatuře.^[2] Dne 19. října 1844 obdržel doklad o propuštění z vojenské služby v hodnosti poručíka. ^[3]

Literární začátky a vyhnanství

Už během studií se Dostojevskij pokoušel o vlastní literární tvorbu (drama, povídky) a také o překlad Balzacova románu Evženie Grandetová.^[4] V květnu 1845 dokončil svůj první román Chudí lidé, který mu přinesl úspěch i uznání kritiky. Pomohl mu proniknout mezi spisovatele Bělinského okruhu. Jeho další dílo Dvojník se však setkalo s nepochopením a také následující rané povídky zůstaly za očekáváním. Měly především pomoci Dostojevskému z obtížné finanční situace. ^[3] Dostojevského blízký vztah s Bělinského okruhem skončil roztržkou po potyčce s Turgeněvem v roce 1846. Dostojevskij však začal koncem ledna 1847 navštěvovat skupinu Petraševců, která vystupovala proti carovi Mikuláši I.^[5] Stal se členem její radikální části, jejímž cílem bylo provést převrat v Rusku. V dubnu 1849, krátce po vydání povídky Bílé noci, byl s dalšími členy zatčen a umístěn do vězení v Petropavlovské pevnosti.^[3] V listopadu téhož roku byl odsouzen k zbavení všech majetkových práv a trestu smrti zastřelením. Dne 22. prosince (3. ledna 1850^greg.) Dostojevskij stanul i s dalšími Petraševci před popravčí četou na Semjonovském náměstí. Netušili, že rozsudek byl již před několika týdny zrušen. Při fingované popravě byla na poslední chvíli vyhlášena milost a trest nucených prací. ^{[6] [7]} Tento existenciální zážitek ho poznamenal na celý život.^[8] Tehdejší duševní stav později popsal v románu Idiot (1868). Dostojevskij byl poslán do vyhnanství na Sibiř a následující čtyři roky strávil v káznicích v Omsku.^[4] Dojmy z pobytu ve vězení se promítly do povídky Zápisky z mrtvého domu (1861).Během pobytu mu lékaři diagnostikovali epilepsii, jejíž záchvaty se projevovaly už v dětství. Stráž však považovala jeho záchvaty za předstírání. Na Sibiři však také získal schopnost soustředění a jelikož si sám prošel peklem, dokázal se vcítit do lidí s narušenou osobností.^[9][10]

Koncem února 1854 byl Dostojevskij poslán jako vojín k sibiřskému praporu v Semipalatinsku.^[4] S pomocí přátel a jejich intervencí u nového cara Alexandra II. usiloval o zrušení trestu. V den korunovace, 26. srpna 1856, byla oznámena milost pro bývalé Petraševce. Dostojevskému byla vrácena hodnost, ale byl ponechán pod tajným dohledem. Dne 6. února 1857 se Dostojevskij oženil s vdovou Marií Isajevovou, kterou poznal před třemi lety v Semipalatinsku.^{[3] [6][4]}

V dubnu 1857 byla vyhlášena úplná amnestie, podle níž byla děkabristům i petraševcům vrácena šlechtická práva. Dostojevskij měl zase možnost publikovat. Jako první vyšla v časopise Otěčestvennyje Zapiski povídka Malý hrdina. V roce 1859 vyšly Dostojevského romány Strýčkův sen a Vesnice Stěpančikovo a její obyvatelé, v nichž satiricky posuzoval dosavadní poměry v zemi.

Období věznění a vojenské služby bylo v Dostojevského životě zlomové: z utopického socialisty se přerodil v hluboce věřícího člověka. Na svobodu se vrátil jako spisovatel s náboženským posláním. Poznal prostý ruský lid a zamiloval si ho. Věřil, že v každém člověku je skryto něco dobrého.^[3] Na základě vlastních zkušeností se stal mnohem citlivějším k lidskému utrpení, k vnitřnímu světu člověka. Dostojevského pobyt na Sibiři se logicky zrcadlí v jeho literární tvorbě. ^[11]

