Homoparentalita: Porovnání verzí

Neutralita tohoto článku byla zpochybněna.

Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi. Neodstraňujte, prosíme, tuto zprávu, dokud nebudou pochybnosti vyřešeny.

---

Pro vkladatele šablony: Na diskusní stránce zdůvodněte vložení šablony.

Homoparentalita je termín, kterým se označuje rodičovství leseb a gayů, tedy výchova dětí rodinami homosexuálních partnerů nebo jedinci s homosexuální orientací.

Odvozeným výrazem je homoparentální rodina, který zahrnuje takové rodinné modely a domácnosti, v nichž se nachází dospělé osoby s homosexuální orientací a (obvykle nezletilé) děti. Za terminologicky korektní je též považován výraz rodina homosexuálních partnerů.^[1]

Homoparentální rodiny svojí povahou narušují tradiční představy o rodičovství (gay otcové více než lesbické matky) a zároveň i koncept gay a lesbické identity (vnímané jako bezdětné). Mohou být zakládány např. přivedením dítěte do vztahu z předchozího heterosexuálního vztahu, osvojením, svěřením do pěstounské péče nebo poručnictví, umělým oplodněním či náhradním mateřstvím. Výchova dětí stejnopohlavními páry je společensky méně akceptována než samotné jejich soužití.

Vědecký výzkum shodně ukazuje, že lesby a gayové jsou stejně vhodní a schopní rodiče jako heterosexuální rodiče, a že jejich dětí jsou stejně psychologicky zdravé a dobře adjustované jako ty vychovávané heterosexuálními rodiči.^[2][3][4] Podle přezkumů vědecké literatury publikované v prestižních odborně recenzovaných žurnálech a prohlášení nejvýznamnějších profesních asociací neexistuje žádný důkaz o opaku.^{[5][6][7][4][8]} Metodologie užívané v hlavních studiích stejnopohlavních rodičů splňují standardy výzkumu na poli vývojové psychologie a psychologie obecně a vedou k spolehlivým závěrům.^[9]

Gay otcové a lesbické matky jsou vystaveni specifickým stresujícím faktorům souvisejícím s jejich „jinakostí“. Jde zejména o absenci informací a vzorců chování, společenskou neakceptaci, právní vakuum, otázky kolem postavení sociálního (nebiologického) rodiče či nedostupnost legální asistované reprodukce.

Vznik a použití termínu

Termín homoparentalita (homoparentalité) byl poprvé použit v druhé polovině 90. let 20. století francouzskými aktivisty s poukazem, že lépe vystihuje specifickou kvalitu tohoto rodinného modelu (a neomezuje se na pouhé konstatování homosexuality rodičů). Od té doby se postupně rozšířil i v odborném povědomí.^[10]

S ohledem na značnou variabilitu tohoto rodinného systému dochází k obtížím s jeho označováním. V odborné literatuře se objevují např. termíny jako lesbigay rodiny,^[11] častěji lesbické rodiny, gay rodiny, příp. homosexuální rodiny. Toto pojmosloví však podléhá též kritice, neboť implicitně připisuje stejnopohlavní orientaci všem členům rodiny včetně dětí. Navrhovanými anglickými ekvivalenty jsou tedy např. lesbian led family, lesbian headed family či lesbian parented family^[12] (adekvátně též pro gay rodiny).

Potíž nastává též s označováním nebiologického rodiče a odborná literatura je velmi nejednotná. Objevuje se široké spektrum užívaných výrazů: sociální matka/rodič, nebiologická matka, nebiologický rodič, co-mother, co-parent partner, co-parent, negenetická matka, případně psychologická matka, druhá matka či nonlegal mother. V češtině zdomácnělý termín nevlastní rodič/rodina/dítě v sobě skrývá psychologický problém.^[10]

Rodina a homosexuální identita

S proměnou rodiny v posledních desetiletích a s jejím vzdalováním ustálenému tradičnímu (konzervativnímu, patriarchálnímu) modelu se proměňuje i koncept mateřství, které už nepředstavuje pro ženu jediný základ jejího sociálního statusu a identity.^[13][14] Rodiny s jedním rodičem už nejsou nutně jen výsledkem nevydařeného manželství, ale i racionální volby. Běžné jsou rodiny nesezdaných rodičovských párů nebo různé formy nevlastních rodin. Přesto je za ideální rodinu vhodnou pro výchovu dětí považován genderově diferencovaný rodičovský pár (maskulinní biologický muž a femininní biologická žena). Gay a lesbické rodiny tento koncept svojí existencí narušují, a představují tak příklad rozostřování rysů tradičního rodinného uspořádání.^[15] Zároveň narušují i koncept samotné gay a lesbické identity, která bývá považována za neslučitelnou s rodičovskou rolí.

