Imunitní dysregulace je označení stavu, při němž jsou narušeny procesy imunitního systému. Dysregulace má za následek autoimunitní onemocnění nebo některé druhy rakoviny. Dysfunkce imunitního systému je způsobena například IPEX syndromem.[1]
IPEX syndrom
IPEX syndrom (Imunitní dysregulace, polyendokrinopatie, enteropatie, X-vázaný syndrom) je syndrom způsobený genetickou mutací v genu FOXP3,[2][3][4] který kóduje hlavní transkripční faktor T regulačních buněk (Tregs). Mutace vede k dysfunkčním regulačním T-lymfocytům a autoimunitním onemocněním. Klinicky se projevuje enteropatií (onemocnění střeva), ekzémy a onemocněním diabetes mellitus I. typu. Běžné jsou i další autoimunitní projevy a hypersenzitivita.[2] Jedinci s IPEX syndromem mají také zvýšenou reaktivitu imunitního systému a náchylnost k infekcím. U jedinců se syndromem IPEX se autoimunitní onemocnění projevuje v mladém věku.[4]
Další genetické syndromy spojené s imunitní dysregulací
APECED
Autoimunitní polyendokrinopatie, kandidóza, endodermální dystrofie (APECED) je syndrom způsobený mutací v AIRE (autoimunitní regulátor). Typickými projevy jsou mukokutánní kandidóza a mnohočetná endokrinní autoimunitní onemocnění. APECED způsobuje ztrátu centrální tolerance. [5]
Omennův syndrom
Ommenův syndrom se projevuje jako autoimunitní onemocnění podobné reakci štěpu proti hostiteli (GVHD). Projevy syndromu jsou způsobeny zvýšenou produkcí IgE. Omennův syndrom je způsoben mutacemi v genech RAG1, RAG2, IL2RG, IL7RA nebo RMRP. Počet buněk imunitního systému bývá normální, ale jejich funkce je snížena. [6]
Wiskott-Aldrichův syndrom
Wiskott-Aldrichův syndrom je způsoben mutací v genu WAS. Projevuje se vyšší náchylností k infekcím a ekzémům, častějším vývojem autoimunitní hemolytické anémie, neutropeníií a artritidou. [6]
T-buněčná imunodeficience
Časná imunodeficience T-lymfocytů se projevuje jako neúplné snížení počtu nebo aktivity T-lymfocytů. Na rozdíl od těžké T-buněčné deficience se částečně zachovává schopnost T-lymfocytů v reakci proti infekcím. Mezi klinické projevy patří výskyt autoimunitních onemocnění, hyperaktivita imunitního systému a zvýšená produkce IgE. Mutace způsobující T-buněčnou imunodeficienci jsou často v genech pro cytokiny (např. IL-7) nebo pro somatickou hypermutaci a prezentaci antigenu.[6]
Dalším důvodem může být mutace v CTLA-4, který je nezbytný pro negativní regulaci imunitní odpovědi a jeho ztráta vede k dysregulaci a autoimunitním onemocněním. Mezi další projevy patří hypogammaglobulinémie časté infekce a výskyt autoimunitních onemocnění. U různých jedinců se projevy mohou lišit, v některých případech je počet regulačních T-lymfocytů snížen jen částečně, u jiných je snížena schopnost vázat ligand CTLA-4 a kvůli tomu je narušena homeostáza efektorových T a B-lymfocytů. Dědičnost syndromu je autosomálně dominantní s neúplnou penetrancí.[7]
Imunitní dysregulace spojená se stresem
Chronický stres může vést v různých fázích života k chronickému zánětu a imunitní dysregulaci. Jedinci s vysokým stresem v dětství (týraní, zanedbávaní apod.) jsou v dospělosti vystaveni vyššímu riziku vzniku kardiovaskulárních onemocnění, cukrovky II. typu, osteoporózy, revmatoidní artritidy a dalších problémů spojených s poruchou imunitní regulace.[8][9] U jedinců s vysokým stresem v dětství je v dospělosti celkově zvýšné riziko chronického zánětu. Stresovaní jedinci mají vyšší hladiny IL-6 a TNF-α. Chronický stres v dětství také podporuje vývoj prozánětlivých typů monocytů a makrofágů a vzniká rezistence k protizánětlivým látkám (např. kortizol). Traumatizovaní jedinci mají také vyšší výskyt protilátek proti virům, jako jsou Herpes simplex, EBV (Virus Ebsreina–Barrové) nebo Cytomegalovirus, než jedinci bez chronického stresu.[8][10]
Stárnutí imunitního systému