Návrat do Petrohradu

V prosinci 1859 se Dostojevskij s manželkou a adoptivním synem Pavlem vrátili do Petrohradu.^[4] Byl však pod neustálým policejním dohledem, který byl zrušen až v roce 1875. V roce 1860 bylo ve dvou svazcích vydáno jeho dosavadní dílo, avšak bez většího ohlasu. Velkou literární událostí se stalo vydání Zápisků z mrtvého domu (poprvé v plném znění vyšlo v časopise Vremja, (Čas,1861-1862). Novátorské dílo, popisující autorovy zkušenosti z vězení, ohromilo čtenáře v Rusku a získalo uznání kritiky. Kromě beletrie se věnoval i novinářské práci. Společně s bratrem Fjodorem vydával měsíčník Vremja a po jeho zákazu od roku 1864 Epocha.^[6][4] Na stránkách těchto časopisů se objevila další Dostojevského díla jako Ponížení a uražení (1861), Špatná anekdota (1862), Zimní poznámky o letních dojmech (1863) a Zápisky z podzemí (1864). Epocha nikdy nedosáhla komerčního úspěchu jako Vremja a byla těžce zadlužená.

V létě 1862 podnikl Dostojevskij svou první zahraniční cestu po západní Evropě. Navzdory skutečnosti, že hlavním účelem cesty byla léčba v německých lázních, v Baden-Badenu spisovatel podlehl hráčské vášni, která mu přinášela neustálé problémy s penězi. Do kasin v Německu se vracel opakovaně několik let. Naposledy hrál ruletu ve Wiesbadenu 16. dubna 1871, kdy po prohře konečně svou vášeň přemohl. V románu Hráč (1866) Dostojevskij popsal nejen svou závislost na hře, ale také zklamání z komplikovaného milostného vztahu s mladou spisovatelkou Apollinarií (Polinou) Suslovovou.^[6] Své dojmy z cest po Evropě, úvahy o buržoazní civilizaci i ideálech Velké francouzské revoluce popsal v sérii osmi filozofických esejů Zimní poznámky k letním dojmům. Jeho dřívější sympatie k západu ochladly, pochopil, že morální úroveň zdejší společnosti je špatná.^[12] Neuznával racionalismus, bezohledné jednání podnikatelů, jejich sobectví a příliš velké sebevědomí. Naopak se posílilo jeho národní uvědomění a přesvědčení o nutnosti samostatného rozvoje ruského života.^[3] Požadoval návrat k patriarchálním základům národního života, usiloval o proměnu Ruska. Potřebu změny viděl v jedinci a jeho návratu k pokoře. Význam shledával také v návratu k ruským tradicím, čímž si získal carovu přízeň a úctu. Snažil se ubránit důsledkům moderních civilizačních procesů.^[11][13] K sebevraždám a k despotismu docházelo podle Dostojevského zejména vinou ztráty náboženské opory a přehnaného individualismu. Přál si změnit společnost podle křesťanských ideálů, radikálního převratu se ale bál.

V roce 1864 zemřela spisovatelova manželka a starší bratr. Šest měsíců po jeho smrti bylo ukončeno vydávání časopisu Epocha. Poté, co Dostojevskij převzal odpovědnost za dluhové závazky Epochy a dostal se do finančních potíží, byl nucen souhlasit s tíživými podmínkami smlouvy o vydání svých sebraných spisů s nakladatelem F. T. Stellovským. V letech 1865 až 1870 vydal Stellovskij kompletní sbírku Dostojevského děl ve 4  svazcích. V roce 1865 začal pracovat na románu Zločin a trest, který byl v průběhu následujícího roku publikován v časopise Russian Herald. Aby dodržel smlouvu se Stelovským, musel dodat do konce roku 1866 nový román. V časové tísni napsal v říjnu 1866 během 26 dní román Hráč za pomoci stenografky Anny Snitkinové, která se v únoru 1867 stala jeho druhou manželkou.^[3][6] V té době se Dostojevskij potýkal s vážnými finančními potížemi, protože kromě splácení dluhů věřitelům podporoval svého nevlastního syna z prvního manželství Pavla Isajeva a pomáhal rodině svého staršího bratra. Dostojevskij navíc neuměl zacházet s penězi. Za těchto okolností manželka vzala správu rodinných finančních záležitostí do vlastních rukou a chránila spisovatele před věřiteli. Dala do zástavy i své věno. Před věřiteli se uchýlil i s rodinou do ciziny, kde vznikly romány Idiot (1868) a Běsi (1871–1872) a řada povídek.^[3]

