Staří Sasové

Staré Sasko Altsachsen ←  6. století–804  →
Geografie Pozdější Saské vévodství okolo roku 1000 se rozkládalo v oblasti původní saské domoviny
Hlavní město	Marklo (místo sněmování)
Obyvatelstvo
Národnostní složení	germánští Sasové
Jazyky	starosasština
Náboženství	starogermánské (pohanské)
Státní útvar
Státní zřízení	kmenové území, později kmenová konfederace s ranou monarchií
Vznik	6. století – zformování a historicky doložený první vojvoda Hadugato
Zánik	804 – konec saských válek
Státní útvary a území
Předcházející Ingvaeoni Následující Saské vévodství

Staří Sasové je historické označení několika kmenů germánských Sasů, kteří obývali Staré Sasko (německy Altsachsen), tedy původní saskou domovinu poté, kdy se část Sasů společně s Angly a Juty přesunula přes moře do Anglie. Současně se historický pojem váže k tomuto raně středověkému období pevninských Sasů, tak i k saskému kmenovému svazu před vznikem kmenového vévodství v roce 804, křesťanskou konverzí pevninských Sasů a jejich začleněním do Franské říše.

Staré Sasko se rozprostíralo na severozápadních území dnešního Německa v oblastech spolkových zemí Dolního Saska, Vestfálska a Saska-Anhaltska. V raném středověku bylo toto území obýváno různými kmeny Sasů, volně sdružených v kmenovém svazu, ovšem s náznaky vývoje k užšímu spojení do podoby kmenového vévodství.

Geografie

Od konce 6. století bylo Sasko rozděleno na 3 hlavní oblasti:

• Západní Sasko – Westfalen (latinsky Saxonia occidentales) na západě (viz Vestfálsko)
• Východní Sasko – Ostfalen (Ostfálsko, od Osterleute, lat. Saxonia orientales) na východě.
• Engern (Angarier, Angrarier) ve střední části.
• V následujícím století se ještě na severu v Holštýnsku vyčlenila Nordalbingie (Nordalbinger, od Nordleute).

Historie

Období od 8. století do 9. století

Sasové podobně jako ostatní germánské kmeny sousedící s Franskou říší museli již od poloviny 8. století čelit její expanzi. Již za Pipina Krátkého (751–768) platili Franské říši vysoký tribut, aby si vykoupili mír. O christianizaci Sasů všemi prostředky usiloval franský panovník Karel Veliký (768–814). Šíření křesťanství na pohanská území bylo v podání Franků nerozlučně spojeno s šířením franské politické nadvlády. V období 772–799 podnikají Frankové Karla Velikého téměř každoroční válečné nájezdy do pohanského Saska, aby si Sasy politicky podrobili a aby mezi nimi vymýtili jejich pohanskou víru, která byla duchovním tmelem saského odboje – válka probíhala nelítostně, například u Verdenu nechal roku 782 Karel popravit 4500 Sasů, kteří se bránili christianizaci. Sasko se Frankům podařilo christianizovat až poté, co byla zbořena významná saská svatyně Irminsul a nastoleny tresty smrti za jakýkoliv projev pohanství (dle Capitulatio de partibus Saxoniae).^[1] Po těchto porážkách bylo území Sasů spojeno s Franskou říší a i následná povstání trestána s exemplární krutostí. Na severu a východě (na řece Labi) pak Karel vytvořil řadu obranných marek proti Dánům a Slovanům.

Po smlouvě z Verdunu (843) připadlo téměř celé Sasko Východofranské říši. V polovině 9. století vzniklo v Sasku silné kmenové vévodství, jehož prvním známým vévodou byl Luidolf.

Odkazy

Související články

• Seznam saských panovníků
• Irminsul
• Widukind
• Saské války

Reference