Zívání je reflex, při kterém se široce otevřou ústa a dojde k hlubokému nádechu, po němž následuje kratší výdech při zavírání úst. Jde o nervově-svalovou reakci.[1] Zívá většina tříd obratlovců (od ryb až k savcům). Lidský plod zívá v děloze od třetího měsíce.[2] Průměrné zívnutí trvá asi šest sekund.[1]
Obecně se zívání chápe jako známka únavy[3] či příprava ke spánku. Lidé zívají i ráno, což může být projev přípravy mozku na různé akce. Bývá také jedním z prvních příznaků mořské nemoci a jiných nevolností z pohybu. Nedokrevnost mozkového kmene při mozkové ischemii (nedostatku okysličené krve) zvyšuje zívání.[2]
Příčiny
Existují dvě hlavní fyziologické teorie. Podle jedné jde o zvýšení okysličení krve a mozkových struktur. Druhá tvrdí, že zívání je určeno k ochlazování krve a předchází přehřátí mozku.[2]
Podle posledních výzkumů převládá teorie, že jde o reflex, který slouží k ochlazení mozku, který tak lépe funguje i usíná. Během zívání a po něm u člověka vzroste tepová frekvence a na krátkou dobu i objem vdechovaného vzduchu, ten ale rapidně poklesne až pod střední hodnotu, což mluví proti teorii okysličení. Tato hypotéza nebyla potvrzena ani v přímých pokusech, kdy se četnost zívání neměnila u jedinců, kteří dýchali buď vzduch obohacený oxidem uhličitým, nebo čistým kyslíkem. Nepřímá podpora byla nalezena v některých jiných pozorováních.[2]
Při zívání se uplatňují mozkové receptory pro acetylcholin a dva receptory pro dopamin.[2] Během zívání se z těla vyplavují toxiny, prokrvuje se mozek a tělo zaplavuje množství endorfinů. Zvyšuje se rovněž krevní tlak a zlepšuje koncentraci.[1]
Sociální funkce
Nakažlivost je pravděpodobně až druhotná funkce zívání. Hraje psychosociální roli ve smečce či společnosti. Z psychologického hlediska je zívání projevem empatie, kdy se v mozku aktivují citová centra (amygdala, locus coeruleus a nucleus paraventricularis),[2] a upevňují se vazby mezi lidmi.[1] Opakováním zívání se těm druhým lidé mentálně přizpůsobují a připojují se k převládajícímu psychickému stavu skupiny, v níž daný jedinec žije. Zívání také může sloužit jako signál k milostným hrám.[2]
Na neurofyziologické úrovni k zívání mohou dávat signál zrcadlové buňky, které se nacházejí v druhotné motorické kůře předního mozku a zachytávají pohyby a zvuky z okolí a dávají pokyn k jejich napodobování.[2]
Zívání bývá nakažlivé u člověka, primátů a pravděpodobně i psů. 50 % lidí zívá do pěti minut od té doby, co uviděli či uslyšeli někoho zívat či se o zívání hovořilo. Platí to i pro nevidomé.[2] U dětí se toto chování projevuje od 4 či 5 let věku.[1]
Reference
- ↑ a b c d e Konečně vyřešeno! Víme, proč je zívání tak nakažlivé. Český rozhlas [online]. 2015-01-19 [cit. 2015-11-04]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h i VYSKOČIL, František. Jaký biologický význam má zívání?. Přírodovědci [online]. 2014-06-30 [cit. 2015-11-04]. Dostupné online.
- ↑ bok. Zívání nemusí být pokaždé jen příznakem únavy. Novinky [online]. 2011-09-27 [cit. 2015-11-04]. Dostupné online.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu zívání na Wikimedia Commons 
Encyklopedické heslo Zívání v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Zívání |