Dostojevskij měl z manželství s Annou Snitkinovou čtyři děti:

• dcera Soňa (1868–1868) se narodila v Ženevě, o několik měsíců později zemřela
• dcera Ljubov (1869–1926) se narodila v Drážďanech
• syn Fjodor (1871–1922) se narodil v Petrohradě
• syn Alexej (1875–1878) se narodil ve městě Stará Russa v Novgorodské oblasti, kde rodina trávila od roku 1871 letní pobyty

Období tvůrčí aktivity a veřejného uznání

Do Petrohradu se vrátil v červenci 1871 po čtyřletém pobytu v zahraničí.^[4] Následující léta byla obdobím rodinného štěstí i plodné tvůrčí aktivity. V letech 1873–1874 byl redaktorem konzervativního časopisu Občan (Graždanin). V tomto období se zformovalo jeho kritické vnímání buržoazně-liberálních hodnot. Dostojevského úvahy na toto téma se odrazily v románech Výrostek (1875), Bratři Karamazovi (1879–1880) a filozoficko-literárním časopise Deník spisovatele, který vydával v letech 1876–1877 a 1880–1881.^{[3] [4]} Časopis se těšil velké oblibě, což zvyšovalo vliv jeho autora na veřejné mínění. Dostojevskij byl v Rusku uznávanou osobností, jeho láska k mládeži, národu a vlasti mu získala nejvíc příznivců mezi mládeží.^[3][6] V roce 1878 byl zvolen členem korespondentem Ruské akademie věd. Na shromáždění u příležitosti odhalení Puškinova pomníku v červnu 1880 pronesl svůj slavný projev, v němž Puškina označil za velkého světového básníka, úzce spojeného s ruským národem.^[4] Společnost milovníků ruské literatury jednomyslně zvolila Dostojevského svým čestným členem a korunovala ho obrovským vavřínovým věncem. Puškinova řeč znamenala vrchol Dostojevského popularity. ^[3] Spisovatelova literární sláva dosáhla vrcholu v průběhu vydávání románu Bratři Karamazovi, který však již nestačil dokončit.

Smrt a pohřeb

Dostojevskij trpěl chronickou plicní chorobou, která byla příčinou jeho úmrtí 9. února (28. ledna^greg.) 1881 ve věku 60 let.^[14] Zemřel ve svém bytě v Petrohradě na Kuzněcovské ulici a po zprávě o jeho smrti se s ním přišly rozloučit davy lidí. Pohřeb se konal o tři dny později, v dlouhém průvodu nesli muži rakev na ramenou až na Tichvinský hřbitov.

Dostojevskij věnoval svůj poslední román Bratři Karamazovi své ženě. Po spisovatelově smrti Anna Grigorjevna shromáždila dokumenty týkající se života a díla Dostojevského, vydala jeho díla a připravila své deníky a paměti k vydání.

Dům ve Staré Russi, kde Dostojevský s rodinou pobýval v letních měsících, byl přeměněn na muzeum a je přístupný veřejnosti. Další muzea F.M.Dostojevského se nacházejí v Moskvě, Petrohradě, Omsku, Novokuzněcku a ve vesnici Darovoje.

