Kádí (arab. القاضي, al-qāḍī, soudce) je v islámských zemích soudce, jmenovaný panovníkem. Je vázán právem šarí‘a, pozitivním právem (fikh) a souhlasným názorem (idžma) odborníků (ulamá) a proti jeho rozsudku není odvolání. Do jeho kompetence spadají hlavně občanské a náboženské záležitosti muslimů, kdežto spory mezi jinověrci se nezabývá. Trestní případy řeší často policie (šurta).
Historie
Úřad kádího fungoval patrně už za Mohameda, když vladaři nestačili rozsuzovat spory mezi věřícími. Za umajjovských chalífů (kolem 700) vznikl úřad nejvyššího kádí (kádí al-kudát), který chalífovi radil při jmenování kádí. Zatímco muftí se zabývali výkladem Koránu a psaného práva, výkon justice spočíval na kádím. Kromě toho měl i další povinnosti: spravoval náboženské nadace, ověřoval nástup a sesazení vladaře, dohlížel na péči o sirotky a na dodržování veřejné mravnosti. Zpočátku soudili jen podle zvykového práva a vlastní představy spravedlnosti. Když roku 750 nastoupili Abbásovci, mohli už výsledky práce učenců prohlásit za pozitivní právo, jenže to se opíralo hlavně o rozsudky (precedenty) předchozích kádí, kteří tak vlastně toto právo vytvořili. Od této doby jím však už byli striktně vázáni.
Nedostatek soudcovské volnosti aspoň zčásti nahrazoval jiný soud (al-mazálim), jemuž předsedal vládce nebo guvernér a který nebyl vázán pozitivním právem. Fungoval tak i jako odvolací instance, ne ovšem nezávislá. Také kádí byl ustanoven a odvoláván chalífou a později panovníkem, mohl však někdy sám svoji pravomoc také delegovat na podřízené, kteří měli také titul kádí.
Praxe
Kádí musí být zdravý, bezúhonný muslim, od něhož se často vyžadovalo i právní vzdělání. Nesmí přijímat dary a musí být opatrný v obchodě. Přesto je v literatuře mnoho stížností na úplatné kádí. Teprve v 21. století se zejména v asijských zemích mohou kádím stávat i ženy, ovšem s omezenou pravomocí. Přesto je i tato možnost předmětem odborných sporů. Na indickém subkontinentu se funkce kádího (kazi) stala dědičnou.
Odkazy
Literatura
- Mansoor Maitah, Politická a ekonomická kultura islámu na Blízkém východě. Praha: Wolters a Kluwer 2010
- Pavel Hungr, Srovnávací právo: právní kultury. Ostrava: Key Publishing 2008
- Petr Pelikán, Sunna: pramen islámského práva. Praha: Vodnář 1997
- Jan Potměšil, Šarīʿa: úvod do islámského práva. Praha: Grada 2012
Související články
Externí odkazy
Slovníkové heslo kádí ve Wikislovníku
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Kádí |