Dysregulace imunitního systému je spojena i s imunosenescencí, která vzniká v důsledku stárnutí. Projevuje se snížením reaktivity na očkování nebo infekce, zhoršenou schopností aktivace a proliferace T-lymfocytů i B-lymfocytů nebo nižší schopností antigenní prezentace dendritickými buňkami. Při imunosenescenci dochází k akumulaci paměťových a efektorových T-lymfocytů na úkor naivních T-buněk. Nedostatek naivních T-lymfocytů je pak příčinou nízké plasticity imunitního systému u starších osob.[11] Dochází i ke snížení centrální tolerance a narůstá počet autoreaktivních T-buněk.[12] B-lymfocyty mají také snížený repertoár naivních buněk a nárůst paměťových B-buněk.[13] Starší lidé mají i sníženou produkci protilátek proti antigenům. Dochází ke změně jednotlivých subtypů imunoglobulinů. Snižují se hladiny IgM a IgD, dochází k nárůstu hladin IgG1, IgG2 a IgG3. IgA má vyšší zastoupení ve formě monomerů v séru, ale nižší jako dimer na povrchu sliznic.[11] K celkové akumulaci efektorových T-buněk i B-buněk dochází kvůli chronickému zánětu v důsledku dlouhodobého vystavování antigenům. Dochází i ke snížení schopnosti apoptózy, což podporuje přežití paměťových buněk.[11] Ve stáří jsou ovlivněny i buňky přirozené imunity; aktivované buňky mají nižší schopnost návratu do klidového stavu, jen se u nich snižují efektorové funkce.[12] Starší lidé vykazují špatnou reaktivitu NK buněk a zhoršenou schopnost prezentace antigenu dendritických buněk.[14] U makrofágů se snižuje schopnost fagocytózy a je podpořen M2 fenotyp makrofágů (alternativně aktivované).[13] Při imunosenescenci dochází také ke zvýšené produkci některých imunitních mediátoru, jako jsou prozánětlivé IL-6[14] nebo IL-1. Může docházet i k vyšší produkci protizánětlivých IL-10 nebo IL-4.[12] Ve stáří se rovněž snižuje schopnost hojení ran, což vede v místě poranění k náchylnosti k dalším infekcím.[14] Stárnutí imunitního systému je podpořeno i chronickými infekcemi, oxidačním stresem nebo produkcí a akumulací reaktivních forem kyslíku. Zvýšená akumulace paměťových buněk je ovlivněna také infekcí cytomegalovirem.[11] Chronický prozánětlivý stav ve stárnoucím organismu se označuje také jako inflammaging. Jde o dlouhodobý systémový zánět nízkého stupně přítomný bez přítomnosti infekce.[13]
Dysregulace imunitního systému v reakci na toxiny
Imunitní dysregulace může být způsobena také toxiny. U pracovníků v zemědělství může být reakce imunitního systému dána zvýšenou expozicí pesticidům (jako jsou DDT, organofosfáty, amidy, ftaláty atd.). Výsledné poškození závisí na věku jedince, dávce a době expozice toxinu. V mladém věku a u dospívajících existují výrazné negativní účinky i při nižší dávce toxinů. Výsledný dopad na organismus a schopnost rozkladu toxinů také souvisí s metabolismem a genetickým vybavením jedince. Toxiny mohou působit na buněčnou složku imunity přímo nebo prostřednictvím jejich metabolitů. Také mohou podporovat vznik reaktivních forem kyslíku (ROS) v těle, napomáhat vyčerpání antioxidantů nebo vzniku oxidačního stresu. Nejběžnějšími klinickými projevy jsou imunosuprese, přecitlivělost, autoimunitní onemocnění a také podpora reakce Th2 nebo chronického zánětu.[15] Důvodem vzniku alergické reakce mohou být také běžné toxiny a dráždivé látky v prostředí – například enzymy ze slin krevsajících parazitů, hmyzí jed nebo dráždivé látky v rostlinách. Tyto látky mohou narušovat membrány buněk, aktivovat buněčné receptory, agregovat nebo degradovat některé bílkoviny či narušovat povrchovou vrstvu sliznic. Imunitní systém na tyto látky reaguje často způsobem, který vede k odstranění dráždivé látky z organismu – svěděním, kašlem, kýcháním nebo zvracením.[16] Kombinace působení několika toxinů současně může zvýšit negativní účinky. A naopak, v některých případech se účinky toxinů mohou navzájem rušit.[15]
Alergie
