Sociální ekologie se zabývá vztahy mezi lidmi a jejich prostředím, též vzájemnou závislostí lidí, kolektivů a institucí. Její hlavní myšlenkou je, že většina současných ekologických problémů vychází z problémů sociálních.[1] Vyvíjející se z biologické ekologie, lidské ekologie, teorie systémů a ekologické psychologie. Sociální ekologie má „široký, nadoborový pohled, který se zaměřuje na sociální, psychologické, institucionální a kulturní souvislosti vztahů mezi lidmi a životním prostředím. [2]
Konceptuální orientace
Jak popsal Daniel Stokols, [3] základní principy sociální ekologie zahrnují:
- Multidimenzionální struktura lidského prostředí – fyzikální a sociální, přírodní a umělé vlastnosti; předmětný materiál stejně tak symbolický (nebo sémiotický); virtuální a místní vlastnosti
- Mezidisciplinární, víceúrovňové, kontextové analýzy vztahů lidí a prostředí, které pokrývají proximální a distální škály (od úzkého po široký prostorový, sociokulturní a časový rozsah)
- Principy systémů, zejména smyčky zpětné vazby, vzájemná závislost prvků systému, předvídání nežádoucích vedlejších účinků veřejné politiky a zásahů do životního prostředí
- Překlad poznatků z teorie a výzkumu do komunitních intervencí a veřejné politiky
- Privilegace a kombinace akademických i neakademických perspektiv, včetně vědců a akademiků, laických občanů a komunit, vedoucích pracovníků podniků a dalších profesních skupin a vládních činitelů
- Nadoborové hodnoty a orientace, syntéza konceptů a metod z různých oborů, které se týkají konkrétních výzkumných témat. [4]
Sociální ekologie Roberta Ezra Parka
Klasická sociální ekologie vychází především z myšlenek amerického sociologa Roberta Ezry Parka. Jedním ze základních výkladových principů je teorie, že vztahy mezi lidmi fungují z velké části na bázi soutěžení, což zahrnuje i soutěž o prostor. Vzhledem k tomu, že v lidských společenstvích existuje vysoký stupeň vzájemné závislosti a rozvinutá dělba práce, soutěžení zahrnuje vždy také spolupráci, kterou lze označit jako soutěživou kooperaci. Jejím výsledkem je vznik symbiotických vztahů. Společnosti jsou organizovány na dvou úrovních, a to na úrovni biotické a kulturní. První je výsledkem soutěže a zahrnuje i symbiotické vztahy; druhá je jakousi nadstavbou nad biotickou úrovní a je založena na komunikaci a na konsenzu. Sociální ekologie se má podle Parka zabývat pouze biotickou úrovní a důsledky soutěživé symbiózy. Nejlepším příkladem symbiotické soutěže je město, kde se tato odráží například v jeho prostorovém uspořádání.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Social ecology (academic field) na anglické Wikipedii.
- ↑ GREENACTION. Co je sociální ekologie | [online]. [cit. 2019-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Stokols, Daniel. "Vytváření a udržování zdravého prostředí: směrem k sociální ekologii podpory zdraví." Americký psycholog 47.1 (1992): 6. Dostupné na adrese Archivováno 20. 12. 2022 na Wayback Machine. : https://webfiles.uci.edu/dstokols/Pubs/Est%20%26%20Maintain%20Hlthy%20Envts.pdf Archivováno 20. 12. 2022 na Wayback Machine.
- ↑ Stokols, Daniel. "Převedení sociální ekologické teorie do pokynů pro podporu zdraví komunity." Americký časopis podpory zdraví 10.4 (1996): 282-298. Dostupné na adrese Archivováno 3. 7. 2020 na Wayback Machine. : https://webfiles.uci.edu/dstokols/Pubs/Translating.PDF?uniq=-z4kp10 Archivováno 3. 7. 2020 na Wayback Machine.
- ↑ Nash, Justin M. "Transdisciplinární školení: klíčové komponenty a předpoklady úspěchu." American Journal of Preventive Medicine 35.2 (2008): S133-S140.
Související články
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Sociální_ekologie |
