Johanna Gabriela Habsbursko-Lotrinská

Johanna Gabriela Habsbursko-Lotrinská
Rakouská arcivévodkyně
Johanna Gabriela
Úplné jméno	Maria Joanna Gabriella Josepha Antonia
Narození	4. února 1750 Hofburg, Vídeň
Úmrtí	23. prosince 1762 Hofburg, Vídeň
Pohřbena	Císařská hrobka ve Vídni
Dynastie	Habsbursko-Lotrinští
Otec	František I. Štěpán Lotrinský
Matka	Marie Terezie
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marie Johana Habsbursko-Lotrinská (známá jako Johana Gabriela; 4. února 1750 Vídeň – 23. prosince 1762 Vídeň) byla dcera královny Marie Terezie a císaře Františka I. Štěpána Lotrinského. V necelých třinácti letech zemřela na neštovice.

Život

Marie Johanna Gabriela Josefa Antonie byla princeznou z královské krve a náležel jí titul Její Královská Výsost arcivévodkyně rakouská. Narodila se na císařském dvoře ve Vídni jako osmá dcera (jedenácté dítě) císařského páru v početné rodině, měla patnáct sourozenců. Výchova a vzdělání malé arcivévodkyně podléhalo přísnému řádu stanovenému Marií Terezií, jejímž výchovným krédem byla poslušnost, zbožnost a kázeň. V necelých třinácti letech podlehla neštovicím.

Dětství

Marie Johana byla dosti svéhlavá, ale velmi nadaná, stejně jako většina dětí císařského páru. Od tří let věku byla vzdělávána. K předmětům patřily čtení, psaní, latina a francouzština, náboženství, historie, geografie a zeměměřičství, matematika, vojenská architektura, hudba, tanec a gymnastika. Zatímco bratři hráli povinně na hudební nástroje, Marie Johana zpívala. Zbožnost každého ze sourozenců ve věku 8-11 let vyzdvihli jezuitští vydavatelé encyklopedie svatých Acta sanctorum v Antverpách, když otiskli v úvodu knihy portrét a připsali mu věnování, v případě Johanny Gabriely to byl svazek 46, část sedmá, věnování podepsali její klienti. Svazek byl věnován světcům druhé poloviny měsíce září, mimo jiné sv. Václavovi a sv. Ludmile.^[1]

Její vychovatelka hraběnka Walpurga Lerchenfeldová s ní měla zřejmě potíže stejně jako s její sestrou Josefou, která se matce zdála dosti hrubá a tvrdohlavá. I ona, tři roky po Johanině smrti, těsně před svatbou s Ferdinandem Neapolským, zemřela na stejnou nemoc, v té době častou a většinou smrtelnou.

Víme také, že Marie Johana nesnášela ryby. Často po nich zvracela a jelikož v matčiných poučeních bylo: "co přijde na stůl, to se také sní", malá arcivévodkyně velmi trpěla. Když si císařovna blíže všimla potíží, poradila se se svým dvorním lékařem Gerardem van Swietenem o malém výchovném experimentu. Marie Terezie se pokusila nechuť k rybím pokrmům omezit, a proto Johanu brala do podniku na chov pstruhů, kde malá arcivévodkyně mohla sledovat pohyb ryb a také v učivu se objevovala často anatomie těchto tvorů. Dokonce ji matka vzala do kuchyně, aby sledovala, jak se rybí pokrmy připravují. Tento postup nechuť k rybám pomohl odstranit.

Vzdělání

Mala arcivévodkyně musela zvládnout velký obsah učiva. Denně měla výuku psaní, čtení a francouzštiny, třikrát týdně po hodině náboženství, zeměpisu a tance. Později přibyly hodiny dějepisu, hudební výchovy a dalších cizích jazyků.

Sňatková politika a smrt

Předčasná Johanina smrt poněkud narušila matčinu sňatkovou politiku. Johana byla zasnoubena s Ferdinandem Neapolsko-Sicilským; když dívka zemřela, nahradila ji její mladší sestra Marie Josefa. I ona však podlehla neštovicím a nakonec se Ferdinandovou manželkou stala další mladší sestra, Marie Karolina.

Smrt arcivévodkyně nejvíce zasáhla Marii Josefu, jež s ní vyrůstala a měla společnou chůvu, a první manželku Josefa II., Isabelu Parmskou.