| Blahoslavený Vintíř | |
|---|---|
 Kenotaf svatého Vintíře na jižní stěně břevnovské baziliky sv. Markéty | |
| poustevník | |
| Narození | asi 955 Schwarzburg |
| Úmrtí | 9. října 1045 Prášily |
| Svátek | 9. října |
| Rodiče | Siger von Käfernburg |
| Řád | Řád svatého Benedikta |
| Vyznání | křesťanství |
| Uctíván církvemi | římskokatolická církev a církve v jejím společenství |
| Atributy | řeholní oděv |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Blahoslavený Vintíř (německy Gunther nebo Günther, latinsky Guntharius, někdy uváděn jako Gunther z Niederaltaichu, asi 955–1045, někdy označován jako svatý) byl německý benediktinský mnich, zakladatel kláštera Rinchnach. Z jeho jména vzniklo německé jméno Günther.[1]
Život
Vintíř žil v 10.–11. století a jeho život je opředen mnoha nejasnostmi. Narodil se někdy kolem roku 955 v hraběcí rodině z Käfernburgu-Schwarzburgu[2] v Durynsku, byl bratrancem[3] bavorského vévody a pozdějšího římského císaře Jindřicha II. a díky sňatku Jindřichovy sestry Gisely s králem Štěpánem (později svatořečeným) se stal spřízněným i s uherským vládnoucím rodem. V Uhrách strávil několik let, především v lesích u dnešního Bakonybélu, kde kolem roku 1018 založil benediktinský klášter svatého Mořice.[4]
Je pravděpodobné, že se přátelil s přemyslovskými bratry Oldřichem a Jaromírem, kteří v roce 1001 utekli z Čech před krutým Boleslavem Ryšavým. Kolovala pověst, že se Vintíř stal kmotrem knížete Břetislava, Oldřichova syna.
Osudovým pro Vintíře a pro utváření jeho názorů na život a víru bylo setkání s biskupem Gothardem, na jehož základě se Vintíř rozhodl stát řeholníkem benediktinského řádu. V té době byl vdovcem a otcem minimálně dvou synů.[3] Darovací listinou z 25. prosince 1005 odevzdal v přítomnosti Gothardově svůj majetek klášteru hersfeldskému jako prebendu pro klášter Göllingen. Gothard ho poté vzal s sebou v jeho světském šatě do kláštera v bavorském Niederaltaichu. Odtud vykonal Vintíř pouť do Svaté země a po návratu na jaře roku 1006 odložil před oltářem sv. Mořice zbraň a započal noviciát a roku 1007 složil řeholní sliby.[2] Nejprve se navzdory vstupu do řádu nemohl vzdát světských radovánek, později ale odchází do samoty a žije příkladný život světce. Prošel Bavorskem, krátký čas pobyl v Rancingu (dnešní Lahling), později se přemístil do kraje nad Řezným potokem (na bavorské straně Šumavy), kde si založil poustevnu, která se s příchodem dalších bratří později rozrostla v klášter Riminichi (klášter Rinchnach). Podílel se na vybudování kaple sv. Jana Křtitele.
Později se dostal do oblasti kolem hradu Rabí a nakonec se usadil na vrchu Březník (Dobrá Voda), kde v poustevně Březnice 9. října 1045 zemřel.[5] Podle svého přání byl pochován v břevnovském klášteře. Jeho ostatky během husitských válek rozházeli husité. Jeho kenotaf se nachází při jižní stěně klášterní baziliky sv. Markéty.
Posmrtné osudy a význam
Břetislav I. oceňoval jeho misionářské úsilí a využíval jej jako diplomata. Je doloženo Vintířovo působení v jednání mezi císařem Jindřichem III. a českým knížetem.
Vintíř není oficiálně kanonizován dodnes. Jeho uctívání jako světce však je podporováno a doporučováno různými papežskými bulami a dekrety. Vintířovo uctívání bylo např. připuštěno bulou papeže Urbana VIII. z roku 1634, kde povolení kultické úcty Vintířovy zdůvodňuje konstatováním, že je prokázána „od nepamětných dob a nepřetržitě“. Na Šumavě v Dobré Vodě vzniklo poutní místo zasvěcené tomuto světci a breve papeže Benedikta XIV. z 13. ledna 1753 udělovalo plnomocné odpustky návštěvníkům kostela v Dobré Vodě, jehož zasvěcení je uváděno jako „svatého Vintíře“, a další breve ze 17. března 1765 povýšilo tamní oltář se zázračnou světcovou kultovní plastikou na privilegovaný. Dobrá Voda na Šumavě se také stala místem česko-německých poutí, jejichž tradice byla obnovena v roce 1992, kdy probíhají mimo jiné společné mše svaté v kostele sv. Vintíře v Dobré Vodě.[6] Případné pochybnosti o legitimitě liturgické úcty ke svatému Vintíři ukončil papež Jan Pavel II.; zatím poslední vydání Římského martyrologia výslovně uvádí: "Břevnov v Čechách, místo uložení svatého Vintíře, poustevníka, který opustil rozkoše světa, uchýlil se nejprve do úkrytu mnišského života a pak do odlehlých lesů mezi Bavorskem a Čechami, kde žil a zemřel jak spojen s Bohem, tak oddělen od lidí."[7]
Odkazy
Reference
- ↑ SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. Překlad Pola, Vojtěch a Brichtová, Terezie. 3. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. 702 s. ISBN 80-7192-650-7. S. 523.
- ↑ a b KADLEC, Jaroslav. Poustevník Vintíř. [s.l.]: Pastorace.cz Dostupné online.
- ↑ a b FIBICH, Ondřej. Šumava. 1. vyd. Praha: Baset, 2004. 800 s. ISBN 80-7340-021-9. Kapitola Šumavská krásná literatura v jazyce českém a latinském, s. 499.
- ↑ http://www.szentmauriciusz.hu/tortenelem
- ↑ http://www.turistika.cz/fotogalerie/355/breznik#476087
- ↑ sv. Gunter /Vintíř/. catholica.cz [online]. [cit. 2023-04-29]. Dostupné online.
- ↑ Svatý Vintíř. www.brevnov.cz [online]. [cit. 2023-04-29]. Dostupné online.
Literatura
- BUBEN, Milan M.; KUČERA, Rudolf; KUKLA, Otakar A. Svatí spojují národy : portréty evropských světců. 2. rozš. vyd. Praha: Panevropa, 1995. 195 s. ISBN 80-85846-00-4.
- KUBÍN, Petr. Sedm přemyslovských kultů. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta ; Togga, 2011. 372 s. ISBN 978-80-87258-19-4.
- Rufolf Schikora: Naše světla : Čtení ze životů svatých. Frýdek 1947, s. 671–672
- KUBÍN, Petr (ed.). Legenda o sv. Vintířovi. Praha: Togga 2014. ISBN 978-80-7476-064-8
Související články
- Kostel svatého Vintíře v Dobré Vodě
- Kaple svatého Vintíře
- Seznam světců a mučedníků katolické církve
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vintíř na Wikimedia Commons 
Vintíř ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Vintíř (poustevník)
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Vintíř_(poustevník) |
