Muammar Kaddáfí: Porovnání verzí

Tento článek reaguje na aktuální nebo nedávné události.

Informace zde uvedené se vzhledem k neustálému vývoji mohou průběžně měnit. Je třeba je se zvýšenou péčí aktualizovat a doplňovat.

Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Šablona:Infobox Politik Muammar Kaddáfí či al-Kaddáfi /arabsky audio/ (7. června 1942 Syrta, Libye – 20. října 2011 Syrta, Libye^[1]) byl voják s hodností plukovníka, který byl od roku 1969 jako „Vůdce Velké revoluce z 1. září a Libyjské arabské lidové socialistické džamáhíríje“ vládcem Libye a do roku 2011 byl také jeden z nejdéle vládnoucích vůdců na světě.

Po vypuknutí povstání v roce 2011 se oblast pod jeho kontrolou zmenšila, načež začal zpět ztracené území dobývat. Během července a srpna 2011 se však situace opět obrátila a 23. srpna 2011 povstalci dobyli Kaddáfího sídlo Báb al-Azízíju, aniž by nalezli samotného diktátora. Byl stíhán Mezinárodním trestním soudem, kvůli obviněním ze spáchání zločinů proti lidskosti. 20. října 2011 byl nalezen a dopaden skupinou povstalců, načež za nejasných okolností zemřel. OSN požaduje prošetření jeho smrti.^[2].

Biografie

Narodil se jako syn kočovného beduínského zemědělce v poušti nedaleko přístavního města Syrta v roce 1942. Základní vzdělání získal v Misurátě. V období studií byl zastáncem ideologie egyptského státníka Gamála Abdula Násira a stal se zapřísáhlým odpůrcem monarchie. V roce 1961 byl vyhozen z internátní školy ve městě Sabhá za nepovolené organizování studentů a účast na demonstracích proti vystoupení Sýrie ze svazku Sjednocené arabské republiky. V témže roce zahájil studium na Libyjské vojenské akademii v Benghází. V roce 1965 byl poslán na několik měsíců do Královské vojenské akademie v Sandhurstu. Domů se vrátil v roce 1966 jako důstojník s hodností kapitána spojovacího vojska.

Vojenský převrat

Od ledna roku 1969 začal plánovat společně se skupinou důstojníků převrat. Jeho cílem bylo zrušení monarchie a nastolení vojenské vlády. Akce byla několikrát odložena, k vypuknutí převratu tak došlo až 1. září 1969. Výsledkem bylo sesazení libyjského krále Idrise I., který byl tou dobou na léčení v Turecku. Nekrvavou cestou se Kaddáfí ujal vlády nad Libyí a nechal se jako voják s hodností plukovníka jmenovat vrchním velitelem ozbrojených sil.

Ideologie

Režim, který v Libyi nastolil, byl ideologicky založen na takzvaném „islámském socialismu“, tedy směsi arabského nacionalismu, socialismu, přímá demokracie a populismu. Své politické názory shrnul v takzvané Zelené knize, publikované ve třech dílech mezi roky 1975 a 1979. Vyjadřuje se zde k různým tématům od politiky přes společenskou morálku až po sport. Myšlenky obsažené v této knize považoval za ideál uspořádání státu i společnosti.

Jeho soukromou ochranku tvořily ženy. Pod názvem Amazonská garda ho doprovázely nejen v Libyi, ale i na důležitých zahraničních jednáních. Jeho syn Al-Sádí je aktivním fotbalistou, v roce 2007 si dokonce zahrál italskou Serii A za Sampdorii.

Vláda

V zahraniční politice utužoval vztahy s arabskými zeměmi. V roce 1970 se jmenoval premiérem i ministrem obrany a podařilo se mu vynutit zrušení americké vojenské základny na předměstí Tripolisu a britské vojenské základny v Tobruku. Do konce téhož roku vyhnal asi 20 tisíc obyvatel italské národnosti.

Základem jeho hospodářské politiky bylo znárodnění ropných rafinérií. Zakázal také alkohol a hazardní hry. Průměrný věk dožití je dnes nejvyšší na kontinentě (muži 75 let, ženy 80 let; tedy vyšší než v České republice). Veřejný dluh je druhý nejnižší na světě. Většinu případných úspěchů Kadáfího vlády lze spojit s pokračujícím nárůstem cen ropy po ropné krizi roku 1973. Během jeho vlády se ekonomika nijak nediverzifikovala, v současnosti vývoz ropy tvoří 70% HDP.

