Zimní válka: Porovnání verzí

Šablona:Válka Zimní válka (finsky Talvisota) bylo vojenské střetnutí mezi Finskem a Sovětským svazem. Propukla 30. listopadu 1939, když SSSR bez vyhlášení války napadl Finsko (za což byl vyloučen ze Společnosti národů). Válka skončila příměřím 13. března 1940. Finsko bylo přinuceno odstoupit Sovětskému svazu rozsáhlá území (Rybářský poloostrov, Ladožskou Karélii a Karelskou šíji).

Nepřesvědčivý výkon Rudé armády v této válce vedl k prudkému propadu její prestiže a přesvědčil Hitlera, že SSSR snadno porazí. Na druhé straně Rudá armáda tak dostala šanci provést určitou reorganizaci a napravit některé chyby. Navíc na postu komisaře pro obranu nahradil Klimenta Vorošilova Semjon Timošenko, což Rudé armádě značně prospělo.

Zimní válka je běžně brána jako součást druhé světové války, není to však obecný názor a zejména v anglicky a rusky mluvícím světě je často označována jako souběžný konflikt, který jen probíhal ve stejnou dobu. Značný význam při výběru jednoho z těchto náhledů hraje otázka, zda posuzovatel akceptuje názor, že Sovětský svaz byl v letech 1939-1941 spojencem a spolubojovníkem Osy.

Před zimní válkou

Útok na Finsko představoval další krok v expanzi SSSR stvrzené Paktem Ribbentrop-Molotov. Mezi Finskem a Sovětským svazem existoval pakt o neútočení uzavřený v roce 1932 a posléze prodloužený, nicméně vztahy mezi oběma zeměmi byly na bodu mrazu. SSSR přijal na svém území velkou část komunistů uprchlých z Finska po porážce jejich povstání, veřejně označoval Finsko za „budoucí svazovou republiku“ a vedl štvavou kampaň proti této zemi i jejím představitelům. Finsko bylo pobouřeno způsobem, jakým SSSR „naplnil“ příslib autonomie pro Východní Karélii, který složil v roce 1920 při uzavírání mírové smlouvy z Tartu a přijalo na svém území uprchlíky z této oblasti.

V roce 1939, po likvidaci Polska a vynucení si jednostranně výhodných smluv o vojenské a hospodářské spolupráci s Litvou, Lotyšskem a Estonskem, se SSSR obrátil na Finsko s návrhy na vyřešení některých závažných politických problémů a otázek. „Seriózní“ návrhy, které pod záminkou nutného vojenského zabezpečení Leningradu a Finského zálivu a zlepšení hospodářské spolupráce přednesl, byly naprosto nehorázné:

• uzavření smlouvy o hospodářské spolupráci (pro Finsko jednoznačně nevýhodné)
• uzavření smlouvy o vojenské spolupráci obsahující tyto body:
  • právo podpořit Finsko v případě blíže nespecifikovaného ohrožení i bez žádosti finské vlády
  • právo zřídit v Hanko vojenskou základnu Rudé armády
  • právo přesunovat po finském území jednotky
  • právo vojensky využívat přístav Petsamo
  • závazek Finska vojensky podpořit SSSR proti útoku kohokoliv
• vydání strategicky důležitých ostrovů ve Finském zálivu
• vydání strategicky důležitého území na Rybářském poloostrově
• přesunu hranice na Karelské šíji dále na západ na linii Koivisto - Lippola, přičemž Koivisto - opevněná armádní základna strážící jižní křídlo a týl Mannerheimovy linie a vstup do Viipurského zálivu měla připadnout SSSR. Tato změna hranice by navíc nenapravitelným způsobem narušila i samotné hlavní pozice Mannerheimovy linie a zcela by ji tak znehodnotila.

