| Pavlína Džurbanová | |
|---|---|
| Rodné jméno | Grundzová |
| Narození | červen 1940 Nižná Jablonka; Slovensko  Slovensko |
| Úmrtí | 13. ledna 2024 Praha; Česko  Česko |
| Bydliště | Nižná Jablonka; Praha |
| Vzdělání | základní |
| Povolání |
|
| Zaměstnavatelé |
|
| Choť | zemřel ve věku 55 let |
| Děti | 4 děti |
| Rodiče | matka Alžběta |
| Příbuzní | dvě sestry |
| Chybí svobodný obrázek. | |
Pavlína Džurbanová, rozená Grundzová (červen 1940 Nižná Jablonka – 13. ledna 2024 Praha) byla jedna z posledních přeživších holokaustu Romů a Sintů na Slovensku, pamětnice Zajišťovacího tábora pro Cikány v Dubnici nad Váhom a účastnice projektu Živá paměť.[1]
Život
Do podzimu 1944
Pavlína Džurbanová se narodila jako Pavlína Grundzová v červnu 1940 na východním Slovensku v Nižné Jablonce do romské rodiny jako prostřední ze tří dětí. Její matka Alžběta byla ženou v domácnosti, otec byl cestářem, příležitostným hudebníkem a po druhé světové válce se živil jako kovář. Před válkou bydlela rodina ve vlastním domě, ale v průběhu války se její ekonomická situace postupně zhoršovala.[1] Na podzim 1944, v souvislosti s potlačováním Slovenského národního povstání (SNP),[p. 1] byl jejich dům napaden a ostřelován německými vojáky.[2] V průběhu útoku jeden z granátů téměř utrhl pravou ruku její matce Alžbětě.[2] Nakonec byla celá rodina (spolu s ostatními romskými obyvateli vesnice) odvezena autobusy na nádraží a odtud byli všichni deportováni vlakem[2] do zajišťovacího (koncentračního) tábora pro Romy v Dubnici nad Váhem.[1]
Romský holokaust na Slovensku (historie)
Podle sčítání obyvatelstva žilo na území Slovenského státu v roce 1940 celkem 37 tisíc Romů. Fašisté zavedli systematický proces likvidace jejich kočovného způsobu života, od roku 1942 vznikaly pracovní tábory pro Romy a tzv. asociály a byla zaváděna perzekuční opatření týkající se armádních rekrutů. Pracovní tábory se staly v letech 1942 až 1944 dominantním nástrojem perzekučního přístupu k Romům.[3]
Mnohem tvrdší režim než v pracovních táborech byl nastolen po potlačení Slovenského národního povstání[p. 2] a obsazení Slovenska německým vojskem v roce 1944, kdy došlo k hromadným deportacím a k vyvraždění celých romských komunit, což bylo součástí tzv. německého rasového řešení, které mělo následovat po tzv. konečném řešení židovské otázky.[3]
Zajišťovací tábor (historie)
Zajišťovací tábor zřídilo v listopadu 1944 slovenské Ministerstvo národní obrany na místě již existujícího pracovního útvaru.[p. 3] Tento (vlastně koncentrační) tábor nesl označení Zajišťovací tábor pro Cikány, nacházel se v Dubnici nad Váhem a byl svého druhu jedinečný tím, že byl určen k deportaci romských rodin z teritoria celého Slovenska.[5] Nedlouho po zprovoznění tohoto zařízení byla překročena jeho plánovaná kapacita. Přelidněnost spolu s tuhou zimou, nedostatkem potravin a špatnou hygienou vedly k epidemii skvrnitého tyfu a vyhlášení „táborové“ karantény.[5] Německé vedení tábora zorganizovalo přepravu 26 nemocných (20 mužů a 6 žen) „do nemocnice“ tak, že je 23. února 1945 nákladními auty přepravili do areálu nedaleké zbrojovky, kde je brutálně zavraždili (velká část jich byla postřílena a dobita, malá část byla zaživa zahrabána).[3] Jejich ostatky pak byly po druhé světové válce nalezeny v hromadném hrobě.[5] Zajišťovací tábor byl po skončení druhé světové války beze zbytku zlikvidován.[5][p. 4][p. 5]
V zajišťovacím táboře
V zajišťovacím táboře byly rodiny rozděleny, muži zvlášť (pracovali v nedaleké zbrojovce);[p. 6] ženy zůstaly s dětmi.[2] Pavlínin otec byl na nucených pracích ve zbrojovce,[p. 7] dědeček pracoval v táboře jako ošetřovatel. V zimě 1944 onemocněla v táboře Pavlínina mladší sestra tyfem. Pavlínina matka Alžběta byla těhotná. Během masové popravy nemocných nebo práce neschopných vězňů 23. února 1945 byla zastřelena jak matka (ve vysokém měsíci těhotenství), tak i Pavlínin dědeček, teta a další její příbuzní.[1][2]
Návrat do Nižného Jablonce
Poté, co německá vojenská ostraha opustila koncentrační tábor během jeho osvobozování partyzány,[5] rozprchli se z tábora i vězni. Pavlíně se podařilo dostat se svojí těžce nemocnou dvouletou sestrou, šestiletou starší sestrou a otcem vlakem přes již osvobozené území středního Slovenska na východ zpět do Nižného Jablonce. Svůj dům však ve vesnici hledali marně, byl vypálen, hospodářství bylo rozkradeno a koně odvezeni či usmrceni. Prvotní ubytování jim poskytli sousedé. Nakonec nalezli díky starostovi bydlení v nájemném domku. Pavlína se zaměstnala prací v zemědělství a přitom pomáhala svému otci i při jeho práci v kovárně.[1]
