Neliberální demokracie

Neliberální demokracie je označení pro takový systém demokratické vlády, který sice formálně respektuje pravidla demokratického procesu, jako jsou volby, nicméně samotné volby nejsou v tomto případě zárukou dodržování základních lidských práv a svobod, jako jsou svoboda projevu, tisku či shromažďování. Jedná se tedy v podstatě o typ hybridního režimu, nesoucí v sobě prvky demokracie a autoritářství. Člověk či strana, která je u moci, uplaťňují své pravomoci nad rámec svých ústavně vymezených pravomocí a využívají své moci mj. i k omezování opozice. Systém tak selhává v omezení jednotlivých složek moci a dochází k silné koncentraci moci na jednom místě.

Pojem neliberální demokracie

Pojem neliberální demokracie použil jako první americký politolog indického původu Fareed Zakaria ve svém článku The Rise of Illiberal Democracy, který vyšel v roce 1997 v časopise Foreign Affairs. Tento jev označil jako znepokojivý fenomén, který můžeme sledovat od Peru po palestinská území, od Sierra Leona po Slovensko a od Pákistánu po Filipíny. ^[1]

Zatímco po dobu téměř století vznikalo na Západě to, co můžeme nazývat liberální demokracií, kterou charakterizují nejen svobodné a férové volby, ale také vláda práva, oddělení mocí a ochrana základních svobod jako svoboda projevu, shromažďování, náboženství a soukromého vlastnictví, tedy v podstatě to, co můžeme nazývat také ústavním liberalismem. Zatímco demokracie podle Zakarii v 90. letech vzkvétala, nic takového podle něho neplatilo o liberalismu. Polovina zemí, které tehdy přecházely k demokracii, si vedla lépe v politických svobodách než v občanských právech, a jednalo se proto o neliberální demokracie. ^[2]

Jev je podle Zakarii přítomný zejména v mladých demokraciích, resp. zemích, které procházejí demokratickou tranzicí. Za společný znak těchto zemí můžeme považovat existenci voleb, které mají sice více či méně pluralitní charakter, a omezování základní občanských práva. Charakteristickým rysem neliberálních demokracií je přítomnost charismatických „silných vůdců“, kteří se dovolávají vlády ve jménu lidu. Mezi takové vůdce bylo možné v 90. letech zařadit např. slovenského premiéra Vladimíra Mečiara či chorvatského prezidenta Franja Tudjmana, dnes je to například Viktor Orbán.

Reference

Autoritní data	BNF: cb17785927q (data)