Neoklasicismus (též novoklasicismus) v literatuře byl v českém prostředí nevyhraněný umělecký směr z počátku 20. století. V jiných jazykových oblastech může být vnímán odlišně.
Pojem neoklasicismus v evropské literatuře
Neoklasicismus v literatuře nemá přesnou definici a v různých evropských kulturách je vykládán různě. V německé literatuře se jedná o směr z období po roce 1900, záměrně se odvracející od moderny. Představitelem byla pozdní díla Gerharta Hauptmanna (1862–1946). Ve Francii se jako neoklasicismus (francouzsky néo-classicisme) označuje umělecký směr po roce 1750, odmítající rokoko. V anglické literatuře (angl. neoclassicism) se jím rozumí směr první poloviny 18. století, končící rokem 1740 (např. Jonathan Swift a Alexander Pope).
V Čechách se, obdobně jako v Německu, tento termín vztahuje především k prvnímu dvacetiletí 20. století.
Ottův slovník naučný
Ottův slovník naučný nové doby definoval novoklasicismus v literatuře jako „…hromadný název několika literárních hnutí v XIX. a XX. století, která usilují o obnovu literárních a kulturních hodnot doby klasické … pravidelně s hrotem proti romantice…“. Do Čech pronikal podle Slovníku novoklasicismus především pod německým vlivem okolo roku 1912 a „…znamenal u nás překonávání dekorativnosti novoromantické a dekadentní, ale v době válečné[p 1] se vyžil.“ Jako představitele uvedl z českých spisovatelů Karla a Josefa Čapka, Františka Langera a Františka Khola.[1]
Neoklasicismus v české literatuře
Pojem neoklasicismus v literatuře byl v češtině užíván už předtím, než se mu věnoval F. X. Šalda.[p 2] Např. Jan Bartoš charakterisoval v roce 1911 tehdejší současnou ruskou literaturu (Valerij Brjusov, Alexander Blok, Fedor Sologub a další) jako novoklasicistní.[2]
Novoklasicismus nepředstavoval vyhraněný literární směr; šlo spíše o snahu o oživení zdrojů klasické tradice a jejich využití při hledání nových výrazových prostředků. Jednalo se o neosobní vyprávění, jednoduché a kompozičně vyvážené. Témata byla nadčasová, autoři zdůrazňovali nadřazenost rozumu a morálních zásad. Vznikaly pochyby, zda jde o moderní směr, který chce navrátit dílům řád, či zda jde pouze o návrat k dřívějším formám.[3]
Neoklasicismus a F. X. Šalda
F. X. Šalda široce pojednal teoreticky o novoklasicismu ve svých článcích v Národních listech v roce 1912.[4] [5] [6]
Šalda oceňoval novoklasicismus jako jediný z moderních literárních směrů, především pro jeho snahu o obnovení minulých hodnot.[3]
Neoklasicismus a Josef Čapek
Josef Čapek kladně hodnotil především novoklasicistické dílo německého autora Paula Ernsta a jeho novelu Vězeň. Tento druh literární tvorby byl ve středu zájmu Josefa Čapka pouze krátké období, jehož výsledkem byla povídka Živý plamen.[3]
Pozdější názory
Několik let po Šaldových článcích již byl novoklasicismus v literatuře považován kritikou za překonaný:
| „ | ...lze prostě konstatovati, že novoklassicismus jako takový u nás venkoncem dohrál. Právě ti, kdož přijali jej bez výhrad jako módní barvu, opustili jeho korouhev s touž ochotou, s níž se zatím přiklonili k heslům ještě časovějším. | “ |
| — Karel Sezima, Lumír, 26.2.1915[7] | ||
I Josef Čapek psal v roce 1924 o novoklasicismu již v minulém čase.[8]
Charakteristika neoklasicistických děl
Autoři v literatuře se svými tématy obvykle vraceli do minulosti, neusilovali ovšem o zachycení dobového koloritu, šlo o zpodobení nadčasových, základních rysů osudu člověka ve světě. Nikoliv osobní dojmy, nikoliv psychologická analýza; jejich cílem bylo sevřené neosobní vyprávění.
Typickými rysy novoklasicistických literárních děl byla tvarová kázeň, stylová jednota, přesnost a preciznost vyjádření, kompoziční vyváženost; díla nevyzdvihovala cit, ale intelekt a nadčasové jevy. Znaky novoklasicistní tvorby:[zdroj?]
- klade důraz na intelekt
- důraz na svébytný tvar uměleckého díla
- důraz na přísně vyváženou tvorbu
- soustředění k souvislé epické linii
- spád děje
- neosobní vypravěčský styl
Žánry typické pro novoklasicismus byly povídka a novela.