Rodičovství bývá vnímáno v rámci tří rovin rodičovské role: biologické, psychosociální a právní,^[16] přičemž v tradičním pojetí rodiny tvoří tyto roviny jednotný celek, což ovšem v současné době už mnohdy neplatí. Podle některých názorů hraje při budování psychologických a sociálních vztahů důležitější roli svobodná volba než biologická vazba či právní zakotvení.^[17] Někteří autoři hovoří o nové formě tzv. rodin volby (families of choice), přičemž chápou jako rodinu i taková soužití, která nejsou tradičně založená na pokrevní a formální příbuznosti, nýbrž na přátelských vazbách a sdílení závazků.^[18] Takovéto rodiny jsou nuceny tvořit vlastní normy a pravidla tam, kde nejsou dostupné nebo použitelné zavedené sociální standardy.^[19]

Gayové a lesby za svou rodinu dlouho považovali sociální společenství přátel, které jim nahrazovalo původní biologické příbuzenské sítě, narušené mnohdy v důsledku jejich coming outu (viz níže koncept families of choice). S ohledem na společenskou neakceptaci znamenal život s přiznanou homosexuální identitou rezignaci na rodičovství. Některé radikální příslušnice lesbického hnutí dokonce mateřství odmítaly jako jeden z nástrojů útlaku žen. Touha po naplnění rodičovské role jinak vedla ke snaze svou orientaci potlačit a ke vstupu do heterosexuálních svazků. V 70. letech 20. století však dochází k zásadní proměně chápání rodiny i společenského postavení leseb a gayů.^[20] Emancipace žen přinesla i jejich zvýšenou nezávislost a rozvodovost, což přispělo k vytváření nových stejnopohlavních vztahů. Zviditelňují se soudní rozvodová řízení řešící otázku svěření dětí do péče matek utvářejících lesbické páry. Objevují se tzv. otevřené lesbické rodiny, v nichž se rodičovství stává součástí lesbické identity.^[21] V 80. letech se přidal vliv rozvíjejících se technologií asistované reprodukce. V té době se začíná mluvit i o tzv. plánovaných rodinách lesbických matek/gay otců, kdy se děti rodí plánovaně do vztahů osob s akceptovanou homosexuální identitou.^[22]

Právní rozměr homoparentality

Právní normy odrážejí postoj společnosti a zároveň jej zpětně pomáhají vytvářet. Česká republika patří mezi řadu zemí, jejichž právní řád pojímá homosexualitu jako plnohodnotnou a rovnoprávnou variantu sexuální orientace. Od roku 2006 zde platí zákon o registrovaném partnerství, který umožňuje formalizaci partnerských svazků gayů a lesbických žen. Otázka rodičovských práv partnerů a dětí vyrůstajících v homoparentálních rodinách však není legislativně řešena. Zákony výchovu dětí stejnopohlavními páry nezakazují, ani nijak nepodporují.

Osvojení

Zákon o rodině^[24] stanovuje, že uchazečem o individuální adopci (individual adoption) se může stát jednotlivec bez ohledu na jeho sexuální orientaci, přičemž zákon o registrovaném partnerství z této skupiny vylučuje osoby v partnerství.^[25] Tento stav je obhájci rodičovských práv gayů a leseb považován za diskriminační a Rada vlády pro lidská práva v roce 2009 navrhla vládě odstranění zákazu (vláda se podnětem dosud nezabývala).^[26]

Ze společné adopce (joint adoption) jsou stejnopohlavní páry vyloučeny zcela, ta je zákonem povolena jen manželským párům. Umožňují ji např. Belgie, Nizozemí, Španělsko, Švédsko, Velká Británie či Dánsko.^[27][28]

Specifickou záležitostí je adopce dítěte partnerky či partnera (second-parent adoption), kdy jde o právní ošetření již fakticky existujícího vztahu. Český právní systém takovou úpravu neumožňuje. Umožňují ji např. Belgie, Dánsko, Německo, Island, Nizozemí, Norsko, Španělsko, Švédsko či Velká Británie.^[27] Zákon o registrovaném partnerství však stanovuje oběma partnerům povinnost podílet se na výchově dětí ve společné domácnosti.^[25]

Jiné právní formy vzniku homoparentálních rodin

Zvláštním případem je rozhodování soudu o svěření dítěte do péče v rozvodovém řízení manželů, z nichž jeden je homosexuální. Právě tyto soudní pře stály u zrodu psychologického odborného zájmu o homoparentalitu.^[10] V ČR neexistují žádná oficiální data o rozhodování soudů v této záležitosti.

