| Jevgenij Zamjatin | |
|---|---|
 Obraz Jevgenije Zamjatina od Borise Kustodijeva | |
| Rodné jméno | Евгений Иванович Замятин |
| Narození | 20. lednajul. / 1. února 1884greg. Lebeďaň, Tambovská gubernie, ruské impérium |
| Úmrtí | 10. března 1937 (ve věku 53 let) Paříž, Francie |
| Místo pohřbení | Cimetière parisien de Thiais |
| Povolání | spisovatel, překladatel |
| Národnost | Rus |
| Témata | antiutopie, kritika komunismu |
| Významná díla | My |
| Politická příslušnost | Bolševici |
| Vliv na | George Orwell, Aldous Huxley, Ayn Randová, Ray Bradbury, Kurt Vonnegut |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jevgenij Ivanovič Zamjatin (rusky Евгений Иванович Замятин, 20. lednajul./ 1. února 1884greg., Lebeďaň (Tambovská gubernie) – 10. března 1937, Paříž) byl ruský spisovatel.
Život
Narodil se v Lebedani v nepříliš bohaté šlechtické rodině, otec byl pravoslavný kněz a matka pianistka. V dětství ho ovlivnilo rodinné prostředí. Dalším významným vlivem bylo prostředí rodné Lebeďaně, o které psali i Ivan Sergejevič Turgeněv (Lovcovy zápisky), Lev Nikolajevič Tolstoj nebo Ivan Alexejevič Bunin. V roce 1896 nastoupil na gymnázium ve Voroněži, které absolvoval se zlatou medailí. (Tuto medaili později zastavil v Petrohradu za 25 rublů). V roce 1902 odešel studovat lodní inženýrství na techniku v Petrohradu. V rámci letní praxe hodně cestoval. Navštívil mimo jiné Konstantinopol, Smyrnu, Bejrút, Port Said, Jaffu, Alexandrii a Jeruzalém. V roce 1905 byl v Oděse svědkem povstání na křižníku Potěmkin, což se odráží v jeho povídce Tři dny (Три дня, 1913). Po návratu do Petrohradu vstoupil do Bolševické strany a účastnil se revolučních událostí roku 1905. Po neúspěšné revoluci v prosinci 1905 byl zatčen za bolševickou agitaci a vězněn (ve vězení se věnoval studiu angličtiny a psal básně). Na jaře 1906 byl propuštěn a posléze vypovězen do Lebedaně, ilegálně se ale vrátil zpět do Petrohradu a pokračoval ve studiu (v letech 1906–1911 žije v ilegalitě).
V roce 1908 ukončil studium polytechniky a stal se lodním inženýrem. Zůstal na škole a přednášel předmět stavba lodí. V březnu 1916 byl vyslán do Velké Británie, aby tam stavěl ledoborce pro Rusko. Pracoval v loděnicích v Glasgow, Newcastle upon Tyne a Sunderland, byl hlavním konstruktérem ledoborce Svatý Alexandr Něvský (po revoluci přejmenován na Lenin).
Po vydání knihy My v zahraničí (anglicky 1925) byl autor doma perzekvován. V roce 1931 požádal v dopisu Stalinovi o povolení vystěhovat se, v roce 1932 mu to bylo za pomoci Maxima Gorkého umožněno. Odešel do Paříže. Cestou přes Rigu a Berlín se zastavil v Praze, kde měl v prosinci 1931 dvě přednášky v Umělecké besedě [1].
Jevgenij Zamjatin zemřel v chudobě[2] na infarkt v roce 1937. Na jeho pohřbu byla přítomna pouze malá skupina přátel. Jedním z truchlících byl však jeho ruský vydavatel Mark Lvovič Slonim, který se po jejich příchodu na Západ se Zamjatinem spřátelil. Hrob Jevgenije Zamjatina najdete v Cimetière de Thiais na stejnojmenném pařížském předměstí.
My
Jeho nejvýznamnějším dílem je antiutopický román My (1921). Příběh inženýra D-503, který žije v totalitním Jednotném státě, je alegorií hrůz sovětského Ruska.
Román je přímým předobrazem známějšího díla 1984 od George Orwella, a navzdory své vysoké literární úrovni je dnes poněkud opomíjen.
Další díla ovlivněná románem My jsou:
- Aldous Huxley: Brave New World (1932), v češtině vyšlo pod názvem Konec civilizace
- Ray Bradbury: Fahrenheit 451 (1953) česky 451 stupňů Fahrenheita
Ve svých dílech Zamjatin kritizoval ruskou, britskou i sovětskou společnost.
Dílo (výběr)
Před rokem 1918
- Maloměsto (Ujezdnoje, Уездное, 1913)
- Alatyr (Алатырь, 1913)
- Staršina (1913)
- Lůno (Črevo, Чрево, 1913)
- Zapadákov (Na kuličkach, На куличках, 1914, česky 1970)
Satirická kritika britské společnosti
- Rybář duší (Lovec čelovekov, Ловец человеков, 1918)
- Ostrované (Ostroviťaně, Островитяне, 1918)
Po návratu do Ruska
- Balady: Afrika (Африка, 1918), Sever (Север, 1918)
- Ohně svatého Dominika (Ogni svjatogo Dominika, Огни святого Доминика, 1920)
- My (Мы, psáno 1921, vyšlo anglicky 1925, česky 1927) autorovo nejznámější dílo, antiutopický popis totalitní společnosti
- Povodeň (Navodněnije, Наводнение, 1929)
Dramata
- Blecha (Blocha, podle Leskova, inscen. 1925, česky 1967)
- Attila (Аттила, 1928)
- Africký host (Afrikanskij gosť, psáno 1929–1930)
Odkazy
Reference
- ↑ MELNIKOVÁ-PAPOUŠKOVÁ, Naděžda Filaretovna. Z mých setkání a rozmluv s Jevgenijem Zamjatinem. Rozpravy Aventina. Leden 1932, roč. 7, čís. 16. Dostupné online.
- ↑ Archivovaná kopie. www.hesperuspress.com [online]. [cit. 2020-10-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
Literatura
- ŽÁK, Jaroslav. heslo Zamjatin, Jevgenij Ivanovič. In: Milan Hrala a kol. Slovník spisovatelů, Sovětský svaz,. Praha: Odeon, 1978. Svazek II (L-Ž). S. 559.
- J. I. Zamjatin: Autobiografie (1929)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jevgenij Zamjatin na Wikimedia Commons 
Osoba Jevgenij Zamjatin ve Wikicitátech- o Zamjatinovi (rusky)
- o Zamjatinovi (rusky)
- životopis v encyklopedii Krugosvet (rusky)
- Zamjatinovo dílo My v ruštině (rusky)
- Zamjatinovo dílo My v angličtině (anglicky)
- Ledoborec Svatý Alexandr Něvský Archivováno 29. 12. 2008 na Wayback Machine. (rusky)
- HERTL, David. Román Jevgenije Zamjatina je předchůdcem Orwellova 1984. V SSSR se dočkal vydání až koncem 80. let. Český rozhlas Plus – Portréty [online]. Český rozhlas, 2019-11-07 [cit. 2022-05-29]. Dostupné online. Záznam pořadu
- [1] Lenka Kabrhelová čte z románu My
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Jevgenij_Zamjatin |
