Ivan Iljin

Ivan Iljin
Narození	28. březnajul. / 9. dubna 1883greg. Moskva
Úmrtí	21. prosince 1954 (ve věku 71 let) Zollikon
Místo pohřbení	Donský klášter
Alma mater	Lomonosovova univerzita
Povolání	filozof, spisovatel, vysokoškolský učitel a publicista
Zaměstnavatelé	Lomonosovova univerzita Imperátorská moskevská univerzita Ruský institut vědy
Rodiče	Ekaterina Ilyina
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Alexandrovič Iljin (rusky Ива́н Алекса́ндрович Ильи́н; 28. března^jul./ 9. dubna 1883^greg. v Moskvě – 21. prosince 1954 v Zollikonu) byl ruský filosof, náboženský myslitel a publicista.

Život

Narodil se v aristokratické rodině rurikovského původu, jeho kmotrem byl car Alexandr III. Alexandrovič. V letech 1901 až 1906 vystudoval právo na Moskevské státní univerzitě a pod vlivem profesora Pavla Ivanoviče Novgorodceva se začal zajímat o filosofii. Svou doktorskou práci věnoval německé filosofii 19. století a roku 1911 vyjel na roční pobyt do západní Evropy, aby na ní pracoval. Soustředil se zejména na Hegelovu filosofii státu a práva.

I když únorovou revoluci roku 1917 spolu s ostatními liberály schvaloval jako osvobození národa, bolševická revoluce o půl roku později ho zklamala a později ji popsal jako nejhorší katastrofu v dějinách ruského státu. Roku 1918 se sice ještě stal profesorem práva na Moskevské univerzitě a uveřejnil svou práci o Hegelovi, ale jeho antikomunistické názory ho stále více zaváděly do konfliktu s novým režimem. Byl několikrát uvězněn a roku 1922 spolu s řadou jiných intelektuálů opustil Rusko na takzvané lodi filozofů.

V letech 1923 až 1934 působil Iljin jako profesor na berlínském Ruském vědeckém institutu. Stal se hlavním ideologem ruské „bílé“ (antikomunistické) emigrace a v letech 1927 až 1930 pro ni vydával časopis Kolokol (Zvon). V roce 1934 jej nacisté donutili odejít z práce a dali pod policejní dozor, ale s pomocí skladatele Sergeje Rachmaninova se roku 1938 Iljinovi podařilo emigrovat do Švýcarska. Usadil se v Ženevě, kde zůstal až do konce života.

Ostatky Ivana Iljina a jeho manželky byly z osobní iniciativy ruského prezidenta Vladimira Putina^[1] roku 2005 převezeny ze Švýcarska do Ruska a jsou dnes uloženy na hřbitově Donského kláštera v Moskvě. V roce 2009 nechal na své náklady prezident Putin postavit nový náhrobek na Iljinův hrob.^[2]

Fašistický myslitel

Iljin byl zastáncem fašismu a obdivoval italské a německé fašisty.^[3][4][5][6] Byl znepokojen tím, že Italové dospěli k fašismu dříve než Rusové a připisoval jim alespoň inspiraci u ruských Bílých.^[7] Ve dvacátých letech 20. století věřil, že bílí ruští exulanti, v jeho podání „mí bílí bratři, fašisté“, se vrátí k moci v Rusku, které bylo v té době ovládáno komunistickými revolucionáři. V letech 1922–1938 pobýval v Berlíně a pracoval ve státním institutu, kde sepisoval kritické analýzy sovětské politiky (např. v roce 1931 Svět nad propastí a Bolševický jed).^[8][9]

V Hitlerovi viděl ochránce civilizace před bolševismem. Byl názoru, že vůdce „má nesmírné zásluhy o celou Evropu“, protože zabránil dalším revolucím podle ruského vzoru. Konstatoval, že Hitlerův antisemitismus je odvozen z ideologie ruských Bílých, litoval, že Evropa Hitlerovo hnutí nechápe a vyzýval k tomu, aby se Rusové na nacismu podíleli.

Ve svých pozdějších přednáškách po odjezdu do Švýcarska hovořil o tom, že Rusko se ocitlo pod komunistickým jhem vinou dekadentního Západu, avšak přijde den, kdy se díky křesťanskému fašismu osvobodí a přinese svobodu i dalším. Rusko nemělo být vnímáno jako komunistické nebezpečí, ale jako budoucí pramen křesťanské spásy.^[10]

Inspirace pro Vladimíra Putina

Když SSSR v roce 1945 vyhrál válku a rozšířil své impérium na západ, Iljin začal psát pro budoucí generace Rusů. Své dílo označoval za malou lucernu v hluboké tmě.^[11] Na začátku 21. století bylo jeho dílo využito k podpoře autoritářské ideologie ruského prezidenta Vladimira Putina.^[6][12][13]

Odkazy

Reference

Literatura

• LOSSKIJ, Nikolaj. Dějiny ruské filosofie. Překlad : Alan Černohous. 1. vyd. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2004. 663 s. ISBN 80-86715-26-4. Kapitola "Iljin Ivan Alexandrovič", s. 607–610. 
• SNYDER, Timothy. Cesta k nesvobodě (původním názvem: The Road to Unfreedom: Russia, Europe, America). [s.l.]: Paseka, Prostor, 2019. 368 s. ISBN 978-80-7432-981-4. Kapitola 1. 
• ZEMÁNEK, Ladislav. Národní idea v pojetí Ivana Iljina. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav východoevropských studií, 2016.
• ZEMÁNEK, Ladislav. Politická filosofie Ivana Iljina. In H. Nykl (Ed.), Vybrané kapitoly z ruského myšlení 20. století. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2018, s. 63–95. ISBN 978-80-246-3898-0.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ivan Iljin na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ivan Iljin

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Autoritní data	Biblio: 512ed665-019c-41ed-834e-0f3ecc0a292a NKC: jo2002111915 BNE: XX5087396 BNF: cb13565472v (data) GND: 118970054 ICCU: MILV129793 ISNI: 0000 0001 0981 9619 LCCN: n81020169 NLI: 987007272305105171 NTA: 072674474 PLWABN: 9810673220605606 SELIBR: 212388 SNAC: w64b5b7p SNK: 165968 SUDOC: 071365672 Trove: 1035077 VIAF: 66632880 WorldCat Entities: E39PBJcgrYRqFdQPDCRMCTHcT3