Pro pěstounskou péči nepředstavuje status registrovaného partnera zákonnou překážku, je však povolena jen individuálně. Do společné pěstounské péče mohou dítě v ČR získat pouze manželé. V zahraničí je společná pěstounská péče stejnopohlavních párů umožněna např. v Belgii, Dánsku, Finsku, Francii, Nizozemí, Norsku, Švédsku a na Islandu.^[27]

Zákon o péči o zdraví lidu^[29] nedovoluje umělé oplodnění ženám bez mužského partnera. Umožněno je pouze heterosexuálním párům (i nesezdaným), které mají potíže s početím. Umělé oplodnění pro lesbické páry či ženy bez partnera umožňují např. Belgie, Dánsko, Finsko, Nizozemí, Španělsko, Švédsko, Velká Británie a některé státy USA.

Institut náhradního mateřství (surrogacy) představuje situaci, kdy jedna z partnerek daruje vajíčko, které po oplodnění známým či neznámým dárcem nosí a porodí druhá partnerka. Využití náhradní matky umožňuje vznik biologického rodičovství i jednomu z gay partnerů. V českém právním řádu však tento institut není nijak upraven.^[27]

Prevalence gay a lesbického rodičovství

Homosexuálně orientovaní lidé jsou největší sexuální menšinou. Zjištění přesných údajů o jejich zastoupení v populaci je však problematické, odhady se pohybují nejčastěji mezi 1 a 5 %. Nedostatečná znalost těchto údajů se pak multiplikuje i při snaze o určení zastoupení homoparentálních rodin. Americké studie udávají, že rodičem je každá pátá lesba a každý desátý gay. Současně upozorňují, že jejich data nepokrývají všechny typy gay a lesbických rodičů, záleží na definici takových rodičů.^[30] Při sčítání lidu USA v roce 2000 uvedlo 34 % lesbických párů a 22 % gay párů, že sdílí domácnost s dítětem mladším 18 let (což nezahrnuje rodiče žijící aktuálně bez partnera).^[31] Výzkum z roku 2007 uvádí, že 38 % lesbických párů a 20 % gay párů vychovávalo alespoň jedno dítě, přičemž třetina dětí se narodila již do stejnopohlavního vztahu.^[32]

V ČR kvantitativní výzkumy tohoto charakteru chybí. O homoparentálních rodinách se dozvídáme spíše z kvalitativních studií, odhadů či jednotlivých veřejných výpovědí.^[33] Ve výzkumu lesbické komunity z roku 1997 37 % respondentek vyjádřilo touhu v budoucnu dítě vychovávat, přičemž jako způsob početí uváděly nejčastěji využití asistované reprodukce a pohlavní styk se známým mužem.^[34] V kvalitativním výzkumu z roku 2009 si 24 ze 30 dotazovaných gayů přálo mít děti, ať už své, nebo alespoň adoptované. Ze zbylých šesti pak ještě jeden další uvedl, že „možná“, ale teď o tom neuvažuje.^[35] Při aplikaci zahraničních odhadů na naši zemi lze očekávat řádově tisíce existujících gay a lesbických rodin.^[10]

Společenský postoj

Od 90. let 20. století se v české společnosti stala dříve tabuizovaná homosexualita nedílnou součástí veřejného diskurzu. Došlo k posílení její společenské akceptace, i když určitá část veřejnosti si zachovává medicinující pohled. Podle výzkumu veřejného mínění CVVM z roku 2009^[36] přiznává 73 % lidí lesbám a gayům právo na registrované partnerství a 47 % i právo uzavřít sňatek, avšak s adopcí dětí souhlasí jen 27 % lidí (63 % nesouhlasí, ostatní neví). Socioložka Sokolová tento rozpor nazývá "podmínečnou tolerancí", tj. homosexualita a její nositelé jsou akceptováni do té míry, dokud nepřekračují určité hranice, vymezené mimo jiné tradičním vnímáním manželství a rodiny jako heterosexuální instituce, do níž lesby a gayové nepatří.^[35]

