Mikasa (1900)

Japonská bitevní loď Mikasa v Jokosuce.
Základní údaje
Typ	Predreadnought
Číslo trupu	4[1]
Jméno podle	三笠山, Mikasa-jama – alternativní jméno hory Wakakusa v prefektuře Nara
Objednána	loděnice Vickers, Sons & Maxim v Barrow-in-Furness, Spojené království Velké Británie a Irska[1]
Zahájení stavby	24. ledna 1899[1]
Spuštěna na vodu	8. listopadu 1900[1]
Uvedena do služby	1. března 1902[1]
Osud	20. září 1923 vyřazena od 1926 památník[1]
Souřadnice	35°17′6,82″ s. š., 139°40′27,79″ v. d.
Předchůdce	Asahi
Následovník	třída Katori
Takticko-technická data
Výtlak	14 358 T normální 15 179 T plný[2]
Délka	131,67 m celkem 121,92 m mezi svislicemi[2]
Šířka	23,23 m max[2]
Ponor	7,93 m[2]
Pohon	25 vodotrubných kotlů Belleville 2 vertikální invertované tříválcové parní stroje s trojnásobnou expanzí Humphrys, Tennant and Co. 2 hřídele 16 000 k indikovaný (11 768,0 kW[p 1]) projektovaný 16 431 k indikovaný (12 085,0 kW[p 1]) skutečný[3]
Palivo	700 t uhlí normál 1546 t uhlí max[2]
Rychlost	18 uzlů (~ 33,3 km/h) projektovaná 18,537 uzlů (~ 34,3305 km/h) při zkouškách[3]
Dosah	7 000 námořních mil při 10 uzlech (12 964 km při 18,5 km/h)[2]
Posádka	859[2]
Pancíř	Kruppova ocel: 229 mm boční pás (na koncích zeslabený na 102 mm) 254 až 356 mm barbety 152 až 356 mm přední a zadní přepážka 152 mm čelo kasemat 356 mm velitelská věž 51 až 76 mm paluba[2]
Výzbroj	Po dokončení: 4 × 305 mm/40 Vickers (2×II) 14 × 152 mm/40 (14×I) 20 × 76,2 mm/40 (20×I) 8 × 47 mm/40 3-pdr kanón Hotchkiss (8×I) 4 × 47 mm Hotchkiss s krátkou hlavní (4×I) 4 × 450mm podhladinový torpédomet[2]
Ostatní	6 × 60cm světlomet[2]

Mikasa (japonsky 三笠) je bitevní loď typu predreadnought, původně sloužící u Japonského císařského námořnictva, dnes muzejní loď a poslední dochovaný predreadnought světa. Byla jednou z šesti japonských bitevních lodí (Fudži, Jašima, Šikišima, Hacuse, Asahi a Mikasa), které tvořily hlavní námořní údernou sílu Japonska v rusko-japonské válce v letech 1904-1905. Ve službě byla v letech 1902–1923, přičemž od roku 1921 sloužila jako pomocná loď. Nachází se ve městě Jokosuka v Japonsku.

Loď

Koncepce

Mikasa byla vrcholný predreadnought a koncepčně vycházela z předchozí Asahi. Největší změnou proti ní bylo rozdělení trupu na více vodotěsných úseků a celkově zdokonalení konstrukce trupu.

Výzbroj

Hlavní výzbroj tvořila 4 děla 305mm/40 umístěná po dvou ve věži na přídi a zádi. Dostřel děl činil oficiálně 8 námořních mil, ale byly zaznamenány případy, kdy Japonci stříleli značně nepřesně i na 10 námořních mil. Rychlost palby byla v praxi zhruba jedna rána za 50 sekund. Hmotnost granátu byla 385,5 kg. Věže byly vybaveny výtahem a nabíjecím zařízením umožňujícím nabití při libovolném náměru a odměru (na rozdíl od předchozí třídy). Sekundární výzbroj tvořilo 14 děl 152 mm/40, která byla umístěna po pěti v kasematě na každém boku a zbývající děla byla umístěna na vrchní palubě. Hmotnost granátu byla 45,5 kg. Terciární výzbroj tvořilo 20 děl 76 mm/40 a 12 děl 47 mm/40. Pro zaměřování sloužily dva 120cm dálkoměry Barr & Stroud. Kromě děl byla Mikasa ještě vyzbrojena 4 torpédomety ráže 457 mm. Zbraní v době vzniku již překonanou byl kloun.

