Ludmila Fajcová

Ludmila Fajcová
Narození	22. ledna 1922 Československo Československo
Úmrtí	21. května 1945 (ve věku 23 let) Terezín Československo Československo
Příčina úmrtí	skvrnitý tyfus
Místo pohřbení	Vyšehradský hřbitov
Národnost	česká
Povolání	zdravotní sestra
Ocenění	Československý válečný kříž 1939 in memoriam
Choť	svobodná
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludmila Fajcová (22. ledna 1922^[1] – 21. května 1945 Terezín^[2]) byla diplomovaná zdravotní sestra oční kliniky Vinohradské nemocnice v Praze. Od začátku května 1945 působila jako vrchní sestra nemocnice bývalého koncentračního tábora Terezín, kde se s dalšími zdravotníky a sestrami snažili zabránit šíření epidemie skvrnitého tyfu a zachránily nakažené propuštěné vězně. Nakonec se ale sama nakazila a nemoci v Terezíně podlehla. Spolu s medikem Jindřichem Brůčkem a studující sestrou Boženou Jandlovou patřila k obětem epidemie z řad nasazených zdravotníku.

Život

Mládí

Narodila se 22. ledna 1922. Vychodila dvouletou ošetřovatelskou školu při pražské Všeobecné fakultní nemocnici, posléze nastoupila jako sestra na oční oftalmologické oddělení Vinohradské nemocnice. V mládí přišla o otce. Během války byl její jediný bratr Vladimír Fajc zatčen a posléze zemřel 3. března 1945 v koncentračním táboře Mauthausen.^[3]

Záchranná akce v Terezíně

Dne 3. května 1945 vydala zdravotně-sociální komise České národní rady naléhavou žádost o vyslání sester do koncentračního tábora v Terezíně, kde řádil skvrnitý tyfus. Nemoc se nejen rychle přenášela, ale také hrozilo, že dojde k jejímu rozšíření až za hranice Terezína. Bylo nutné tam poslat co nejvíce zdravotníků a sester a celá akce byla dobrovolná, protože šlo o životy. Navíc nikdo z dívek nebyl proti nemoci očkovaný. Přesto do Terezína odjela spolu s lékaři a mediky také řada zdravotních sester, včetně Fajcové, a také celý absolventský ročník studentek ošetřovatelské školy. Fajcová zde byla jmenována jednou z vrchních sester nemocnice.^[4]

Ještě ten samý den se většina sester vrhla do práce. Nejdřív vůbec musely roztřídit živé a mrtvé, pak až mohlo následovat odvšivování a dezinfekce. Měly ale velmi málo hygienických prostředků, nebyly tam žádné obvazy ani léky.^[5] Sestry odvšivovala a starala se o vězně až 14–16 hodin denně. Pomalu jim docházely síly a nutně potřebovaly další pomocné síly. Druhá parta dívek, která měla vyjet 5. května, se však zpozdila. Mezitím totiž v Praze vypuklo Pražské povstání a sestry ošetřovaly v nemocnicích zraněné. Po osvobození Terezína 8. května sovětskými vojsky ale utrpení pro vězně neskončilo. Z Terezína se stala jedna velká nemocnice. Od 15. do 20. května bylo hospitalizováno přes 2000 osob.

Úmrtí

Fajcová se však nemocí sama nakazila, pravděpodobně právě v období největšího vytížení terezínského tábora. I přes usilovnou péči zdravotnického personálu nemoci 21. května zemřela. Pohřbena byla v hrobě nedaleko hrobky Slavín na Vyšehradském hřbitově.^[6]

Konec epidemie

V druhé polovině května klesla epidemická křivka a 13. června byla vyhlášeno, že epidemie byla zdolána. Celkový počet nakažených se odhaduje na 3500, přičemž 502 osob zemřelo. ^[7] Patří do nich i 15 lékařů, 15 ošetřovatelek a 13 pomocníků z odvšivovacích stanic.

Ocenění

Ludmia Fajcová byla v květnu 1946 oceněna Československým válečným křížem 1939 in memoriam, spolu s dalšími dvěma mladými osobnostmi, které v Terezíne na tyfus zemřely: medikem Jindřichem Brůčkem (1914–1945) a dvacetiletou Boženou Jahnlovou, studentkou ošetřovatelské školy.^[8]

Odkazy

Reference

Literatura

• NOVÁK, Václav. Malá pevnost Terezín. Praha: Naše vojsko, 1988. s. 247.