V praxi je společenská diskuze redukována na otázku adopcí, zatímco realita jedinců a jejich rodin je komplexnější. Dlouhodobé společenské přesvědčení o neslučitelnosti rodičovské a gay/lesbické identity a současně i společenská neviditelnost homoparentálních rodin je pravděpodobně zdrojem běžně rozšířeného dojmu, že rodičovství leseb a gayů by teprve mohlo potenciálně začít vznikat na základě schválení právních norem.^[10]

Odmítavé postoje a kritika

Základní výhrady vůči výchově dětí homosexuálními rodiči, které byly též reflektovány v odborných výzkumech se soustředí do tří oblastí:^[37]

• vliv homosexuální orientace rodiče či netradičního uspořádání rodiny na psychosexuální vývoj dětí (zejm. genderovou identitu, genderové role a chování, sexuální orientaci)
• vliv na další stránky osobnostního vývoje dětí
• vliv na sociální vztahy dětí

Kromě přímého vlivu na dítě bývají artikulovány také obavy z negativních reakcí širšího okolí či nejistota při hledání adekvátní terminologie pro označení vazeb uvnitř rodiny.^[38] Konzervativní postoje, že pro psychosociální vývoj dětí je nejlepší vyrůstat s biologickým otcem a matkou, však nemají oporu ve vědeckém výzkumu, jenž dokumentuje srovnatelně příznivý vývoj dětí i u stejnopohlavních rodičů.

V obecnější rovině laického a politického diskurzu je kritiky zmiňováno „zásadní prolomení řádu světa“^[39], ohrožení společenské výlučnosti institutu manželství, narušení základních hodnot, tradic a uspořádání společnosti, resp. tradičního konceptu rodiny jako instituce založené na genderové komplementaritě. Tyto výhrady jsou vesměs vázány více na legislativní podporu homoparentálních rodin (potažmo též samotného stejnopohlavního soužití), nežli na samotnou jejich faktickou existenci. Souvisí zejména se sociálním a právním statusem členů těchto rodin.

V české společnosti se téma rodičovství leseb a gayů stalo předmětem veřejného zájmu v 90. letech 20. století spolu s otázkou legislativní úpravy stejnopohlavního soužití.^[40] K roku 2010 právní podporu rodičovství homosexuálních párů shodně odmítají všechny české parlamentní strany, ČSSD, ODS, TOP 09, KSČM i Věci veřejné.^[41] Osvojení dětí stejnopohlavními páry žijícími v registrovaném partnerství z politických stran s vyšší než 2% podporou voličů v parlamentních volbách roku 2010 podporovala pouze Strana zelených a lídryně Suverenity Jana Bobošíková.^[42]

LGBT kritika

Zatímco tahouny LGBT hnutí u nás historicky byli zejména gayové, téma rodičovství vždy akcentovaly spíše lesbické a bisexuální ženy. Ani v jejich řadách však nepanuje úplná shoda, zda a kdy prosazovat právo na rodičovství a výchovu dětí v lesbickém páru.^[43]

V souvislosti s registrovaným partnerstvím se téma homoparentality objevovalo v politických diskusích jako hlavní argument odpůrců zákona. Obavy z rizika, které by mohlo znamenat propojení tématu výchovy dětí a homosexuality, se ozývaly i zevnitř LGBT komunity a téma se tak stalo „nepohodlné“ pro obě strany.^[10] Socioložka Sokolová cituje respondenta, který vychovávat děti chce, ale současně projevil přesvědčení, že „možná ještě nenastal ten pravý čas nastolit tuhle diskusi (o dětech)“. Autorka tyto postoje dává do souvislosti s internalizovanou homofobií (potenciálních) gay otců, s přijetím a zvnitřněním společenských postojů výše zmíněné „podmínečné tolerance“.^[35]

Děti homoparentálních rodin v odborném diskurzu

Jak bylo zmíněno, u zrodu psychologického zájmu o problematiku gay a lesbických rodin stály rozvodové soudní pře, které zkoumaly zájmy dětí při rozhodování o svěření do péče lesbických matek. Právě tento aspekt homoparentality byl tedy během posledního čtvrtstoletí nejdůkladněji prozkoumán. Velký podíl studií je založen na srovnávání vybraných aspektů mezi lesbickou a heterosexuální populací.