V Praze
V roce 1957 se Pavlína vdala, její manžel vykonával základní vojenskou službu v Praze a pracoval tam v tzv. přidružené výrobě.[1] Pavlína mezitím žila spolu se svými dětmi na Slovensku a svépomocí se svým otcem stavěla dům.[2] Do Prahy se s dětmi natrvalo přestěhovala v 60. letech 20. století.[1][2] V Praze nejprve bydleli u příbuzných v Karlíně, potom ve vlastním bytě na Smíchově a nakonec se po sametové revoluci v 90. letech 20. století přestěhovala do panelového domu na Praze 4.[1]
Pavlína měla jen základní vzdělání, ale byla přesná a spolehlivá. Pracovala zpočátku u Okresního podniku bytového hospodářství (OPBH) a pak poměrně dlouhou dobu jako prodavačka v polotovarech na Smíchově. V předdůchodové době si našla místo v laboratoři ve Fakultní nemocnici na Karlově náměstí. Spolu se svým manželem, který zemřel po dlouhé a těžké nemoci ve věku 55 let, měli čtyři děti. Po jeho smrti je vychovávala sama a finanční situaci rodiny řešila dalším pracovním úvazkem (uklízela v činžovních domech).[1][1]
Po sametové revoluci
Po sametové revoluci se stala členkou Českého svazu bojovníků za svobodu. V letech 2000 až 2005 se dočkala odškodnění z Česko-německého fondu budoucnosti a u obecně prospěšné společnosti Živá paměť se zapojila do projektu, který se zabývá Romy, kteří přežili nacismus.[1] Její osoba je zmiňována v rámci putovní výstavy o osudech Romů a Sintů za druhé světové války.[1]
Odkazy
Poznámky
- ↑ SNP probíhalo v období od 29. srpna 1944 do 28. října 1944.
- ↑ Povstání se účastnili také romští partyzáni.
- ↑ Na rozdíl od pracovních táborů, které byly v gesci Ministerstva vnitra, tak tábor v Dubnici nad Váhem spravovalo Ministerstvo národní obrany.[4]
- ↑ Na místě bývalého zajišťovacího tábora se dnes (rok 2024) nachází pomník instalovaný díky iniciativě sdružení In Minorita.[5]
- ↑ Občanské sdružení In Minorita se věnuje uchovávání paměti týkající se osudů Romek a Romů za druhé světové války na Slovensku. K jeho činnostem patří osazování památníkú a následná péče o ně. Každoroční vzpomínkové (pietní) akce organizuje In Minorita v Dubnici nad Váhem v místě, které se nachází v areálu bývalých Škodových závodů, nyní (rok 2021) zde působí ZVS Holding. Na Slovensku ale není takováto organizace jediná. Nadace Milana Šimečky se věnovala záchytu ústních svědectví romských pamětnic a pamětníků.[4]
- ↑ Dubnice nad Váhem se stala průmyslovým městem od roku 1928, kdy tam byla zahájena výstavba záložní továrny plzeňských Škodových závodů. Továrna na výrobu munice byla dokončena v roce 1936. Během druhé světové války byla zbrojovka důležitým vyzbrojovacím podnikem německé armády a v té době zaměstnávala až 4 669 pracovníků. Ve městě byl v roce 1942 zřízen pracovní tábor, kde byli internováni Romové. Sovětská a rumunská armáda osvobodily Dubnici nad Váhem dne 28. dubna 1945.
- ↑ V roce 1925 zakoupila plzeňská Škodovka mladoboleslavskou automobilku Laurin & Klement, v roce 1929 pražskou leteckou továrnu Avia a zároveň začala industrializovat Slovensko výstavbou mohutného komplexu podzemních továren na zbrojní výrobu ve městě Dubnica nad Váhom.
Reference
- ↑ a b c d e f g h i j k l JAKSCHOVÁ, Viola. Pavlína Džurbanová: Příběh jedné z posledních Romek, které přežily holokaust [online]. Český rozhlas, Radiožurnál, 2024-01-30 [cit. 2024-06-13]. Audio, stopáž: 3 minuty a 42 sekund. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g DEMETEROVÁ, Iveta. Řekli nám, že jedeme za lepším životem, vzpomíná Pavlína Džurbanová na odsud do koncentračního tábora Dubnice [online]. Radiožurnál, Český rozhlas, 2022-07-19 [cit. 2024-06-18]. Dostupné online.
- ↑ a b STACHOVÁ, Monika (Mgr. et Bc.). Politika paměti – připomínání a zapomínání romského holocaustu na Slovensku a v Maďarsku po roce 1989. Praha, 2021 [cit. 2024-06-19]. 99 s. diplomová. Univerzita Karlova; Filozofická fakulta; Ústav politologie. Vedoucí práce PhDr. Ondřej Slačálek, Ph.D.. s. 63, 82, 83. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f DIENSTBIEROVÁ, Kristina. Před šestasedmdesáti lety nacisté zavraždili Romy ze Zajišťovacího tábora v Dubnici nad Váhom [online]. Romea cz, 2021-02-23 [cit. 2024-06-19]. Dostupné online.
Související články
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Pavlína_Džurbanová |