Jako kompenzaci za toto všechno navrhl SSSR dvojnásobně velké území severně od Ladožského jezera v oblasti Repola. Krom nepřijatelnosti výměny z vojenského hlediska to znamenalo, že výměna byla neakceptovatelná i ekonomicky - za hospodářsky nesmírně důležitou oblast s rozvinutým průmyslem a pobřežní vody s významným rybolovem bylo Finsku nabídnuto chudé území, které Rudá armáda během potlačování povstání ve Východní Karélii zcela zpustošila.

Finsko po dlouhém jednání vyjádřilo ochotu vydat některé ostrovy ve Finském zálivu a Rybářský poloostrov, přistoupit na menší výměnu území na Karelské šíji a akceptovat některé aspekty hospodářské spolupráce, ale kategoricky odmítlo vojenskou spolupráci, zejména pak vojenské využívání svých přístavů Rudou armádou a umístění jejích základen na svém území, neboť by to bylo v rozporu s jeho pojetím státní suverenity a neutrality. V této pozici vytrvalo i přes otevřené vyhrožování válkou. Proto dne 13. listopadu 1939 byla všechna jednání přerušena.

Záminkou k válce se stal tzv. Mainilský incident z 26. listopadu, zinscenovaný Sovětským svazem. 29. listopadu pak obě strany přerušily diplomatické styky a o den později SSSR zaútočil na Finsko bez toho, aby vyhlásil válku.

Plány stran

Finsko

Finsko pochopitelně nemohlo doufat, že se obrovskému agresorovi ubrání, bylo však odhodláno vzdorovat a doufat, že přijde pomoc. Maršál Mannerheim opakovaně prohlašoval (na tajných poradách a ke svým důvěrným přátelům), že bude schopen zadržovat Rudou armádu měsíc, maximálně dva a že pokud během této doby nepřijde podstatná pomoc, Finsko bude poraženo.

Jeho plán spočíval v urputných zdržovacích a ústupových bojích a co nejdelším možném držení Mannerheimovy linie. Na otázku, zda existuje alternativa k přátelské pomoci, se tvářil skepticky - prohlašoval, že jedinou další alternativou je boj až do hořkého konce, s malou nadějí, že SSSR dojde k názoru, že mu to za to nestojí. Evidentně nedával příliš nadějí takovémuto vývoji, protože podle něj Rusové nikdy neoplývali starostí nad tím, jaké mají ztráty.

SSSR

Stalin byl rozhodnut Finsko dobýt jako celek. Plán, který podle jeho a Vorošilových pokynů vypracoval Mereckov, předpokládal rychlé zlomení odporu podstatně slabšího nepřítele a rychlé obsazení Finska. Zhroucení špatně vyzbrojené a nepočetné finské armády se očekávalo zhruba po 14 dnech bojů a na 21. prosinec byl pro Stalina přichystán speciální dárek k jeho šedesátinám - kapitulace Helsinek. Pro příležitost vojenské přehlídky v dobytém hlavním městě byl dokonce složen zbrusu nový pochod (který poté ležel přes 60 let v šuplíku).

Rudá armáda naplánovala úder jako velkoryse pojatý vpád po celé délce hranice, vedený v intencích bleskové války, jak ji Wehrmacht předvedl v Polsku. Finsko mělo být během několika dnů roztrháno na kusy a jeho armáda zničena. Plán natolik počítal s naprostým a rychlým úspěchem, že na něm byl závislý, a když se posléze zhroutil časový rozvrh, vedlo to k řetězové katastrofě, která postihla bez výjimky všechna invazní uskupení. Celkově vzato byl celý plán útoku natolik nesmyslný, že bychom našli jen málo otřesnějších příkladů naprosté neschopnosti a nekompetence v plánování a přípravě operací za celé 20. století.