Podle výzkumnice Hequembourgové z Univerzity v Buffalu^[44] se ve snaze podpořit legitimaci a zrovnoprávnění lesbických rodin uchyluje řada výzkumníků ke zdůrazňování podobností mezi lesbickým a heterosexuálním rodičovstvím.^[45] Metaanalýza 21 psychologických studií z let 1981-1998 zjistila, že většina ve svých závěrech zdůrazňuje zjištěné podobnosti dětí z gay a lesbických rodin s dětmi z tzv. tradičních rodin, zatímco přehlíží malé, nicméně zajímavé rozdíly. Podle autorů analýzy je to způsobeno nadměrnou opatrností výzkumníků, pramenící z obavy, že odlišnost bude odpůrci homosexuality vysvětlována jako projev maladaptace (závadného vývoje). Politizace tématu tak negativně poznamenala další výzkum a autoři proto vyzvali k upuštění od srovnávání s ideálem heterosexuální rodiny a k nastolení přístupu, který odlišnost nevnímá a priori jako indikátor ne-/žádoucího vývoje.^[11] Zatímco výzkum jiných aspektů homosexuality považuje srovnávací paradigma za překonané, v oblasti homoparentality přetrvává. Britská sociální psycholožka Clarkeová^[46] identifikuje čtyři různá pojetí zkoumané jinakosti lesbických rodin, která v sobě nesou i určité ideologie:^[47]

1. Lesbické rodičovství se neliší od rodičovství heterosexuálního (pojetí je charakteristické pro psychology v oblasti gay a lesbických studií)
2. Lesbické rodičovství se liší od heterosexuálního a je svou podstatou deviantní, odlišnost od normy je vnímána jako zdroj ohrožení (zastáváno anti-gay psychology a pravicově orientovanými akademiky)
3. Lesbické rodičovství se liší od heterosexuálního a tyto rozdíly jsou chápány jako výzva k novému uchopení konceptů mateřství a rodiny (typicky zastáváno lesbickými feministickými autorkami mimo oblast psychologie)
4. Lesbické rodičovství se liší od heterosexuálního, ale rozdíly jsou způsobeny výhradně společenskou opresí a jsou tedy dočasné (kombinace 1. a 3. pojetí)

Výzkumná zjištění

Stručný souhrn dosavadních výzkumných zjištění:^[10]

• Psychosexuální vývoj - obecně se očekává vliv přítomnosti homosexuality a porušení klasické komplementarity mužského a ženského prvku na zdravý vývoj dětí zejména ve třech aspektech:
  • Genderová identita: Ukázalo se, že v utváření genderové identity se děti vyrůstající s lesbickými matkami od svých vrstevníků s heterosexuálními rodiči neliší.^{[48][49][50][51][52][53]} Děti se identifikovaly v souladu se svým biologickým pohlavím, byly s tím spokojené a nevyjadřovaly přání ji změnit.
  • Genderové role a chování: Sledované děti se zásadně nelišily v projevech chování odpovídajících jejich genderové roli. Preferovaly genderově tradiční volbu hraček, aktivit, dětských přátel a sdíleli podobné představy o rozdělení rolí v domácnosti apod. Projevy dětí vychovávaných lesbickými matkami odpovídají tradičnímu pojetí mužského a ženského chování, a to i přesto, že lesbické matky vykazovaly tendenci volit méně genderově konvenční výchovné strategie. Zajímavým ale statisticky nevýznamným rozdílem je, že dcery lesbických matek si častěji než synové hrály a oblékaly se způsobem méně zakotveným v tradičních rolových stereotypech, vyjadřovaly větší aspirace k genderově netradičním povoláním, zatímco synové vykazovali menší tendence k agresivním násilným hrám a byli matkami podporováni k tomu, aby své emoce spíše vyjadřovali než potlačovali.
  • Sexuální orientace: Dosavadní výzkumy neprokázaly souvislost mezi homosexualitou rodičů a případnou homosexuální orientací jejich dětí. Naprostá většina těchto dětí později zakotvila ve vztazích s opačným pohlavím, nicméně nebraly tuto alternativu jako jedinou možnou a představitelnou, byly spíše celkově tolerantnější.
• Osobnostní vývoj - kromě sexuální orientace byly sledovány zejména proces separace-individuace, psychické zdraví, well-being, behaviorální problémy, sebepojetí, místo kontroly, morální vývoj a inteligence, přičemž v žádné z těchto oblastí nebyly zjištěny statisticky významné rozdíly mezi dětmi z lesbických a tradičních rodin.
• Interpersonální vztahy - primárně byly zkoumány vztahy v rámci rodiny, s dalšími dospělými osobami a vrstevníky, přičemž u dětí školního věku se prokázaly typické vzorce budování a fungování vrstevnických vztahů, zpětně se nepovažovaly za šikanované nebo pronásledované, častěji si však ve srovnání s vrstevníky z heterosexuálních rodin vybavovaly ty zážitky, které měly sexuální podtext (homofóbní poznámky a narážky). Neprokázal se vliv odlišného uspořádání rodiny ani sexuální orientace matky na kvalitu vztahů adolescentů s rodiči, ani v longitudinálních (dlouhodobých) výzkumech. Respondenti vychovaní rozvedenou lesbickou matkou a její partnerkou popisovali vztah k matčině partnerce pozitivněji, než tomu bylo v případě jejich vrstevníků z heterosexuálních rodin ve vztahu k novému mužskému partnerovi jejich matky (což bylo vysvětlováno tak, že partnerka byla dětmi vnímána spíše jako autorita "navíc" nežli jako "náhrada" za biologického otce). Většina zkoumaných dětí též udržovala pravidelný kontakt se svými prarodiči, který se ve frekvenci ani kvalitě nelišil od dětí s heterosexuálními rodiči.

