 Gibon bělolící | |
|---|---|
 Samec | |
 Samice | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 kriticky ohrožený druh[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Nadřád | placentálové (Placentalia) |
| Řád | primáti (Primates) |
| Čeleď | gibonovití (Hylobatidae) |
| Rod | Nomascus |
| Binomické jméno | |
| Nomascus leucogenys Ogilbi, 1840 | |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Gibon bělolící (Nomascus leucogenys) je kriticky ohrožený druh z čeledi gibonovití (Hylobatidae) a z rodu Nomascus. Druh popsal William Ogilby roku 1840. Gibon bělolící se dále rozčleňuje do několika poddruhů.
Výskyt
Giboni bělolící se vyskytují v jihovýchodní Asii. Populace gibonů bělolících je velmi malá. Největším nebezpečím je pro ně ztráta lesních stanovišť i lov pro tradiční čínskou medicínu nebo kvůli masu. Podle IUCN jsou kriticky ohroženi. Největší množství jedinců doposud přežívá v Laosu. Ve Vietnamu jsou populace gibonů roztříštěné a jejich výskyt zde byl potvrzen jenom v několika oblastech. V Číně byl gibon bělolící naposledy pozorován v roce 1990 a nyní je zde pravděpodobně vyhuben.[2]
Popis
Gibon bělolící dosahuje velikosti 45 až 63 cm, hmotnost se odhaduje na 5,7 kg. Nemá ocas. Samci mají černé zbarvení a jejich líce jsou bílé, barva samic je hnědá, u těchto lidoopů je tedy vyvinut pohlavní dimorfismus. Mláďata se rodí světlá, toto zbarvení se po 6 až 18 měsících mění na tmavou. Samice během dosažení pohlavní dospělosti získávají zpět béžovou barvu. Jídelníček tvoří především rostlinná potrava, například ovoce a květy, giboni se mohou přiživit také hmyzem. Gibon bělolící žije v malých rodinných skupinách, které tvoří samec, samice a několik mláďat. Území si značí táhlým melodickým voláním, které se může rozléhat až na vzdálenost 3 km. Den tráví giboni především v baldachýnu stromů, pohybují se pomocí rychlé brachiace, které napomáhají dlouhé silné paže s hákovitými prsty. Ze stromů málokdy slézají na zem.[3][4]
Ochrana
Zákonem je chráněn ve Vietnamu a Číně. Patří též na seznam CITES I.[2] Gibon bělolící je součástí Evropského záchovného programu (EEP).[3] V Evropě je chován v celkem 36 institucích v Německu, Belgii, Nizozemsku, Francii, Polsku, Česku, Portugalsku, Švédsku, Španělsku, Maďarsku a Velké Británii. Z českých zoologických zahrad druh chovají zoologické zahrady Ostrava, Plzeň, Ústí nad Labem a Liberec.[5] V zoo v Liberci probíhá chov od roku 1975,[3] přičemž poslední mládě se zde narodilo na konci června 2019.[6]
Synonyma
Poddruhy
Odkazy
Reference
- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02].
- ↑ a b Nomascus leucogenys [online]. iucnredlist.org [cit. 2015-10-03]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c Gibon bělolící [online]. ZOO Liberec [cit. 2015-10-03]. Dostupné online.
- ↑ Nomascus leucogenys [online]. animaldiversity.org [cit. 2015-10-03]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Nördlicher Weißwangengibbon [online]. zootierliste.de [cit. 2019-07-16]. Dostupné online. (německy)
- ↑ FOGL, Adam. Liberecká zoo hlásí další mláďata. Narodil se malý gibon i oslí hříbě – Liberecká zoologická zahrada hlásí další nové přírůstky mláďat kriticky ohrožených druhů. [online]. Liberecký deník, rev. 2019-07-15, 14.03 [cit. 2019-07-16]. Dostupné online.
- ↑ Gibon bělolící [online]. biolib.cz [cit. 2015-10-03]. Dostupné online.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu gibon bělolící na Wikimedia Commons 
Taxon Nomascus leucogenys ve Wikidruzích
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Gibon_bělolící |