Pancéřování

Lodní pancéřování bylo částečně z Harveyovy ocele a částečně z Krupovy ocele. Hlavní ochranou byl pancéřový pás v nejtlustším místě 229 mm silný pozvolna zeslabující směrem dolů a skokově směrem k přídi a zádi až na nejtenčích 102 mm. Traverznice, které pás spojovaly s barbetami hlavních věží měly tloušťku 356 – 152 mm. Pancéřová paluba měla 51 mm (plochá část) a 76 mm (skosy). Délka pancéřové citadely byla 78 metrů z celkové délky lodi 131 m. Kasematy byly chráněny 152 mm pancířem z vnější strany a 51 mm pancířem ze zbývajících stran. Věže hlavních děl chránil pancíř 254 mm (čelo) a 203 mm (zbylé části). Velitelská věž měla tloušťku 381 mm (stěny) a 105 mm (strop). Záložní velitelská věž měla pancíř 76 mm.

Pohonná soustava

Pohonná soustava byla tvořena 24 kotly Belleville a dvou vertikálních trojčitých strojních agregátů s celkovým výkonem 16 000 koňských sil. S tímto se dařilo dosahovat na svou dobu slušných 18,5 uzlů. Zásoba uhlí byla standardně 700 tun a dostačovala pro dojezd 8500 námořních mil při desetiuzlové rychlosti. Odlitek kormidelního rámu dodala továrna E. ŠKODA PILSEN.

Posádka

Posádku lodi tvořilo 40 důstojníků a 790 poddůstojníků a námořníků. Za války i s admirálským štábem byl počet lidí na palubě 940.

Maskování

Loď měla tmavě šedý (z dálky až černý) nátěr a na komínech po třech identifikačních bílých pruzích.

Rusko-japonská válka

Během této války byla vlajkovou lodí japonské Rengó Kantai (Spojeného loďstva) a také jeho 1. flotily. Mikasa se účastnila všech významnějších střetů a byla v nich mnohokrát poškozena. V bitvě u Šang-Tungu dostala 20 zásahů a od potopení ji možná dělila pouze lekážní plachta. Do přístavu se doplazila s 32 mrtvými a 80 zraněnými. V bitvě u Cušimy dostala loď zásahů ještě více a ztráty dosáhly 113 mrtvých a raněných.

Poválečné osudy

I po Válce měla loď pohnuté osudy i když už méně historicky zajímavé.

První výbuch

Po skončení rusko-japonské války kotvila 11. září 1905 Mikasa v Sasebu. V 0:20 zpozorovala hlídka na lodi kouř unikající z větráku zadního skladiště 152mm granátů a v 0:30 došlo k malé explozi, po které vypukl požár. V 1:37 došlo k velké explozi, po které se Mikasa ve 2:30 potopila. Zahynulo 251 mužů a 340 bylo raněno. První tři pokusy o vyzvednutí selhaly, ale čtvrtý pokus uspěl a loď byla 8. srpna 1906 vyzdvižena a 22. srpna umístěna do suchého doku. Opravy v doku trvaly až do 24. dubna 1908.^[4] Jedna z verzí příčin zní, že výbuch inicializovali japonští důstojníci, kteří nebyli spokojeni s výsledkem Porsmouthské konference.