V průběhu Kaddáfího vlády Libye profitovala z nárůstajících cen ropy po ropné krizi roku 1973. Během jeho vlády se ekonomika nijak nediverzifikovala, až do jejího konce tvořil vývoz ropy 70% HDP. ^[3]

Vláda Muammara Kaddáfího mimo jiné vykazovala vysokou míru korupce. Na indexu vnímání korupce je Libye na 146. místě světového žebříčku, z celkového počtu 178 zemí.^[4] Hranici mezi soukromým majetkem Kaddáfího či jeho příbuzných, a majetkem státu bylo často těžké rozlišit.^[5][6]

Vztahy se zeměmi socialistického bloku

V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století udržoval poměrně dobré vztahy se Sovětským svazem a dalšími zeměmi socialistického bloku. Odborníci z těchto zemí se výraznou měrou podíleli na budování libyjského ropného průmyslu a infrastruktury. Uvedené státy byly také hlavními dodavateli zbraní pro libyjskou armádu a letectvo během Studené války. Mezi tyto dodavatele patřila i ČSSR která dodala do Libye těžkou výzbroj v řádech miliard korun. Československá výbušnina semtex, oficiálně nakoupená pro civilní účely, pak byla využívána při teroristických útocích.^[7][8] Dne 20. června 1978 převzal Kaddáfí při návštěvě ČSSR z rukou prezidenta Gustáva Husáka Řád Bílého lva I. třídy s řetězem.^[9]

Obchodní spolupráce post-komunistických zemí s Libyí ovšem stále pokračuje.^[10] Ruská federace nadále zůstává největším příjemcem Libyjských výdajů na zbrojení.^[11][12]

Zemím bývalého východního bloku se však nevyhly projevy Kaddáfího nevypočitatelnosti. V roce 1998 se rozšířil v Bengházské nemocnici, v důsledku tristních hygienických podmínek, virus HIV mezi 426 dětmi, z čehož režim obratem obvinil čerstvý zahraniční personál. Pět bulharských sestřiček a palestinský lékař byli drženi od začátku roku 1999 ve vězení, navzdory expertním posudkům které dokazovaly že se děti nakazily virem ještě před jejich působením v nemocnici. Muammar Kaddáfí následně požadoval jako výkupné za jejich svobodu půl miliardy dolarů, která měla sloužit pro odškodnění rodin nemocných dětí.^[13] Během jejich pobytu ve vězení byli často vystaveni mučení a nelidskému zacházení.^[14] Zdravotnický personál byl nakonec propuštěn v roce 2007, výměnou za finanční ústupky evropských zemí.^[15] V roce 1970 se jmenoval premiérem i ministrem obrany a podařilo se mu vynutit zrušení americké vojenské základny na předměstí Tripolisu a britské vojenské základny v Tobruku. Do konce téhož roku vyhnal asi 20 tisíc obyvatel italské národnosti. Základem jeho hospodářské politiky bylo znárodnění ropných rafinérií. Zakázal také alkohol a hazardní hry. V době, kdy přebíral vládu, patřila Libye k nejchudším zemím světa; dnes má nejnižší podíl obyvatel žijících v chudobě z celé Afriky. Během jeho vlády stoupla gramotnost z 10 % na 88 %. Vytvořil zdravotnickou síť na dobré úrovni (před jeho nástupem k moci bylo 10 % Libyjců slepých, v některých oblastech polovina lidí trpěla trachomem, více než třetina kojenců umírala do jednoho roku[zdroj?]). Průměrný věk dožití je dnes nejvyšší na kontinentě (muži 75 let, ženy 80 let; tedy vyšší než v České republice). Veřejný dluh je druhý nejnižší na světě. Většinu úspěchů Kadáfího vlády lze spojit s pokračujícím nárůstem cen ropy po ropné krizi roku 1973. Během jeho vlády se ekonomika nijak nediverzifikovala, v současnosti vývoz ropy tvoří 70% HDP.

