Právní obyčej je nejstarší pramen práva, v současnosti však mají právní obyčeje jen malý význam, když hlavní roli hrají právní předpisy. Právní obyčeje vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností i státem (resp. společenstvím států), netvoří se tedy cílevědomě, ale dlouhodobě.
Charakteristika právních obyčejů
Právní obyčeje se vyznačují dvěma typickými rysy:[1]
- usus longaevus – jde o zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný;
- opinio necessitatis – skutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný, který je i uznán a sankcionován státem (respektive společenstvím států).
Opakováním činnosti se vytvoří tradice, zvyk a tento je obecně uznáván za správné řešení případu. Nezbytným požadavkem je dostatečná míra určitosti takto oficiálně uznaného zvykového pravidla, protože se však jedná o tzv. „nepsané právo“, je často naplnění tohoto požadavku sporné. Přestože jde svou podstatou o právo nepsané, vznikaly v průběhu doby nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů, ať už oficiální či zpravidla spíše soukromé povahy, čímž docházelo k vyšší jistotě a určité rigiditě. Tím se však oslabila hlavní přednost obyčejů – totiž jejich pružnost při výkladu a používání, na druhou stranu se tak zvyšovala míra právní jistoty, jinak typická pro psané právo. V tomto systému mají právní obyčeje charakter pramene práva jen tehdy, pokud působí praeter legem, tzn. pokud psané právo nestanoví jinak.[1]
Od obyčeje je nutno odlišovat zvyklosti (zejména obchodní zvyklosti), jež nejsou pramenem práva (schází u nich opinio necessitatis), avšak mohou být důležitým interpretačním vodítkem výkladu vůle jednajících stran.
Využívání právních obyčejů
Obyčejové právo začíná v Evropě ustupovat psanému právu na počátku 19. století, ale v některých částech Evropy až ve 20. století. V soudobém právu se právní obyčeje stále používají ve Velké Británii, v církevním právu, v právu islámském a v dalších tradičních právních systémech Asie a Afriky. Právní obyčeje si také podržují velký význam jako prameny práva mezinárodního. V kontinentálním právu ale právní obyčej není pramenem práva (na českém území od roku 1811, na slovenském až od roku 1950).
Odkazy
Reference
- ↑ a b Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, [cit. 2021-11-09]. Dostupné online.
Literatura
- KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995. xvi, 247 s. ISBN 80-7179-028-1. S. 134–135.
- GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 308 s. ISBN 978-80-7380-233-2. S. 74.
- BOGUSZAK, Jiří; ČAPEK, Jiří; GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. vyd. Praha: ASPI, 2004. 347 s. ISBN 80-7357-030-0.
- KUBŮ, Lubomír; HUNGR, Pavel; OSINA, Petr. Teorie práva. Praha: Linde, 2007. 335 s. ISBN 978-80-7201-637-2. S. 55.
Související články
Externí odkazy
Encyklopedické heslo Obyčejové právo v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Právní_obyčeje |