Filozofické názory

Středem pozornosti Dostojevského jako filozofa nebyly ani tak problem gnoseologické a ontologické, jako spíše otázky etické, náboženské, estetické a zčásti sociologické.^[15] Dostojevského znepokojovala otázka, jaké jsou příčiny, jež plodí sociální nerovnost, a jaké jsou reálné podmínky, s jejichž pomocí by bylo možno odstranit sociální nespravedlnost a dosáhnout všeobecného blahobytu a bratrství. Dospěl k závěru, že společenské zlo se rodí nejen ze sociálních podmínek, ale především z „dvojaké povahy“ člověka, který v sobě od věků nese „temný“ a „světlý“ princip, sklon k „hříchu“ a sklon k „spravedlnosti“, smysl pro dobro i zlo.^[16] Etika Dostojevského, který hlásal křesťanskou myšlenku zdokonalování osobnosti, směřovala proti teorii ruských revolučních demokratu o aktivní úloze sociálního prostředí a o nutnosti jeho přetvoření, mají-li se změnit názory lidí a jejích morálka. V této teorii spatřoval oklešťování svobody a významu osobnosti a redukování „tajuplné“ a „záhadné“ podstaty člověka na „klaviaturu piana“.^[15]

Jeho názory formovalo sociální hnutí čtyřicátých let, ale jako hluboce věřící člověk viděl v životě především mravní a náboženský problém, hledání vyššího smyslu bytí. Hlásal národní uvědomění, úctu ke staroslovanským a ruským základům a mravně-politickým zásadám. Prostý lid zůstal, podle jeho názoru, věrný křesťanským zásadám a ideálům. Věřil v osobní svobodu člověka, každý člověk je odpovědný za své činy a zasluhuje spravedlivou odměnu nebo trest. Každý přestupek a hřích musí být vykoupen utrpením. Svoboda člověka nezávisí na vnějších hmotných, politických a ekonomických okolnostech, nýbrž na mravních a náboženských zásadách. Psychologickým základem a hlavním pravidlem mravního života je láska, trpělivost a pokora.^[3]

Dílo

Dostojevského práce byly přeloženy do více než sto sedmdesáti jazyků.^[17] Jeho význam přesáhl rámec beletrie a zahrnuje náboženské myšlení, existencialistickou filosofii, psychoanalýzu, moderní křesťanskou antropologii, ale i diskusi o novověkých kořenech evropské kultury či významu a nebezpečí utopického myšlení.^[18]Dostojevskij se svým dílem ovlivnil filozofii dvacátého století a stal zakladatelem moderního psychologického románu, i když sám sebe jako psychologa odmítal.^[11]

Prostřednictvím svých postav rozvažuje ve svých románech nad smyslem lidského života. Ve svých dílech psychologicky rozebíral postavy s různými duševními poruchami, jenž byly mnohdy postaveny před rozhodující životní situaci, kterou byly nuceny řešit. Demonstroval krizové příznaky v psychologii současné společnosti, zhoubně poznamenávající lidské vztahy, zachytil soudobé hnutí anarchistických teroristů i morální a existenciální problematiku. Mistrně popsal nejtemnější stránky lidské psychiky. Klíčovými motivy jeho románů jsou konflikt vnitřní čistoty s morálním úpadkem a očistná síla utrpení. Ve složitém vnitřním světě jeho postav se sváří dobro se zlem, láska s nenávistí, pud sebezáchovy se sebedestrukcí, víra se skepsí. Dostojevského dílem prostupují dvě základní roviny: sociální a existenciální. Před sibiřským vyhnanstvím byl Dostojevskij utopický socialista, podle literárních historiků se posléze vyvinul v pravoslavného monarchistu. Zásadně odmítal násilí jako prostředek řešení sociální otázky.

První období

Díla prvního období Dostojevského tvorby patřila k různým žánrům. Byl silně ovlivněn N. V. Gogolem, jeho raná próza je spjata s poetikou tzv. naturální školy. ^[19] Od padesátých let se v jeho prózách objevují humoristické a satirické prvky. Kromě řady povídek (Pan Procharčin, Žena někoho jiného, Žárlivý manžel, Malinký hrdina a jiné) sem patří novely

