Vanth je postava etruského mytického podsvětí, zobrazovanou v různých formách pohřebního umění jako například na hrobových obrazech a na sarkofázích. Někdy se uvádí, že jde o bohyni smrti.[1]
Popis
Vanth často doprovází další démoni jako Charun. Bývají spolu vyobrazeni pouze v ikonografii z počátku 4. století př. n. l., ačkoli její jméno zmiňují i některé dřívější nápisy.[2] Je velmi často zobrazována okřídlená, a přestože nemá žádný přímý protějšek v řecké mytologii, bývá srovnávána s řeckými Erínyemi.[3] Přirovnání není odpovídající, protože v etruské ikonografie je téměř vždy zobrazována jako přívětivý průvodce, a nikoliv jako duch pomsty, což Fúrie jsou. Jejími dalšími atributy jsou klíč, svitek nebo pochodeň, kterou drží. Bývá oblečena do vykasaného krátkého chitónu, někdy bez rukávů, mívá odhalenou hruď s popruhy přes prsa a na nohou kožešinové boty Uvádí se, že jde o lovecké oblečení.[4]
Nálezy
Vanth se v etruském umění objevuje v různých scénách;[5] nejběžnější jsou porážky a vraždy. Na urně popelem z Chiusi je vidět, jak se zvedá ze země,[6] na stěnách jiných uren je znázorněna jako osamělá postava. V roli psychopompa bývá přítomna při setkání a doprovodu mrtvých, kteří jdou pěšky nebo jsou přepravováni vozem, či na koni.[7] Vesměs je Vanth spojena se smrtí a cestou zemřelého do podsvětí, a to rozličným způsobem; je přítomna v okamžiku smrti i tehdy, kdy již zesnulý putuje do podsvětí. Je líčena jako postava laskavého psychopompa na rozdíl od hrozivého Charuna, jejího občasného společníka.
Atributy
Atributy, které Vanth nosí, zahrnují pochodeň, klíč, svitek nebo meč, také souvisí s její roli průvodce v podsvětí. Pochodeň může sloužit k osvětlení cesty poutníka do podsvětí, i když ji někteří vědci interpretují jako symbol společenského postavení nebo jako znak úřadu,[8] a klíč otevírá dveře k němu. Navíc svitek může odhalit o podstatě tohoto démona více, protože v jednom případě je na něm napsáno její jméno jako Vanθ.[9] Vanth byla vykládána jako bohyně osudu a díky této asociaci mohl svitek obsahovat osud zemřelého. Nicméně celkově je Vanth líčena jako mladá a živá ženská postava z podsvětí, někdy se vyskytuje ve společnosti stejných bytostí a někdy s Charunem; je postavou, která pomáhá s cestou zemřelého do podsvětí.
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vanth na anglické Wikipedii.
- ↑ Bestiář, část šestá. Podsvětí Etrusků [online]. Pieter, 2000, rev. 2015 [cit. 2015-12-12]. Dostupné online.
- ↑ WEBER-LEHMANN, Cornelia. Die sogenannte Vanth von Tuscania: Seirene Anasyromene. Jahrbuch des Deutschen Archäologischen Instituts. 1997, N° 112, s. 173. ISSN 0070-4415. (německy)
- ↑ VON FREYTAG, Bettina. Das Giebelrelief von Telamon und seine Stellung innerhalb der Ikonographie der "Sieben gegen Theben". [s.l.]: Phillip von Zabern in Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1987. 311 s. ISBN 3805308973. (německy)
- ↑ Scheffer, S. 56
- ↑ Scheffer, S. 57–58
- ↑ PASCHINGER, Elfriede. Die etruskische Todesgöttin Vanth. [s.l.]: Österreichisches Archäologisches Institut, 1992. 321 s. S. 303. (německy)
- ↑ Scheffer, S. 57
- ↑ KRAUSKOPF, Ingrid. Todesdämonen und Totengötter im vorhellenistischen Etrurien : Kontinuität und Wandel. [s.l.]: Olschki, 1987. 150 s. ISBN 8822235452. S. 78–80. (německy)
- ↑ DE GRUMMOND; THOMSON, Nancy. Etruscan Mythology, Sacred History and Legend: An Introduction. [s.l.]: University of Pennsylvania Museum of Archaeology, 2006. 270 s. Dostupné online. ISBN 1931707863. S. 213–214. (anglicky)
Literatura
- SCHEFFER, Charlotte. Harbingers of death? The female demon in late etruscan funerary art. In: TOUATI, A. L.; RYSTEDT, E.; WIKANDER, Ö. Munuscula Romana. [s.l.]: Paul Ǻströms förlag, 1991. (anglicky)
- FARKAČOVÁ, Zuzana. Bakalářská práce: Smrt a zásvětí v náboženských představách a praxi obyvatel starověké Etrurie. [s.l.]: Universita Karlova v Praze, Filosofická fakulta, Ústav filosofie a religionistiky, 2010. 68 s.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vanth na Wikimedia Commons
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Vanth |