Některé zásadní nedostatky ruského plánu:

• hrubé podcenění schopností protivníka a přecenění vlastních schopností
• nepochopitelné přesvědčení, že Finové nebudou vážněji bojovat
• neschopnost zajistit zásobování jednotek a připravit je na válku v subarktických podmínkách
• naprosto neadekvátní výzbroj a výstroj, zejména na severu
• zcela nesmyslné rozmístění a nasazení jednotek
• předčasné zahájení operací (některé jednotky nebyly ještě připraveny)
• neschopnost provést průzkum a získat smysluplné zpravodajské informace
• přílišné spoléhání na moment překvapení, kterého nakonec nebylo dosaženo
• spoléhání se na pomoc neexistující prosovětské komunistické opozice
• plánování evidentně neuskutečnitelných operací (vylodění na jižním pobřeží Finska)
• ignorování technických limitů vozidel a nových zbraní

Síly stran

Průběh války

Zimní válku lze obecně rozdělit na dvě až tři fáze. Dvoufázová varianta dělí válku podle zahájení první a druhé ofenzívy (první fáze 30. listopad až 31. leden, druhá 1. únor až 13. březen), ve třífázové variantě se od první fáze odděluje tzv. klidné období, tj. období relativního klidu na jihu a likvidace ruských jednotek finskými protiofenzivami severně od Ladožského jezera (cca 21. prosinec - 31. leden).

První fáze

První útok Rudé armády skončil naprostým debaklem a zničením podstatné části invazních sil, což vyústilo 21. prosince 1939 v zastavení útočných operací Rudé armády na prakticky celé frontě. Rudá armáda se na Karelské šíji nedokázala probít přes Mannerheimovu linii a byla poražena v první bitvě u Taipale a první bitvě u Summy. Její ztráty zde byly velké, ale ještě hůře dopadly ruské jednotky severně od Ladožského jezera. Útok po severním břehu Ladožského jezera byl odražen a invazní jednotky většinou zničeny (viz bitva na Tolvajärvi), útok na Kollaa selhal a byl utopen v krvi, útok na Lieksa byl odražen a invazní síly rozprášeny, útok na Kuhmo skončil obklíčením elitní 54. divize, útok na Suomussalmi naprostým zničením 47. armádního sboru, útok v oblasti Salla obklíčením invazních sil a útok přes Petsamo urychleným ústupem a velkým množstvím mrtvých. Námořní válka byla omezena zamrzlým mořem (jediný význam mělo sovětské vylodění v Petsamu). Podobné pokusy na počátku války u pobřeží finského zálivu ztroskotaly na minových polích a pobřežních bateriích. Vzdušná válka se vyvíjela ve znamení drtivé početní převahy sovětského letectva, které však mělo neúměrně vysoké ztráty a nedokázalo neutralizovat Ilmavoimat. Jeho vojenský přínos byl navíc relativně nízký, soustředilo se hlavně na bombardování civilních cílů za frontou.

Druhá fáze

SSSR v průběhu ledna přesunul na frontu čerstvé síly a provedl doplnění všech jednotek, u nichž to bylo možné (hlavně na Karelské šíji a v Ladožské Karélii). Došlo k výrazným změnám ve velení, Mereckov byl v podstatě degradován na dílčího velitele na Karelské šíji a velení nad operacemi převzal Semjon Timošenko, kterému byly poskytnuty všechny dostupné zdroje, včetně prakticky všech dostupných schopnějších důstojníků a kvalitnějších jednotek. Útok, vedený téměř trojnásobnou silou, byl obnoven 1. února 1940 a Timošenko jej koncipoval tak, jak měl být koncipován už ten první: jako masivní úder na Karelské šíji, charakterem odpovídající mohutné materiální bitvě. V takovémto typu boje menší finská armáda postrádající zálohy i dostatečné zásoby munice totiž nemohla držet krok dlouho.

Těžištěm úderu byl prostor Viipurské brány, oblast okolo Summy a jezera Muolaa. Podpůrné údery, které nutily Finy tříštit síly, byly vedeny po celé šíři Karelské šíje se zřetelným důrazem na prostor Taipale a v oblasti Ladožské Karélie. Jinak byly nové síly vyslány pouze do prostoru Kuhmo, aby osvobodily vzdorující 54. divizi.