• Chudí lidé (Бедные люди; 1846) – román v dopisech. Touto prvotinou navázal na tradici gogolovského realismu, ale svůj zájem už zde soustřeďoval především do nitra postav. Snažil se vyložit jejich vnitřní svět, a také proces deformace, jemuž lidé podléhají v střetu s krutým okolím.
• Bílé noci (1848) – lyrická povídka, vymyká se jeho další tvorbě. O dívce, která každý večer čeká na svého milého u břehu řeky. Nesmělý mladík jí začne dělat společnost a po čase se do ní zamiluje, ale dívka chce, aby zůstali přáteli. Přesto jí vyzná lásku, dívka se rozhoduje, zda přijmout jeho lásku, ale právě tehdy se vrátí její milý a ona jde bez váhání za ním.
• Dvojník (1849) – novela, první z hlubinných analýz rozdvojené psychiky člověka pod tlakem okolního odcizeného světa.
• Nětočka Nězvanovová (1849, vydáno 1866) – novela, dívka vyrůstající uprostřed největší mravní a fyzické bídy, v rozhárané rodině svého otčíma, nadaného, ale zkrachovaného hudebníka, si uchovává naději na lásku
• Strýčkův sen (1859) – Dostojevskij poprvé v ruské literatuře vylíčil osud bezprávného „mladého“ člověka jako sociální tragédii a objevil v něm hlubokou lidskost. Na tragiku vlastního života reagoval Dostojevskij i svým černým humorem.
• Ves Štěpančikovo a její obyvatelé (1859) – popis ruské vesnice s charakteristikou jejích obyvatel s prvky satiry

Přechodné období

• Uražení a ponížení (1861) – čtyřdílný román v sentimentálním stylu, postavy v extrémních psychických polohách vytvářejí složitý obrazec milostných vztahů a propletenců, včetně náznaků politických intrik. Dostojevskij opět zdůrazňuje nutnost zastat se chudých a bezmocných proti krutosti mocných.
• Zápisky z mrtvého domu (1861) - kronika života v sibiřské káznici vytvořená na základě vlastních zkušeností. Výjimečné prostředí a výjimečné postavy (vrazi, političtí vězni) v krajní existenciální situaci nepropadají šílenství; naopak usilují o  znovuvybudování duševní rovnováhy, i když někdy vše končí v zoufalství existenciálního tlaku
• Zápisky z podzemí (1864) – novela předjímající existencialismus, drásavý portrét člověka, jehož přesvědčením je nenechat sebou nikdy manipulovat, i kdyby to bylo ospravedlňováno „prospěchem“ a „pokrokem“. V polemice s Černyševským popírá utopické představy o přechodu ke spravedlivějšímu uspořádání světa.

Zralá díla

Dostojevskij se od povídek a novel menšího rozsahu dostává k velké epice. V románech a povídkách tohoto období psal o téměř výhradně o lidském chování v mezních situacích. Zabývá se otázkou lidského svědomí a odpovědnosti za lidské konání. Hledá ideál svobodného člověka, který si dokáže utvořit vlastní názor a stát si na něm. Je mistrem psychologické analýzy. ^[8]

