 Orlíček obecný | |
|---|---|
 Orlíček obecný (Aquilegia vulgaris) | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | rostliny (Plantae) |
| Podříše | cévnaté rostliny (Tracheobionta) |
| Oddělení | krytosemenné (Magnoliophyta) |
| Třída | vyšší dvouděložné (Rosopsida) |
| Řád | pryskyřníkotvaré (Ranunculales) |
| Čeleď | pryskyřníkovité (Ranunculaceae) |
| Rod | orlíček (Aquilegia) |
| Binomické jméno | |
| Aquilegia vulgaris L., 1753 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Orlíček obecný (Aquilegia vulgaris) je druh rostliny z čeledi pryskyřníkovité (Ranunculaceae). V roce 1985 se stal německou Rostlinou roku.
Popis
Jedná se o vytrvalou rostlinu dorůstající nejčastěji výšky 30–60 cm s krátkým silným oddenkem.[1][2] Lodyha je přímá, větvená, téměř lysá, v horní části řídce trochu chlupatá, někdy nahoře řídce žláznatá. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté, složené, 2x trojčetné, lístky v obrysu okrouhlé až eliptické, na okraji vroubkované až laločnaté.[2] Lodyžní listy jsou s kratšími řapíky, nejvyšší pak přisedlé, nejvyšší až jednoduché.[2] Čepele jsou svrchu zelené, naspodu nasivělé, chlupaté až olysalé. Květy jsou na dlouhých stopkách v řídkém vrcholičnatém květenství, jsou většinou modré až modrofialové barvy, ale často se objevují i různé barevné odchylky a pak mohou být růžové až bílé, u pěstovaných i vícebarevné. Kališních lístků je 5, jsou petaloidní (napodobující korunu), zbarvené standardně modře, řidčeji růžově až bíle, jsou vejčitého tvaru, nejčastěji 18–30 mm dlouhé a asi 10–12 mm široké.[2] Korunních lístků je taky 5, stejné barva jako kališní, jsou kornoutovitého tvaru na bázi s asi 13–22 cm dlouhou na konci zakřivenou ostruhou, kde jsou nektária. Kvete v květnu až v červenci.[1] Tyčinek je mnoho, jsou nahloučené ve svazečku, vnitřní jsou sterilní, tyčinky nepřesahují korunní lístky, nebo jen o málo (do 2, zřídka až o 4 mm). Gyneceum je apokarpní, pestíků je nejčastěji 5. Plodem je měchýřek, vyvnikle žilnatý, nejčastěji 15–20 cm dlouhý. Měchýřky jsou uspořádány do souplodí. Počet chromozomů je 2n=14.[2]
Rozšíření
Orlíček obecný roste téměř po celé Evropě, chybí na jihu Balkánu, na úplném severu Evropy a na Islandu, na východ je rozšířen po evropské Rusko. Člověkem byl zavlečen do Severní Ameriky.[3][4] V České republice je celkem běžný druh rozšířený od nížin do hor, roste na loukách i ve světlých listnatých lesích.[2] Je také často pěstován jako okrasná rostlina. Je jedovatý, obsahuje isochinolinové alkaloidy a kyannogenní glykosidy.
Variabilita
Variabilní druh, je uznáváno více poddruhů, v ČR ale roste jen subsp. vulgaris. Na Slovensku je někdy rozlišován příbuzný druh orlíček slovenský (Aquliegia longisepala Zimmeter), taxonomická hodnota je ale sporná.
Použití
Trvalka do volných výsadeb, záhonů, větších skalek a k řezu. Vhodná jako solitéra v sadovnické výsadbě nebo dominanta ve výsadbě v záhonu. Jsou pěstovány především evropské a americké barevné kultivary tohoto druhu označované orlíček zkřížený Aquilegia × cultorum.[5]
Rostlina působí v experimentu poruchy dechu, srdeční činnosti a křeče. Po požití šťávy z čerstvé rostliny se u člověka mohou dostavit bolesti hlavy, slabost, po větších dávkách i průjem. Otravy u zvířat nebyly pozorovány, poněvadž dobytek se rostlinám na pastvě i v píci vyhýbá.[6]
Orlíček byl však dříve užíván i v medicíně, jak o tom svědčí dílo renesančního lékaře Pietra Mattioliho, který ve svém herbáři popisuje jeho vnitřní i zevní použití.[7] Později byl využíván už jen v lidovém léčitelství. Za léčivé byly považovány všechny části rostliny (kořen, nať, květ i semeno),[8] ale nejčastěji se používalo semen a květů (odvaru, nálevu, prášku), a to zejména při žloutence, jaterních chorobách, jako kloktadlo při zánětech v krku a zevně při různých kožních vyrážkách.[9][10]
V literatuře jsou také zmínky o upotřebení květů jako jedné z náhražek pravého čaje.[6]
Pěstování
Preferuje humózní a výživné, přiměřeně vlhké půdy, podle některých zdrojů ale spíše vlhké a s vyšším obsahem vápníku.[11] Vhodné je osluněné stanoviště, snese polostín.[12]
Odkazy
Reference
- ↑ a b FISCHER, Manfred A. et al. Exkursionsflora für Österreich, Liechtenstein und Südtirol. Linz: [s.n.], 2005. (německy)
- ↑ a b c d e f CHRTKOVÁ, Anna. Aquilegia L.. In: HEJNÝ, Slavomil; SLAVÍK, Bohumil (eds.). Květena České republiky, vol. 1. Praha: Academia, 1988. S. 385–388.
- ↑ Flora Europaea [online]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Mapa rozšíření [online]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Andrew McIndoe, Kevin Hobbs: Perennials. David & Charles, 2005 ISBN 1-55870-764-6, ISBN 978-1-55870-764-1. Google books Archivováno 28. 12. 2014 na Wayback Machine..
- ↑ a b JIRÁSEK, Václav; ZADINA, Rudolf; BLAŽEK, Zdeněk. Naše jedovaté rostliny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. 384 s. Kapitola Orlíček, s. 80–82.
- ↑ MATHIOLI, Petr Ondřej. Herbář, neboli, Bylinář: dílo veškeré lékařské přírodní vědy. Svazek II. Olomouc: Dobra & Fontána, 1999. 431-832 s. ISBN 80-86179-26-5. Kapitola Orlíček, s. 468–470.
- ↑ ŠÍR, Vladislav. Herbář: seznam všech léčivých bylin v Čechách a na Moravě ... s udáním, proti kterým nemocím a jakým spůsobem se jich užívá, jak u lidí, tak i u dobytka ... a seznam rostlin jedovatých, kterých jest se chrániti. V Praze: M. Knapp, 1889. 216 s. Kapitola Orlíček, s. 125.
- ↑ Dr. V. K. Český herbář: popsání všech známých bylin léčebních a rostlin užitečných pro obchod a průmysl, zároveň s navedením, jak se pěstují, sbírají a jak se z nich připravují léky: s vyobrazením rostlin jedovatých. 2, opr. a rozmnož. vyd. V Praze: Hynek, [189-?]. 343 s. Kapitola Orlíček, s. 190–191, citováno ze s. 191.
- ↑ STACH, Zdeněk. Důležité naše i cizí jedovaté a léčivé rostliny se zřetelem k jejich významu, pěstování a sběru. Praha: Ministerstvo zemědělství, 1938. 300 s. Kapitola Orlíček, s. 95.
- ↑ hobby.idnes.cz
- ↑ abecedazahrady.dama.cz
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu orlíček obecný na Wikimedia Commons - Popis a fotografie orlíčku obecného z knihy Za rostlinami na Znojemsku
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Orlíček_obecný |