Vzdušná převaha sovětského letectva dosáhla strašlivých rozměrů a ono se konečně začalo soustředit i na vojenské cíle. Ilmavoimat dělal co mohl a způsoboval mu i s pozemní protiletadlovou obranou neúměrné ztráty, leč účinek jeho akcí byl pouze dočasný a lokální. Ruské letectvo ochromilo přesuny finských jednotek i jejich logistiku. Za této situace prostě už nebylo možné vydržet. Pokusy Rudé armády o osvobození 54. divize sice skončily debaklem a finské jednotky v Ladožské Karelii vydržely nápor (ovšem jen s nejvyšším vypětím. V delším časovém horizontu by byly nejspíše vyhlazeny), ale situace na Karelské šíji byla neudržitelná.

Po čtrnácti dnech zuřivých bojů byly prolomeny středojižní úseky hlavní pozice Mannerheimovy linie v oblastech Summy a jezera Muolla. Finové ustoupili a vzápětí znovu zarazili nepřátelský nápor na rezervních pozicích Linie, avšak sověti změnili směr úderu a využili ve svůj prospěch krutou zimu, když vstoupili na led Finského a Viipurského zálivu. Rezervní linie tak byla obchvácena a improvizovaná obrana pobřeží nedisponovala adekvátními prostředky k zastavení úderu. Jelikož poslední strategické rezervy byly vrženy do bojů během ústupu z hlavní linie, musely být k jeho obraně staženy jednotky bojující na frontě, zejména pak severně od Ladožské Karélie, kde byla situace lepší.

Přesto po dalších 20 dnech zuřivých bojů pronikly sovětské jednotky na západní břeh Viipurského zálivu. Krok za krokem se probíjely vpřed přes nepočetné elitní jednotky přivolané narychlo z Laponska i jejich početnější, ale méně kvalitní posily z řad rezervistů a osmnáctiletých odvedenců a obkličovaly Viipuri. Finové přitom neměli pomalu kam ustoupit - pád Viipuri by znamenal rychlé obklíčení hlavních sil bojujících na Karelské šíji a pokud by tyto ustoupily i s Viipurskými jednotkami, fronta by se rozšířila natolik, že by ji finská strana už nedokázala pokrýt. Mannerheim sáhl k poslednímu zoufalému kroku, když nařídil odstřelit stavidla a hráze průplavu Saimaa, aby vzniklé záplavy zbrzdily nepřátelský postup a připravit se ke stažení na západ, ale bylo mu jasné, že to přinese jen malý odklad konce. Dne 12. března obsadila Rudá armáda Viipuri. Nicméně ještě 13. března, kdy vstoupilo v platnost příměří podepsané den před tím, držela finská armáda frontovou linii (nezhroutila se tedy a nezaujala kruhovou obranu, jako tvrdí některé publikace) i úzký koridor k Viipuri a v oblastech Viipuri, Vuoksi, Taipale a Kollaa zuřily urputné boje.

Konec války a následky

Zimní válka skončila Moskevským mírem 13. března 1940, v jehož podmínkách Finsko muselo odstoupit velkou část svého území a přistoupit na většinu ruských podmínek. Ztratilo téměř celou Karélii, území v oblasti Sale a svou část Rybářského poloostrova, celkem 57 000 km². Muselo souhlasit se zřízením sovětské vojenské základny v Hanko, vybudováním železnic spojujících Sovětský svaz a Norsko a přislíbit sovětským jednotkám právo transportu po těchto železnicích.

Zimní válka též měla za následek tři věci světového významu:

• prudký pokles reputace Rudé armády v očích všech
• reorganizaci a mnohá zlepšení v Rudé armádě + odstranění Vorošilova z jejího vedení (někteří odborníci zastávají názor, že bez tohoto by Rudá armáda byla v roce 1941 rozdrcena a SSSR zničen)
• zpečetila osud Norska, neboť přesvědčila Hitlera o neochotě Francie a Británie respektovat norskou neutralitu a tudíž i nutnosti obsadit Dánsko a Norsko a to co nejdříve.

