Právo nevypovídat nebo též právo odepřít výpověď umožňuje, podle článku 37 Listiny záklaních práv a svobod[1] a § 100 trestního řádu,[2] každému odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Právo odepřít výpověď se vztahuje na výpověď jako celek.
Právo obviněného nevypovídat
Trestní řád výslovně zdůrazňuje, že obviněný má právo vyjádřit se ke všemu, co je mu kladeno za vinu a ke všem důkazům, nemá ale povinnost vypovídat, na základě principu „nemo tenetur prodere seipsum“, tedy „nikdo není povinen zrazovat sám sebe“. Obviněný nesmí být žádným způsobem donucen k výpovědi a je nutno šetřit jeho osobnosti.[3]
Právo svědka nevypovídat
O právu odepřít výpověď musí být člověk řádně poučen.[4] Součástí řádného poučení je označení skutku, jehož se má výpověď týkat, a po sdělení obvinění označení osoby obviněného, v jehož věci má svědek vypovídat. Jeli stíháno více obviněných, je třeba označit všechny obviněné, aby mohl svědek posoudit, zda má právo odepřít výpověď (srov. č. 3/1981, č. 9/1985 Sb. rozh. tr.).[5] Právo odepřít výpověď neopravňuje svědka se k soudu nedostavit. Zda má svědek právo odepřít výpověď, je ponecháno na posouzení orgánu činném v trestním řízení, který má svědka vyslechnout. Právo svědka odepřít vypovídat je však nutno hodnotit podle objektivních kritérií, mezi která patří i subjektivní vnímání svědka, který je oprávněn si zásadně zvolit rozsah, v němž odepře vypovídat. [6] Svědek musí tomuto orgánu sdělit důvod, proč chce výpověď odepřít.[7]
Osoby oprávněné odepřít výpověď
Osoby oprávněné odepřít výpověď jsou vyňaty z povinnosti vypovídat. Jedná se:
- o příbuzné obviněného v pokolení přímém, sourozence, osvojitele, osvojence, manžela/manželku, partnera/partnerku, druha/družku. Důvodem pro odepření výpovědi je v tomto případě příbuzenský či rodinný poměr.[5] Svědek má právo odepřít výpověď pouze v případě, že výpověď týkající se ostatních obviněných nelze odloučit od výpovědi týkající se obviněného v tomto poměru.[7]
- o osoby, které by způsobily nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému či osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Takovým trestním stíháním může být i trestní stíhání svědka již probíhající, ke kterému by si svědek mohl výpovědí přitížit. Svědek ale nemá právo odmítnout vypovídat, pokud by toto stíhané jednání mohlo být posouzeno jen jako přestupek, a nikoli jako trestný čin a tuto skutečnost lze zjistit, aniž by byl porušen smysl uvedeného ustanovení.[5]
Právo odepřít výpověď nemá ten, kdo má stran trestného činu, jehož se svědecká výpověď týká, oznamovací povinnost podle trestního zákoníku.[7]
Reference
- ↑ Ústavní zákon č. č. 2/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, Listina základních práv a svobod (ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.), § Hlava pátá. [cit. 2022-05-07]. Dostupné online.
- ↑ Zákon č. 141/1961 Sb. ze dne 1. 1. 2022, o trestním řízení soudním (trestní řád), § 100. [cit. 7. 5. 2022]. Dostupné online.
- ↑ ŠÁMAL, Pavel; MUSIL, Jan; KUCHTA, Josef. Trestní právo procesní. Praha: C. H. Beck, 2013. 1053 s. ISBN 978-80-7400-496-4. Kapitola 2. Způsobilost být obviněným a právo vypovídat, s. 381.
- ↑ KOPAL, Jiří. Občan, zákon a policie. Brno: Ekologický právní servis, 2001. ISBN 80-86544-02-8. Kapitola 7., s. 28.
- ↑ a b c JELÍNEK, Jiří. Trestní právo procesní. Praha: Leges, s. r. o., 2016. 848 s. ISBN 978-80-7502-160-1. Kapitola Kapitola XVI., s. 405, 406.
- ↑ SAITZOVÁ, Hana. ÚS k právu svědka odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 trestního řádu - Judikatura. Advokátní deník. 2021-04-27. Dostupné online [cit. 2024-03-13].
- ↑ a b c FENYK, Jaroslav; CÍSAŘOVÁ, Dagmar; GŘIVNA, Tomáš. Trestní právo procesní. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019. 952 s. ISBN 978-80-7598-306-0. Kapitola Hlava XIV, s. 387, 389, 390.
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Právo_nevypovídat_v_Česku |