• Zločin a trest (1866) – hlavním hrdinou je chudý petrohradský student Rodion Romanovič Raskolnikov, který se cítí být výjimečný. Má svou vlastní teorii o tom, že život některých lidí je bezcenný a že tudíž není hříchem jim ho vzít. Jde k lichvářce a zabije ji, jenže za lichvářkou přijde její sestra, která vše viděla, a tak musí zabít i ji (sekerou). Po činu uteče, po čase se dostane do rodiny alkoholika Marmeladova. Zde pracuje (jako prostitutka) jeho dcera Soňa. Raskolnikov se do Soni zamiluje a svěří se jí se svým činem. Soňa ho přesvědčí, aby se šel přiznat, za svůj čin je odsouzen na 8 let na Sibiř, kde je mu Soňa oporou. Román klade závažné společenské a filozofické otázky. Dílo bylo mnohokrát zfilmováno.
• Hráč (1866) – román, ve kterém použil autor své zkušenosti s hráčskou vášní, poukazuje na zhoubné působení peněz, sonda do tehdejší společnosti a doby.
• Idiot (1868) – hlavní hrdina kníže Lev Nikolajevič Myškin, nedoléčený epileptik, se po dlouhé době léčení ve Švýcarsku vrací do Petrohradu, do ruské společnosti, v níž je zprvu kvůli své nemoci označován za „idiota“. Jeho šílenství je středem posměchu; dvě ženy, které miluje, od něho odcházejí. Svým chováním velmi rychle dovede předsudky ostatních změnit, a většinou dokonce zcela vyvrátit. Svou lidskostí, nesobeckou ušlechtilostí a zdánlivě až naivní dobrotivostí dokonce nad ostatní ruskou společností výrazně vyniká. Dílo bylo mnohokrát zfilmováno.
• Běsi (též Běsové, 1871–72) – hlavní myšlenka tohoto díla je vyjevena v soudobém Rusku, které hlavnímu hrdinovi Štěpánu Trofimovičovi přijde nemocné, plné neduhů a morových ran, plné běsů a běsíků, co se v jeho milém Rusku nashromáždilo. Satira na společenskou obrodu.
• Výrostek (1875) – román vykresluje morální rozpor chlapce, který hledá své místo ve společnosti. Je psán formou retrospektivních zápisků hlavního hrdiny o bouřlivých událostech, které se odehrály po jeho příjezdu k otci do Petrohradu. Bývá označován za Dostojevského nejlepší dílo.^[20]
• Bratři Karamazovi (1879) – poprvé vydáno 1879–1880, Dostojevského vrcholné dílo, psychologický a filosofický román s kriminální zápletkou (Legenda o Velkém inkvizitorovi). Otec Fjodor Pavlovič Karamazov je zhýralec, který se o žádného svého syna nestaral (Dimitrij, Ivan, Aljoša, Smerdakov už vůbec) Starší syn Dimitrij je vášnivý stejně jako otec, Ivan je nadaný, racionálně uvažující ateista, nejmladší Aljoša žije zasvěceným životem v klášteře. Dimitrij se s otcem soudí o majetek, který mu má odkázat, i když vina je na obou stranách. Jednoho dne je však Fjodor zavražděn a z vraždy je obviněn Dimitrij. Kniha čtenářovi neodpovídá na otázku, kdo vraždu skutečně spáchal. Román má mnoho dalších důležitých dějových linií, např. lásky Dmitrije, který se rozhoduje mezi Kateřinou a Agrafenou, na niž má zálusk i jeho otec Fjodor. ) Jde o hlubokou analýzu člověka a ruské společnosti v 2. polovině 19. století.

Kromě těchto velkých románů Dostojevskij napsal v sedmdesátých letech povídky Věčný manžel (1870), příběh nečekaného setkání, odkrývající postupně i ty nejskrytější a nejspodnější dimenze lidského charakteru a Něžná (1876) o tragickém milostném vztahu dvou lidí z odlišných společenských vrstev. Programově se věnoval i publicistické činnosti prostřednictvím osobního časopisu Deník spisovatele, který vydával od roku 1876. Dostojevskij v něm uveřejňoval stati vyznačující se hlubokou láskou k vlasti i vírou ve velké poslání ruského národa.

Ohlas po smrti

V Rusku byl Dostojevskij do roku 1917 přijímán rozporuplně. Do jeho hodnocení se promítalo ztotožňování autora s postavami jeho děl, což vedlo k odmítavému postoji části odborné kritiky. V Sovětském svazu Dostojevskij nezapadal do rámce oficiální marxistické literární kritiky, protože vystupoval proti násilným metodám revolučního boje, hlásal křesťanství a vystupoval proti ateismu. Jeho dílo bylo opomíjeno, nepatřil mezi oficiální spisovatele uznávané sovětskou vládou. Jedním z nejtvrdších odpůrců byl Maxim Gorkij. Teprve v roce 1956 byl rehabilitován sovětskou literární kritikou, když Dostojevského úspěch na Západě převážil jeho ideologické hříchy proti sovětskému režimu a nálepka „reakční“ z jeho popisu zmizela. Byl zařazen mezi klasiky ruské a sovětské literatury, vyšly jeho kompletní spisy. Sovětští badatelé se od konce 80. let zapojili do činnosti Mezinárodní vědecké společnosti Dostojevského, která byla z iniciativy ruských emigrantů založena v roce 1971 v NSR za účelem studia života a díla tohoto spisovatele.^[21]