N.Gartrell a H.Bos v roce 2010 publikovali výsledky longitudinální studie psychologického stavu sedmnáctiletých adolescentů vychovávaných od narození stejnopohlavními (lesbickými) páry. Autoři zaznamenali, že děti vychovávané lesbickými páry mají v řadě oblastí výchovy i vzdělávání signifikantě lepší výsledky než by odpovídalo průměru v USA, sami autoři uvádějí, že lepší výsledky mohou být alespoň částečně vysvětleny aktivnějším přístupem k rodičovství. Autoři si jsou vědomi i dalších limitací a proto zjištění interpretují tak, že děti, které jsou od narození vychovávány stejnopohlavními páry, nejsou ve svém psychickém vývoji nijak poškozeny, a proto není důvod odmítat lesbickým párům přístup k technikám asistované reprodukce.^[54]

Závěry

Dřívější společenké domněnky o nadřazenosti tradičních rodinných forem byly kriticky zpochybněny empirickým výzkumem. Na počátku 20. století byl široce zastoupen názor, že tradiční rodinné uspořádání je nezbytné pro dobrou adjustaci dětí. Od 70. let 20. století bylo čím dál tím jasnější, že k předurčení pohody a prospěchu dětí přispívají rodinné procesy (jako je kvalita rodičovství, psychosociální pohoda rodičů, kvalita a spokojenost se vztahy v rámci rodiny a úroveň spolupráce a harmonie mezi rodiči) a nikoliv rodinná struktura jako taková (jako je počet, pohlaví, sexualita a status soužití rodičů).^[3][9][55] V důsledku toho je od konce 80. let 20. století dobře doloženo, že děti a adolescenti se mohou adjustovat stejně dobře jak v netradičních tak tradičních podmínkách.^[9]

Ačkoliv se někdy v politických debatách objevují tvrzení, že heterosexuální páry jsou přirozeně lepšími rodiči než stejnopohlavní páry nebo že děti leseb anebo gayů si vedou hůře než děti vychovávaných heteorsexuálními rodiči, tato tvrzení nemají žádnou oporu ve vědecké literatuře.^{[4][3][56][9]} Ve skutečnosti je prosazování tohoto názoru a zákonů i veřejných programů, které jej ztělesňují, nepochybně v rozporu s prospěchem dětí.^[3] Žádný výzkum nepodporuje široce zastoupené přesvědčení, že prospěch dětí je ovlivněn pohlavím rodičů.^[7][3][9] Společnost je plná modelů rolí od nichž se děti a adolescenti mohou učit o společensky stanovaných rolí muže a ženy.^[9]