Proč SSSR ustoupil od dobytí Finska?

Proč se vlastně Stalin rozhodl prozatím vzdát ovládnutí Finska, když cíl byl tak blízko a v první fázi války to odmítal? Seznam důvodů je zde, o míře významu každého z nich lze ovšem spekulovat:

• obával se hrozby francouzsko-britské intervence a bombardování kavkazských ropných polí
• byl k tomu tlačen svým německým spojencem
• měl zkreslené představy o stavu finské armády (byla v horší situaci něž předpokládal)
• byl šokován a zdrcen otřesným výkonem Rudé armády
• pociťoval úctu k finskému protivníkovi
• Finsko se v jeho uvažování přesunulo z pozice malého problému na velký a on se rozhodl nechat si je na konec (po zpracování Pobaltí a Rumunska)
• měl obavy, že se boje protáhnou hluboko do jara, kdy se celé Finsko změní v jednu obrovskou bažinu, absolutně nevhodnou pro vedení útočných operací. Představa války pokračující za těchto podmínek představovala pro Rudou armádu i Stalina osobně skutečnou noční můru.

Ztráty

Finská armáda ztratila během zimní války asi 71 000 mužů (22 830 mrtvých a 48 700 těžce raněných), ztráty Rudé armády zůstávají záhadou. Původně přiznané ztráty (100 000 mužů) byly novináři přijaty s takovým posměchem, že byly záhy opraveny na nejdříve 150 000 a posléze 200 000 mužů. Postupem času, jak se uvolňoval režim v Sovětském Svazu, potažmo Rusku, se objevovaly další dříve utajené dokumenty a spolu s tím „rostly“ ztráty Rudé armády. V současné době ruští vojenští historici vyčíslují ztráty Rudé armády 131 486 mrtvých či zmizelých a 264 908 nemocných nebo zraněných. Dále připouštějí ztrátu 600 letadel (proti 70 finským) a zničení nebo vyřazení asi 3 500 ruských tanků a obrněných vozidel (Finové jich ztratili asi 16). Finové odhadli ztráty Rudé armády na něco mezi 400 000 až 600 000 muži.

Jelikož ani jedna ze stran nepovažovala výsledek války za definitivní a Sovětský svaz v následujícím období neustále zvyšoval napětí a hrozby vůči Finsku (např. násilný zábor Litvy, Lotyšska a Estonska, Petsamská krize, vměšování se do finských prezidentských voleb, nerespektování podmínek příměří - Krize v Enso atd.), vznikla mezi oběma státy extrémně výbušná situace, která vyústila v roce 1941 v Pokračovací válku.

Další související články

• Carl Gustaf Emil Mannerheim
• Mainilský incident
• Finská armáda
• Finská armáda (1939)
• Dějiny Finska
• Finská občanská válka
• Finsko a druhá světová válka
• Pokračovací válka
• Laponská válka
• Taktika motti
• Simo Häyhä

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu zimní válka na Wikimedia Commons

• Finsko-Ruský konflikt - velmi podrobně CZ
• Lekce zimní války na virtual.finland.fi, angl.
• Soubor zpráv o zimní válce po dnech, angl.
• Bitvy zimní války, angl.
• Finské letectvo v zimní válce, angl.
• Bitvy zimní války, angl.
• Mannerheimova linie, angl.

Literatura

• Engle, Eloise; Paananen, Lauri: Zimní válka: Útok SSSR proti Finsku (česky)
• Luukkanen, Eino Antero: Stíhač nad Finskem (česky)
• Czarnotta, Zygmunt; Moszumanski, Zbigniev: Wojna zimova (polsky)
• VAN DYKE, Carl. Zimní válka. Sovětská invaze do Finska 1939-1940. 1. vyd. Brno: Jota, 2007. 315 s. ISBN 978-80-7217-476-8. 

Šablona:Link FA

Šablona:Link FA Šablona:Link FA