Česká novoklasistická literatura (výběr)
Jedná se o příklady děl,[zdroj?] která byla vydána zhruba od začátku 20. století do konce německé okupace (v závorce uvedeno datum prvního vydání):
- František Langer – Zlatá Venuše – (kniha prosy, Praha, Grosman a Svoboda, 1910), Snílci a Vrahové – (Praha – Král. Vinohrady, G. Voleský, 1920)[9]
- Josef Čapek – Živý plamen (V souboru bratří Čapků Zářivé hlubiny, František Borový, 1916)[10][11]
- Karel Čapek – Mezi dvěma polibky (V souboru Zářivé hlubiny, František Borový, 1916)[12]
- Antonín Sova – Pankrác Budecius, kantor (quasi legenda, Praha, Hejda a Tuček, 1916)
- Viktor Dyk – Krysař – (Praha, František Borový, 1915)
- Božena Benešová – V soumraku (časopisecky, Beseda času, 1900), Kruté mládí – (Praha, Jos. R. Vilímek, 1919), Nedobytá vítězství – (Praha, Vilímek, 1910)
- Růžena Svobodová – Černí myslivci (horské romány, Praha, Jan Laichter, 1908), Hrdinné a bezpomocné dětství (Praha, Unie, 1920)
- František Xaver Šalda – Dřevoryty staré i nové povídky, Praha, Melantrich, 1935)
- Jaroslav Hilbert – Rytíř Kura (román, Bursík a Kohout, 1910)
- František Khol – Illusionisté (povídky a krátká prosa, Praha, Pelcl, 1911),[13] Rozmary lásky (novely z renaissance, Praha, Spolek českých bibliofilů, 1915), Zrcadlo v baru (novely, Praha, František Borový, 1916)
- František Kubka – Skytský jezdec (povídky, Praha, František Borový, 1941), Pražské nokturno (Praha, František Borový, 1943), Karlštejnské vigilie (Praha, František Borový, 1944)
- František Heřmánek – U bratra celého světa (Praha, Československý Kompas, 1944)
- Jiří Mařánek – Živé návraty (povídky, Praha, Josef R. Vilímek, 1944)
Zahraniční autoři těsně či volně spjati s novoklasicismem (příklady)
Současný neoklasicismus
Od konce 20. století se s pojmem neoklasicismus nakládalo volně, nikoliv ve smyslu výše uvedené tradiční interpretace. Viz v literatuře např. [14] nebo v hudbě pojem „neoklasický rock“.[15].
Odkazy
Poznámky
Reference
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Neoclassicism na anglické Wikipedii, Néo-classicisme na francouzské Wikipedii a Klassizismus (Literatur) na německé Wikipedii.
- ↑ Ottův slovník naučný nové doby, nakladatelství J. Otto, 1930-1934, heslo Novoklasicismus v literatuře, Sv. 7, str. 638
- ↑ Renaissance ruské literatury. Novia. 27. 1. 1911, s. 178–180. Dostupné online.
- ↑ a b c KOVÁČOVÁ, Eva. Rané literární dílo Josefa Čapka v kontextu moderního umění. Praha, 2013 [cit. 2017-08-25]. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Daniel Vojtěch. Dostupné online.
- ↑ Novoklassicism. Národní listy. 5. 1. 1912, s. 2. Dostupné online.
- ↑ Novoklassicism II.. Národní listy. 12. 1. 1912, s. 2–3. Dostupné online.
- ↑ Neoklassicism III.. Národní listy. 19. 1. 1912, s. 2. Dostupné online.
- ↑ Karel Sezima: Z nové české belletrie. Lumír. 26. 2. 1915, s. 114–116. Dostupné online.
- ↑ Josef Čapek: O tradici a tvoření kollektivním. Přítomnost. 11. a 18. 9. 1924, s. 570. Dostupné online.
- ↑ Miroslav Rutte: Novoklassicismus a kubismus v mladé české próse. Národní listy. 25. 11. 1921, s. 1. Dostupné online.
- ↑ SBČ, Alena Pěkná: Zářivé hlubiny[nedostupný zdroj]
- ↑ Josef Čapek: Živý plamen
- ↑ Karel Čapek: Mezi dvěma polibky
- ↑ František Khol zemřel. Lidové noviny. 3. 1. 1930, s. 1–2. Dostupné online.
- ↑ Martin Reiner: Neoklasicismus. Literární noviny. 36/1998, s. 1 a 11. Dostupné online.
- ↑ VACULÍKOVÁ, Jana. Neoklasický styl rocku na příkladu tvorby Y. Malmsteena. Olomouc, 2015. Magisterská diplomová práce. Univerzita Palackého, Filozofická fakulat. Vedoucí práce Jan Blüml. Dostupné online.
Literatura
- KOVÁČOVÁ, Eva. Rané literární dílo Josefa Čapka v kontextu moderního umění. Praha, 2013 [cit. 2017-08-25]. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Daniel Vojtěch. Dostupné online.
- Ottův slovník naučný nové doby, heslo Novoklasicismus v literatuře. Sv. 7, str. 638
Externí odkazy
- Miroslav Rutte: Novoklassicismus a kubismus v mladé české próse. Národní listy. 25. 11. 1921, s. 1. Dostupné online.
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Neoklasicismus_(literatura) |