Ve skutečnosti vědecké výzkumy, které přímo srovnaly výsledky dětí mající rodiče gaye a lesby s výsledky dětí mající heterosexuální rodiče, byly pozoruhodně shodné ve vykazování úplně stejné vhodnosti a schopností rodičů leseb a gayů jako heterosexuálních rodičů, a jejich dětí stejně psychologicky zdravých a dobře adjustovaných jako u heterosexuálních rodičů^{[4][3][57][55][58]} navzdory tomu, že značná právní diskriminace a nerovnost nadále představuje pro tyto rodiny důležité výzvy.^[3] Tato data neukázala žádné riziko pro děti v důsledku výchovy v rodině s 1 nebo více homosexuálními rodiči.^[5]

Rodičovské schopnosti gayů a leseb a pozitivních důsledků pro jejich děti nejsou oblastí, kde nepanuje shoda důvěryhodných vědeckých výzkumníků. Prohlášení předních organizací expertů v této oblasti reflektují profesionální shodu na tom, že děti vychovávané lesbami nebo gayi se neliší v žádném podstatném ohledu od těch vychovávaných heterosexuálními rodiči. Žádný důvěryhodný empirický výzkum nenaznačuje opak.^[4] Pokud by gayové, lesby nebo bisexuálové byli přirozeně méně schopnými rodiči než jinak srovnatelní heterosexuálové, jejich děti by vykazovaly problémy bez ohledu na typ vzorku. To však nebylo zjištěno. Kvůli trvalému neúspěchu dosavadní literatury vyvrátit nulovou hypotézu (o neexistujících významných rozdílech mezi dětmi homosexuálních rodičů a dětmi heterosexuálních rodičů) leží důkazní empirické břemeno na těch, kteří tvrdí, že se dětem rodičů sexuální menšiny vede hůře než dětem heterosexuálních rodičů.^[6] Kanadská asociace psychologů je znepokojena tím, že někteří lidé a instituce dezinterpretují výsledky psychologického výzkumu na podporu svých postojů, které jsou spíše založeny na jiném systému přesvědčení nebo hodnot.^[2] Podle mainské pobočky Americké akademie pediatrů "ti, kteří tvrdí, že dítě potřebuje biologickou matku či otce, aby se mu dobře vedlo, buď ignorují vědeckou literaturu nebo jí dezinterpretují nebo obojí. S veškerou úctou mají lidé právo na své názory a přesdudky ale je zcela špatné nazývat tyto názory a předsudky vědou."^[59] Literatura ukazuje, že finanční, psychologický a fyzický prospěch rodičů je podpořen manželstvím a že pro děti je užitečné, když je vychovávají dva rodiče v rámci právně uznaného statku.^[4][2][5][9]

Většina studií se objevila v pečlivě recenzovaných a velice výběrových žurnálech, jejichž standardy reprezentují odbornou shodu na obecně přijímaných sociálně-vědeckých standardech na poli vývoje dětí a adolescentů.^[9]

Profesorka Judith Stacey z New York University, prohlásila: "Výjimečně existuje taková shoda v jakékoliv oblasti sociálních věd jako v případě rodičovství homosexuálů, a proto Americká akademie pediatrů a všechny další hlavní odborné organizace specializující se na blaho dětí vydaly zprávy a rezoluce podporujících rodičovská práva gayů a leseb."^[60] Mezi tyto organizace patří Americká akademie pediatrů,^[5] Americká akademie psychiatrů pro děti a mládež,^[61] Americká psychiatrická asociace,^[62] Americká psychologická asociace,^[63], Americká psychoanalytická asociace,^[64], americká Národní asociace sociálních pracovníků,^[4], Liga pro dobro dětí v Americe ^[65], Severoamerický koncil dětí k adopci ^[66], Kanadská asociace psychologů^[2], australská nejstarší charita ^[67] a další.

