Korespondence jsou v západním esoterismu zvláštní vztahy či analogie, které existují mezi všemi existujícími fenomény: hvězdami, planetami, lidmi a částmi jejich těl, zvířaty, rostlinami, nerosty, tělesnými šťávami, nemocemi a dalšími. Na jejich znalosti je založena astrologie, alchymie, magie i kabala. Antoine Faivre, akademik v oblasti esoterismu a mysticismu, ve své studii z roku 1973 označil koncept korespondencí za jeden ze čtyř definičních znaků západního esoterismu. Mimo západní svět se korespondencím podobá princip korelativního myšlení, identifikovaný v čínské filosofii.[1][2]
Koncept korespondencí vychází z antického a středověkého chápání vesmíru jako stvořeného Bohem nebo z něj emanujícího. V takovém pojetí je každý fenomén spojen s Jedním skrze „velký řetězec bytí“ a na základě konceptu makrokosmu a mikrokosmu se nebeské jevy odráží v pozemských. Koncept korespondencí předcházel představě mechanického vesmíru řídícího se přírodními zákony. Namísto toho je v něm kosmos chápán jako živý a oduševnělý, jeho části jsou mezi sebou propojeny jako části lidského těla.[pozn. 1] Svět může být chápaný také jako prostoupený „láskou“[pozn. 2] a to jak na vertikální, tak horizontální úrovni, která zajišťuje spojení mezi jevy z něhož se skládá. Korespondence se mohou projevovat zjevně, proto má například jaterník pomáhat s nemocemi jater, jehož listy je připomínají,[pozn. 3] jindy jsou více skryté, ale mohou být zjištěny pomocí určitých znamení zvaných signatury. Signatury hrají velkou roli především v myšlení Paracelsa a Jakoba Böhma.[1][2]
Představa o existence korespondencí počala zanikat v 18. století s nástupem osvícenství a jeho mechanistického modelu vesmíru. V té době se jim věnoval například vědec a mystik Emanuel Swedenborg, jehož dílo o nich představuje pozoruhodnou syntézu: jeho systém korespondencí připomíná scholastiku, ale je prezentovaný protestantským a racionalistickým jazykem. Od 19. století se staly korespondence „odmítnutým věděním“, stojícím mimo hlavní proud, přičemž k nejvýznamnějším příkladům patří dílo Liber 777 Aleistra Crowleyho, které se skládá především z tabulek ilustrujících takové vztahy. Ve 20. století byl pak koncept korespondencí částečně rehabilitován pod vlivem Carla Gustava Junga a jeho naukou o synchronicitě, především v prostředí New Age.[2]
Odkazy
Poznámky
- ↑ S tím lze srovnat koncept kosmického člověka, lidské bytosti ztělesňující a obsahující celý vesmír
- ↑ Tento koncept může být srovnáván se stoickým učením o univerzální sympatii a antipatii.
- ↑ Tomu odpovídá zákon podobnosti v sympatetické magii.
Reference
- ↑ a b GOODRICK-CLARKE, Nicholas. The Western Esoteric Traditions. [s.l.]: Oxford University Press, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-19-532099-2. S. 8.
- ↑ a b c BRACH, Jean-Pierre. Correspondences. In: HANEGRAAFF, Wouter Jacobus. Dictionary of Gnosis & Western Esotericism. [s.l.]: Brill Academic Pub, 2006. ISBN 978-9004152311. S. 275–279. (anglicky)
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Korespondence_(esoterismus) |