Alergické reakce jsou nesprávně namířené reakce imunitního systému na látky běžně se vyskytující v prostředí. Alergeny vyvolávají Th2 imunitní odpověď; reakce zahrnuje zapojení IgE, žírných buněk, přirozených lymfoidních buněk 2 (ILC2), eozinofilů a basofilů. Symptomy alergií souvisejí často se snahou vypudit alergen z organismu a ochránit organismus před dalším vystavením alergenu.[17] Při alergických reakcích dochází ke zvýšení produkce hlenu pohárkovými buňkami na sliznici. Produkce hlenu je podporována IL-13 z ILC2 a Th2 buněk. Vyšší produkce hlenu vytváří silnější bariérovou ochranu a podporuje rýmu, kašel nebo kýchání. Odstranění alergenu z organismu kýcháním, kašláním, zvracením nebo průjmem je umožněno aktivací peristaltiky a stahů hladkých svalů trávicí i dýchací soustavy. Aktivace hladkých svalů nastává působením histaminu, který je vyplavován z žírných buněk. Alergie obecně mají za cíl odstranit alergen z organismu. S tím souvisí i vyplavování antigenu z očí slzením. Svědění je dáno snahou organismu dosáhnout mechanického odstranění alergenu z povrchu kůže.[16]
Alergie mohou být podmíněny geneticky i faktory z prostředí. Některé teorie podporují názor, že alergie vznikají jako ochrana před látkami z prostředí, které mohou narušit organismus, jako například hmyzí jed. Další možnost aktivace alergické reakce je podobnost některých alergenů s molekulárními vzory parazitů, proti kterým imunitní systém rovněž užívá imunitní odpověď typu 2.[16] Hygienická hypotéza souvisí se změnou vystavení patogenům v průběhu života ve vyspělých zemích. Při nedostatečném vystavení patogenům a nedostatečné stimulaci Th1 odpovědi v průběhu vývoje jedince může rovnováha mezi Th1 a Th2 typem odpovědí převážit k proalergické Th2. Teorii podporuje častější výskyt alergií ve vyspělých zemích oproti rozvojovým a také častější výskyt alergií ve městech oproti výskytu na vesnicích, kde se člověk může setkávat i s patogeny hospodářských zvířat. Pravděpodobnější je také výskyt alergií u jedináčků oproti dětem z velkých rodin, kde dochází k častějšímu kontaktu s patogeny od sourozenců.[17] Další faktor prostředí, který může podporovat predispozici k alergiím, je snížení rozmanitosti mikrobiomu. Rozmanitost ovlivňuje strava jedince, dále strava matky v době těhotenství, způsob porodu, doba kojení, užívání antibiotik i přítomnost domácích nebo hospodářských zvířat v běžném životě jedince.[18]
Odkazy
Reference
- ↑ WILDIN, R S. Clinical and molecular features of the immunodysregulation, polyendocrinopathy, enteropathy, X linked (IPEX) syndrome. Journal of Medical Genetics. 2002-08-01, roč. 39, čís. 8, s. 537–545. Dostupné online [cit. 2021-01-31]. DOI 10.1136/jmg.39.8.537. PMID 12161590.
- ↑ a b BACCHETTA, Rosa; BARZAGHI, Federica; RONCAROLO, Maria-Grazia. From IPEX syndrome to FOXP3 mutation: a lesson on immune dysregulation: IPEX syndrome and FOXP3. Annals of the New York Academy of Sciences. 2018-04, roč. 1417, čís. 1, s. 5–22. Dostupné online [cit. 2021-01-31]. DOI 10.1111/nyas.13011. (anglicky)
- ↑ BENNETT, Craig L.; CHRISTIE, Jacinda; RAMSDELL, Fred. The immune dysregulation, polyendocrinopathy, enteropathy, X-linked syndrome (IPEX) is caused by mutations of FOXP3. Nature Genetics. 2001-01, roč. 27, čís. 1, s. 20–21. Dostupné online [cit. 2021-01-31]. ISSN 1061-4036. DOI 10.1038/83713. (anglicky)
- ↑ a b MCGINNESS, Jamie L.; BIVENS, Mary-Margaret C.; GREER, Kenneth E. Immune dysregulation, polyendocrinopathy, enteropathy, X-linked syndrome (IPEX) associated with pemphigoid nodularis: A case report and review of the literature. Journal of the American Academy of Dermatology. 2006-07, roč. 55, čís. 1, s. 143–148. Dostupné online [cit. 2021-01-31]. DOI 10.1016/j.jaad.2005.08.047. (anglicky)
- ↑ VILLASENOR, Jennifer; BENOIST, Christophe; MATHIS, Diane. AIRE and APECED: molecular insights into an autoimmune disease. Immunological Reviews. 2005-04, roč. 204, čís. 1, s. 156–164. Dostupné online [cit. 2021-01-31]. ISSN 0105-2896. DOI 10.1111/j.0105-2896.2005.00246.x. (anglicky)