V západních zemích byly Dostojevského romány populární od začátku 20. století. Překlady do němčiny, švédštiny, dánštiny, francouzštiny, norštiny a angličtiny se objevily až po jeho smrti. V češtině vyšla jako první v roce 1882 jeho novela s názvem Aninka Nezvanova (v originále Nětočka Nezvanova).^[6] Vliv Dostojevského je zřejmý v dílech mnoha zahraničních klasiků, včetně Marcela Prousta, André Gida, Alberta Camuse, Jeana-Paula Sartra  ve Francii, Knuta Hamsuna  v Norsku, Thomase Manna, Hermanna Hesse, Heinricha Bölla v Německu, Williama Faulknera, Ernesta Hemingwaye  v Americe, Kobo Abeho, Kenzaburo Oeho  v Japonsku.

Mnoho jeho románů a povídek bylo inspirací pro tvorbu hudebních děl. Mezi nejznámější a nejčastěji uváděné patří opery Hráč Sergeje Prokofjeva (premiéra v Bruselu 1929), Zápisky z mrtvého domu Leoše Janáčka (premiéra v Brně 1930), Raskolnikov Heinricha Sutermeistera (premiéra ve Stockholmu 1948), Idiot Mieczysława Weinberga (1986), Bratři Karamazovi Otakara Jeremiáše (premiéra v Praze 1928). ^[17]

Dramatická povaha spisovatelovy kreativity vedla ke vzniku mnoha divadelních inscenací. Premiéra prvního představení podle románu Běsi se konala 29. září 1907 v Petrohradě. V Moskevském uměleckém divadle (MCHAT) byly poprvé uvedeny inscenace Bratři Karamazovi v roce 1910 a Běsi (pod titulem Nikolaj Stavrogin 23. října 1913). Dramatik a scenárista Leo Birinski podle románu Zločin a trest napsal divadení hru Raskolnikov, která byla uvedena v Geře roku 1913. Tento román zdramatizoval i polský režisér Andrzej Wajda, který jej uvedl na scénu v roce 1983. ^[22] Různé dramatizace Dostojevského románů Idiot, Bratři Karamazovi, Zločin a trest, Běsi, Hráč a další jsou zařazovány na repertoár mnoha divadel v České republice. ^[23]

Zájem projevil i filmový průmysl, počet filmových a televizních adaptací Dostojevského povídek a románů již přesáhl stovku. ^[24] První snímky vznikly v Rusku v roce 1915 (Bratři Karamazovi, Nikolaj Stavrogin). V cizině měly v roce 1921 premiéru dva němé filmy režiséra Carla Froelicha (Irrende Seelen na motivy románu Idiot a Bratři Karamazovi). V pozdějších letech dosáhl značnou popularitu film Hráč (1958) s Gérardem Philipem v hlavní roli. Roku 1988 vytvořil režisér Andrzej Wajda adaptaci románu Běsi (hrají: Isabelle Huppertová, Philippine Leroy-Beaulieu). Československá televize natočila v roce 1967 podle povídky Něžná film s názvem Krotká, který získal cenu Zlatá nymfa na festivalu v Monte Carlu. Celovečerní filmy na motivy Dostojevského románů natočili Petr Zelenka (Karamazovi, 2008) a Saša Gedeon (Návrat idiota,1999). ^[24]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Достоевский, Фёдор Михайлович na ruské Wikipedii.