Druhý výbuch

Ke druhé explozi – tentokrát v předním překladišti prachových náloží – došlo 3. října 1912, když loď kotvila v Kóbe. Aby se zabránilo dalším explozím, byly přední muniční sklady zaplaveny. Během exploze zahynul santó suihei (三等水兵 ~ námořník 3. třídy) N. Heidžiró a dalších osm námořníků bylo zraněno. Pozdější vyšetřování došlo k závěru, že se psychicky labilní lodník (japonsky santó suihei) Heidžiró takto rozhodl spáchat sebevraždu prostřednictvím šesti prachových náloží pro 305mm kanóny ukradených ze skladiště.^[5]

První světová válka

Za první světové války už se loď bojů neúčastnila. Místo toho se dočkala překlasifikace na bitevní loď druhé třídy a poté dokonce na bitevní loď třetí třídy. Své definitivní klasifikace se dočkala až po válce, kdy byla 1. září 1921 překlasifikována na kaibókan 1. třídy (~ pomocná loď, třída udávala pouze velikost plavidla).

Najetí na mělčinu

Během hlídkování v Askoldském průlivu (42°46′29″ s. š., 132°20′38″ v. d.) v rámci mezinárodní intervence proti Sovětskému Rusku u Vladivostoku najela 16. září 1921 na mělčinu. Při uvolnění jí asistovaly kaibókany 1. třídy Fudži a Kasuga a oprava ve Vladivostoku trvala od 1. do 21. října.^[1] Poté loď přeplula do Maizurských doků, ale na moře se vrátila spíše symbolicky.

Památník

Washingtonská konference

Na Washingtonské konferenci bylo rozhodnuto o omezení tonáže jednotlivých námořnictev, což vedlo k vyřazení velkého množství lodí z činné služby, aby se Japonsko vešlo do přidělené kvóty celkového výtlaku. Japonci si v tomto vymohli výjimku a to tu, že Mikasa může být místo vyřazení zachována jako památník. Loď byla přepravena do Jokosuky, zde v pro tento účel vyhloubeném bazénu zasypána. Veřejnosti byla loď zpřístupněna 12. listopadu 1926.

Úpadek a obnova

Navzdory zřejmému vyřazení byla loď na konci druhé světové války bombardována spojeneckými letadly. Po válce spojenci loď odzbrojili a dokonce se jeden čas uvažovalo o jejím předání Sovětskému svazu. (Z toho nakonec sešlo z důvodu špatného stavu lodi.) 14 let po válce byla loď uzavřena a nikdo se o ní nestaral. Až v roce 1960 započala rekonstrukce (mimo jiné na popud Ch. Nimitze). Rekonstrukce nebyla jednoduchá, protože díly pro ni nebyly k dispozici. Nakonec to Japonci vyřešili použitím některých dílů z dreadnoughtu Almirante Latorre, který byl v té době v Japonsku na sešrotování. Znovuotevření památníku pro veřejnost se konalo 27. května 1961. Loď je stále přístupná veřejnosti a jedná se o poslední predreadnought na světě.

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

• KINGSEPP, Sander. The Loss of Mikasa – 11 September 1905. In: LENGERER, Hans; AHLBERG, Lars. Contributions to the History of Imperial Japanese Warships. [s.l.]: [s.n.], 9. 2008. Ebook Paper V. S. 33 až 36. (anglicky)
• KINGSEPP, Sander. Fire and Low-Order Explosion in the Forward Magazine – 3 October 1912. In: LENGERER, Hans; AHLBERG, Lars. Contributions to the History of Imperial Japanese Warships. [s.l.]: [s.n.], 9. 2008. Ebook Paper V. S. 37 až 40. (anglicky)
• NOHOVCOVÁ, Ladislava. ŠKODOVÁCKÉ LOKOMOTIVY, TRAMVAJE A TROLEJBUSY ve fotografiích a dokumentech. první. vyd. Plzeň: Starý most s.r.o., 2012. 184 s. ISBN 978-80-87338-20-9. Kapitola Před rokem 1900, s. 15, fotografie. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mikasa na Wikimedia Commons

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.