- ↑ a b c LISTON, Adrian; ENDERS, Anselm; SIGGS, Owen M. Unravelling the association of partial T-cell immunodeficiency and immune dysregulation. Nature Reviews Immunology. 2008-07, roč. 8, čís. 7, s. 545–558. Dostupné online [cit. 2021-01-31]. ISSN 1474-1733. DOI 10.1038/nri2336. (anglicky)
- ↑ SCHUBERT, Desirée; BODE, Claudia; KENEFECK, Rupert. Autosomal dominant immune dysregulation syndrome in humans with CTLA4 mutations. Nature Medicine. 2014-12, roč. 20, čís. 12, s. 1410–1416. Dostupné online [cit. 2021-01-31]. ISSN 1078-8956. DOI 10.1038/nm.3746. PMID 25329329. (anglicky)
- ↑ a b FAGUNDES, Christopher P.; GLASER, Ronald; KIECOLT-GLASER, Janice K. Stressful early life experiences and immune dysregulation across the lifespan. Brain, Behavior, and Immunity. 2013-01, roč. 27, s. 8–12. Dostupné online [cit. 2021-01-31]. DOI 10.1016/j.bbi.2012.06.014. PMID 22771426. (anglicky)
- ↑ GODBOUT, Jonathan P.; GLASER, Ronald. Stress-Induced Immune Dysregulation: Implications for Wound Healing, Infectious Disease and Cancer. Journal of Neuroimmune Pharmacology. 2006-11-16, roč. 1, čís. 4, s. 421–427. Dostupné online [cit. 2021-01-31]. ISSN 1557-1890. DOI 10.1007/s11481-006-9036-0. (anglicky)
- ↑ KRONFOL, Ziad. Immune dysregulation in major depression: a critical review of existing evidence. The International Journal of Neuropsychopharmacology. 2002-12, roč. 5, čís. 4, s. 333–343. Dostupné online [cit. 2021-01-31]. DOI 10.1017/S1461145702003024.
- ↑ a b c d VENTURA, Maria Teresa; CASCIARO, Marco; GANGEMI, Sebastiano. Immunosenescence in aging: between immune cells depletion and cytokines up-regulation. Clinical and Molecular Allergy. 2017-12, roč. 15, čís. 1, s. 21. Dostupné online [cit. 2021-01-31]. ISSN 1476-7961. DOI 10.1186/s12948-017-0077-0. PMID 29259496. (anglicky)
- ↑ a b c FULOP, Tamas; WITKOWSKI, Jacek M.; OLIVIERI, Fabiola. The integration of inflammaging in age-related diseases. Seminars in Immunology. 2018-12, roč. 40, s. 17–35. Dostupné online [cit. 2021-01-31]. DOI 10.1016/j.smim.2018.09.003. (anglicky)
- ↑ a b c BONAFÈ, Massimiliano; PRATTICHIZZO, Francesco; GIULIANI, Angelica. Inflamm-aging: Why older men are the most susceptible to SARS-CoV-2 complicated outcomes. Cytokine & Growth Factor Reviews. 2020-06, roč. 53, s. 33–37. Dostupné online [cit. 2021-01-31]. DOI 10.1016/j.cytogfr.2020.04.005. PMID 32389499. (anglicky)
- ↑ a b c GOUIN, Jean-Philippe; HANTSOO, Liisa; KIECOLT-GLASER, Janice K. Immune Dysregulation and Chronic Stress among Older Adults: A Review. Neuroimmunomodulation. 2008, roč. 15, čís. 4–6, s. 251–259. Dostupné online [cit. 2021-01-31]. ISSN 1423-0216. DOI 10.1159/000156468. PMID 19047802. (anglicky)
- ↑ a b MOKARIZADEH, Aram; FARYABI, Mohammad Reza; REZVANFAR, Mohammad Amin. A comprehensive review of pesticides and the immune dysregulation: mechanisms, evidence and consequences. Toxicology Mechanisms and Methods. 2015-05-04, roč. 25, čís. 4, s. 258–278. Dostupné online [cit. 2021-01-31]. ISSN 1537-6516. DOI 10.3109/15376516.2015.1020182. (anglicky)
- ↑ a b c PALM, Noah W.; ROSENSTEIN, Rachel K.; MEDZHITOV, Ruslan. Allergic host defences. Nature. 2012-04, roč. 484, čís. 7395, s. 465–472. Dostupné online [cit. 2021-01-31]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/nature11047. PMID 22538607. (anglicky)
- ↑ a b YAZDANBAKHSH, M. Allergy, Parasites, and the Hygiene Hypothesis. Science. 2002-04-19, roč. 296, čís. 5567, s. 490–494. Dostupné online [cit. 2021-01-31]. DOI 10.1126/science.296.5567.490.
- ↑ LAMBRECHT, Bart N; HAMMAD, Hamida. The immunology of the allergy epidemic and the hygiene hypothesis. Nature Immunology. 2017-10, roč. 18, čís. 10, s. 1076–1083. Dostupné online [cit. 2021-01-31]. ISSN 1529-2908. DOI 10.1038/ni.3829. (anglicky)
Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
---|---|
Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Imunitní_dysregulace |