Profesor Gregory M. Herek poznamenal, že empirický výzkum nemůže urovnat spory o základní hodnoty, ale je velmi dobrý v zodpovězený faktických otázek. Politické diskuse budou ochuzeny, pokud tento důležitý zdroj znalostí bude jednoduše zavržen.^[68]

Psychologie rodičovské zkušenosti

Rodičovství představuje samo o sobě zátěž a ta je v případě lesbických a gay rodin ještě navýšena o další faktory. Jsou vystaveny specifickým stresorům vázaným na jejich „jinakost“. Jde zejména o absenci informací a vzorců chování, společenskou neakceptaci těchto rodinných modelů, právní vakuum, otázky kolem postavení sociálního (nebiologického) rodiče či nedostupnost legální asistované reprodukce. Může k tomu přistupovat i absence podpůrných sítí gay a lesbických rodičů a pocit reprezentační zodpovědnosti (že by případné osobní selhání vrhlo stín na homoparentální rodiny jako takové).^[10]

Zatímco v případě lesbických matek bývá v pohledu okolí jejich domnělá rodičovská nekompetence z titulu sexuální orientace vyvažována ženskou genderovou kompetencí, u gayů-otců se tyto dva faktory (sexuální orientace a mužský gender) sčítají, a ti tak svojí existencí narušují více stereotypů najednou. Ve spojitosti s tím čelí gay rodiny větším osobním dilematům i diskriminačním předsudkům než rodiny lesbické.^[35]

U plánovaných lesbických rodin např. psycholožka Polášková rozpoznává osm klíčových rozhodnutí v procesu přechodu k rodičovství:^[10]

• před narozením dítěte:
  1. rozhodnutí k rodičovství (plánované lesbické rodiny obvykle nevnímají svou lesbickou identitu jako argument proti rodičovství, oproti lesbickým ženám, které se staly matkami v heterosexuálním vztahu)
  2. vyjednávání biologického rodičovství (která z partnerek bude matkou; často dochází u druhého dítěte k prostřídání)
  3. volba otce (tento muž nebývá vždy nutně považován za člena rodiny, jeho pozice souvisí i s obavami z rizika budoucího konfliktu)
  4. volba způsobu početí (preferována bývá „nesexuální“ cesta, a to jak kvůli neochotě ke styku s mužem, tak kvůli respektu k monogamii)
• po narození dítěte:
  1. vyjednávání role nebiologického rodiče (lesbické rodičovství zakládá dva rozdílné statusy: biologické a sociální mateřství, přičemž jejich nerovnováha klade zvýšené nároky na partnerský vztah, sociální matka někdy nebývá okolím vnímána jako rodič, což oslabuje její pocit kompetence v této roli)
  2. rozdělení rolí (genderové rozdělení rolí v lesbických rodinách nefunguje, zčásti je nahrazováno kritériem biologického mateřství, zejména v raném věku dítěte)
• před i po narození:
  1. tvorba rodinného jazyka (volba příjmení, oslovování rodičů dětmi, pojmenování rodinné jednotky, nazývání partnerky a příbuzenstva, oslovení biologického otce či pojmenování dárce)
  2. coming out (lesbické páry bývají popisovány jako neviditelné, mateřství však tuto anonymitu komplikuje, přináší nové situace nutící k „vyjití ven“ a vytváří nový rozměr osobní i partnerské identity; rovněž pro prarodiče nová situace znamená další kolo coming outu v pozici rodiče homosexuálního dítěte)

Odkazy

Šablona:Portál Rodina

Související články

• Rodina
• Homosexualita
• Rodinné právo
• Osvojení

Literatura

• POLÁŠKOVÁ, Eva. Plánovaná lesbická rodina: klíčové aspekty přechodu k rodičovství. Brno: MU, 2009. ISBN 978-80-210-5013-6. 
• ŠEDIVÝ, Michal. Problematika gay a lesbického rodičovství v České republice: východiska a aktuální diskuze. Brno: FSS MU, 2004. 
• SOKOLOVÁ, Věra. Otec, otec a dítě: Gay muži a rodičovství. Sociologický časopis. 2009, roč. 45, čís. 1, s. 115-145. Dostupné online. ISSN 0038-0288. 
• GATES, Gary J.; BADGETT, M.V. Lee; MACOMBER, Jennifer Ehrle; CHAMBERS, Kate. Adoption and Foster Care by Gay and Lesbian Parents in the United States. Los Angeles: Williams Institute, UCLA School of Law, 2007. Dostupné online. (anglicky) 
• GOLDBERG, Abbie E. Lesbian and Gay Parents and Their Children: Research on the Family Life Cycle. Washington DC: American Psychological Association, 2009. ISBN 978-1-4338053-6-3. S. 233. (anglicky) 

Reference

Obrázky, zvuky či videa k tématu homoparentalita na Wikimedia Commons

Externí odkazy

• Stejná rodina - jediné české homoparentálně specializované sdružení
• Drbna.cz - server věnovaný převážně lesbickému rodičovství