Literatura

• BACHTIN, Michail. Dostojevskij umělec. Praha: Československý spisovatel, 1971.
• ČYŽEVSKIJ, Dmytro. Dvojnictví u Dostojevského: pokus o filozofickou interpretaci. Slovo a smysl, roč. XI, č. 21, 2014. Dostupné online.
• Ljubov Dostojevská – Dostojevskij, jak jej líčí jeho dcera, Praha 1920
• František Kautman – F. M. Dostojevskij, 2004
• Kirpičnikov, Aleksandr Ivanovič. Dostojevskij a Pisemskij: pokus o srovnávací charakteristiku. Prostějov : J.F.Buček, 1918.
• MICHAJLOVOVÁ, I. M., 1962. Světový názor F. M. Dostojevského. In: DYNNIK, Michail; JOVČUK, M. T.; MITIN, M. B. Dějiny filosofie. 1. vyd. Praha: SNPL. Svazek 4. S. 37–44.
• Radegast Parolek, Jiří Honzík – Ruská klasická literatura, Svoboda, 1978
• Natalie Sarautová – Věk podezírání
• ŠČIPANOV, I. J., 1976. F. M. Dostojevskij. In: JOVČUK, M. T.; OJZERMAN, T. I.; ŠČIPANOV, I. J. Dějiny filosofie. 2., přepracované vyd. Praha: Svoboda. S. 518–519.
• Dějiny ruské literatury, II. díl, Svoboda 1948, překlad z ruského originálu

Dostojevského díla na internetu v češtině

• Aninka Nezvanova. Překlad Hynek Jaroslav Mejsnar. Tábor: Arnošt Pešl, 1882. Dostupné online. 
• Běsové. Překlad Stanislav Minařík. Praha: Kvasnička a Hampl, 1925. Dostupné online. 
• Hráč. Překlad V. Prach. Praha: Čas, 1900. Dostupné online. 
• Chudí lidé a drobné povídky. Překlad Jaromír Hrubý. Praha: J.Otto, 1892. Dostupné online. 
• Politické úvahy. Překlad Josef Skružný. Praha: [s.n.], 1907. 173 s. Dostupné online. 
• Uražení a ponížení. Překlad Vilém Mrštík. Praha: F. Šimáček, 1888. Dostupné online. 
• Věčný manžel. Překlad Stanislav Minařík. Praha: Stanislav Minařík, 1924. 188 s. Dostupné online. 
• Zápisky z podzemí : povídka. Překlad Josef Pelíšek. Praha: [s.n.], 1911. 195 s. Dostupné online. 
• Zločin a trest. Překlad Josef Penížek. Praha: Národní listy, 1883. Dostupné online. 
• Zločin a trest, část první (nutný DjVu plugin)
• Zločin a trest, část druhá (nutný DjVu plugin)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Fjodor Michajlovič Dostojevskij na Wikimedia Commons
• Osoba Fjodor Michajlovič Dostojevskij ve Wikicitátech
• Autor Fjodor Michajlovič Dostojevskij ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Fjodor Michajlovič Dostojevskij
• Plné texty děl autora Fjodor Michajlovič Dostojevskij na projektu Gutenberg (anglicky)
• Digitalizovaná díla Fjodora Michajloviče Dostojevského v Národní digitální knihovně.
• Heslo 'Fjodor Michajlovič Dostojevskij' na Lib.ru
• Byl odsouzen k smrti zastřelením, byl deportován na Sibiř... (Krátký průřez těžkým životem slavného spisovatele)

Autoritní data

AbARTP: 15768 Biblio: 6a003c2a-7533-4509-a180-62dbe6d6a24f NKC: jn19990210182 BIBSYS: 90051723 BNC: 000035520 BNE: XX1164367 BNF: cb11900477j (data) CANTIC: 981058508848806706 CiNii: DA00213577 GND: 118527053 HDS: 041449 ICCU: CFIV001049 ISNI: 0000 0001 2146 2392 KulturNav: 1cb4ff59-ec29-4732-9f6e-b5209a88067e LCCN: n79029930 LNB: 000009087 MBA: 08dd4a10-f7c8-4da8-a724-8d261ebbd9e4 NDL: 00438157 NLA: 36520909 NLG: 170375 NLI: 987007260514705171 NLK: KAC199633592 NLP: a0000001178674 NSK: 000100342 NTA: 068380194 PLWABN: 9810624487705606 RKDartists: 268756 RSL: 000085175 SELIBR: 49663 SNAC: w6pr81v8 SNK: 172439 SUDOC: 02683572X Trove: 1269914 ULAN: 500316961 VcBA: 495/77248 VIAF: 104023256 WorldCat Entities: E39PBJhCJvhxhYmGrBC33g8cT3