| Jane Hamilton Hall | |
|---|---|
 | |
| Narození | 23. června 1915 Denver, Colorado, USA |
| Úmrtí | listopad 1981 (ve věku 66 let) |
| Alma mater | Chicagská univerzita |
| Obor | fyzika |
Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jane Hamilton Hallová, nepřechýleně Hall (23. června 1915 – listopad 1981), byla americká fyzička. Během druhé světové války pracovala na projektu Manhattan. Po válce zůstala v Los Alamos National Laboratory, kde dohlížela na stavbu a spuštění jaderného reaktoru Clementine. V roce 1958 se stala asistentkou ředitele laboratoře. Od roku 1956 do roku 1959 byla tajemnicí generálního poradního výboru Komise pro atomovou energii a členkou výboru byla od roku 1966 do roku 1972.
Životopis
Narodila se jako Jane Hamilton v Denveru ve státě Colorado 23. června 1915.[1] Vystudovala na Chicagské univerzitě, kde v roce 1937 získala bakalářský titul, v roce 1938 titul magisterský a v roce 1942 doktorát z fyziky.[2] Během studia na univerzitě se seznámila se spolužákem Davidem Hallem,[2] za něhož se v roce 1939 provdala[1]. Měli dvě děti, Malcolma a Lindu.[3] Byla členkou mezinárodního ženského spolku Alpha Gamma Delta.
Poté, co oba manželé rok pracovali na univerzitě v Denveru, připojili se k projektu Manhattan, jehož cílem byl vývoj atomové bomby během druhé světové války. Pracovali v metalurgické laboratoři na Chicagské univerzitě.[4] Protože nesměli pracovat společně ve stejných pracovních skupinách, David pracoval na návrhu jaderného reaktoru a Jane byla přidělena do skupiny radiační hygieny pod vedením Herberta Parkera. Brzy se stala vedoucí oddělení speciálních studií. Zabývala se bezpečnostními aspekty reaktorů, konkrétně zkoumala riziko vdechování plutonia.[2]
Hall pak přešla do společnosti DuPont, kde se stala vedoucí v Hanford Engineer Works.[4] Oba manželé se tam přestěhovali v polovině roku 1944 a dohlíželi na stavbu reaktoru B, po němž následovaly reaktory D a F.[5] V říjnu 1945 přijal Enrico Fermi Jane Hall do Argonne National Laboratory na pozici asistentky ředitele laboratoře.[6]
Nicméně v listopadu 1945 Hallovi přijali pracovní nabídku do laboratoře v Los Alamos.[5] Bylo to v době, kdy většina vědců, kteří v této laboratoři pracovali, se po skončení války chtěla vrátit na své univerzity a do svých laboratoří a z Los Alamos hromadně odcházeli.[3] Vědecká práce v laboratoři byla ovšem na špičkové úrovni.[5] Úkolem Hallových bylo dohlížet na stavbu jaderného reaktoru Clementine[7] a jeho uvedení do provozu. Clementine byl první rychlý reaktor na světě, také první, který byl poháněn plutoniem, a první, který používal k chlazení tekutý kov,[4] konkrétně rtuť[7]. V roce 1946 dosáhl reaktor kritického stavu a používal se pro vědecké experimenty až do roku 1953.[4]
Hall se ve svých výzkumech zabývala vývojem jaderných reaktorů, rentgenovou krystalografií a neutronovou fyzikou a kosmickým zářením.[6] V roce 1951 informovala Roberta Oppenheimera o výsledcích jaderného testu Operace Greenhouse George, při které byl účinek atomové bomby „zesílen“ přidáním malé kapsle obsahující méně než 28 g (1 unce) deuteria a tritia, což zvýšilo účinnost bomby o 25 kilotun TNT (100 TJ).[8]
V roce 1958 se Hall stala zástupkyní ředitele Los Alamos National Laboratory. Tentýž rok byla americkou delegátkou na konferenci Atoms for Peace v Ženevě. Od roku 1956 do roku 1959 byla tajemnicí Generálního poradního výboru (GAC) Komise pro atomovou energii (AEC) a od roku 1966 do roku 1972 byla jeho členkou. V roce 1966 se stala první ženou, která byla přijata za členku GAC. Od roku 1967 do roku 1972 byla také členkou poradního výboru AEC pro jaderné materiály a záruky. Z Los Alamos National Laboratory odešla v roce 1970. V říjnu téhož roku jí předseda AEC, Glenn Seaborg, předal ocenění a zlatou medaili AEC.[4]
Jane Hall zemřela v listopadu 1981 ve věku 66 let.[5]
Odkazy
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jane Hamilton Hall na Wikimedia Commons
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jane Hamilton Hall na anglické Wikipedii.
- ↑ a b The Physical and Biological Sciences. American Men and Women of Science. Roč. 1972.
- ↑ a b c HOWES, Ruth. Their day in the sun : women of the Manhattan Project. Philadelphia, PA: Temple University Press, 1999. 264 s. Dostupné online. ISBN 0-585-38881-4, ISBN 978-0-585-38881-6. OCLC 40964725 S. 43–45.
- ↑ a b Schenectady Gazette - Google News Archive Search. news.google.com [online]. [cit. 2023-04-02]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e Jane Hall to Receive AEC Citation. The Atom. 1970, roč. 7. Dostupné online.
- ↑ a b c d David Hall's Interview - Nuclear Museum [online]. [cit. 2023-04-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b HOWES, Ruth. Their day in the sun : women of the Manhattan Project. Philadelphia, PA: Temple University Press, 1999. viii, 264 pages s. Dostupné online. ISBN 0-585-38881-4, ISBN 978-0-585-38881-6. OCLC 40964725 S. 194–195.
- ↑ a b BUNKER, Merle E. Early Reactors From Fermi's Water Boiler to Novel Power Prototypes.. Los Alamos Science. Roč. 1983, s. 124–131. Dostupné online.
- ↑ RHODES, Richard. Dark sun : the making of the hydrogen bomb. New York: [s.n.] 731 s. Dostupné online. ISBN 0-684-80400-X, ISBN 978-0-684-80400-2. OCLC 32509950 S. 474.
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Jane_Hamilton_Hallová |