Vztahy s africkými státy

Neúspěšně se snažil o sjednocení Libye s ostatními arabskými zeměmi. Pokoušel se podpořit vojenský převrat v Egyptě a v Súdánu. Tato podpora vedla v roce 1977 až k vypuknutí čtyřdenní Egyptsko-libyjské války. Od sedmdesátých let 20. století se vojensky angažoval v sousedním Čadu a vznesl nárok na Aouzou, území o rozloze 100 tisíc km² při hranicích s Libyí bohaté zejména na uran. Ke stažení libyjských vojsk došlo až v roce 1994. V průběhu vlády vedl i neústupná jednání s Izraelem. Dlouhodobá nevraživost vůči Izraeli vyústila v roce 1995 v pohružky vyhnání 30 000 Palestinců ze země, poté co se OOP rozhodla vyjednávat s Izraelem o mírovém řešení jejich konfliktu v rámci dohody z Osla. Své výhružky začal záhy naplňovat. ^[16][17][18] Kaddáfí prohlásil tento akt za službu palestinskému národu, neboť dle jeho slov sionisté plánovali vytvořit "Palestinu bez Palestinců," a zároveň vyzval ostatní arabské státy aby jednaly stejně.^[19] Vyhánění Palestinců pokračovalo až do začátku roku 1997, celkový počet Palestinců kteří byli donuceni opustit zemi se odhaduje na 15 000.^[20]

Vztahy s USA a západními státy

Stal se známým pro své nevypočitatelné a nepředvídatelné chování na mezinárodní scéně. Jeho vláda financovala mnoho revolučních či teroristických skupin na celém světě, včetně Black Panthers a Nation of Islam ve Spojených státech a Irské republikánské armády v Severním Irsku. Libye se tak dostala pod vedením Muammara Kaddáfího na seznam států podporujících terorismus, vedeného americkým ministerstvem zahraničí, a to v roce 1979.

V roce 1986 jeho vláda, dle dokumentů nalezených v archivu Stasi, zorganizovala bombový útok diskotéku La Belle v Západním Berlíně, při němž zemřeli tři lidé, včetně amerických občanů, dále bylo zraněno 200 lidí. Po tomto teroristickém útoku došla USA trpělivost s Kaddáfího podporou terorismu, a tak vyústil v odvetu Spojených států ve formě bombardování Tripolisu a Benghází, při kterém zahynulo přes 100 lidí, a kde měla dle kaddáfího tvrzení zemřít i jeho adoptovaná dcera Hanna.^[21]
Ohledně úmrtí Hanny však již od začátku existovaly rozpory; Dobové noviny s odkazem na vládní úředníky udávaly rozdílný věk v době úmrtí (rok až 15 měsíců).^[22] Později byla objevena dokumentace jejího dalšího života. Hanna Kaddáfí byla nejen zachycena na rodinném videu z doby po bombardování Tripolisu,^[23] či při snidáni na fotografii z roku 1999, ale též byly v kaddáfího rezidenci objeveny její studijní výsledky z lékařské fakulty, či certifikát studia angličtiny, který rovněž patřil Hanně Kaddáfí.^[24][25] Německým novinám Die Welt se pak podařilo i získat svědectví doktora který se s ní setkal.^[26][27] Britské úřady si pak dokonce v roce 2010 vyměnily emaily které se zabývaly vydáním dvouletého víza pro Hannu Kaddáfí.^[28]

Ani po bombardování se však Kaddáfí nedokázal vyhnout dalším aférám spojených s terorismem. V prosinci 1988 se zřítilo v důsledku bombového útoku nad Skotským městečkem Lockerbie letadlo Pan Am 103 s 259 cestujícími, dalších 11 lidí zahynulo pod troskami. Libye v té době svůj podíl na této události odmítala, vinu přiznala až v roce 2003, ve snaze o sblížení se západem, kdy se dodatečně zavázala vyplatit pozůstalým celkem 2,7 miliardy dolarů. ^[29]

O rok později, 19. září 1989 se Libye pod Kaddáfího vládou podílela na útoku který byl veden proti Francouzskému letu UTA 772, při kterém zemřelo 170 lidí na palubě. ^[30] Vinu přiznala Libye v roce 2003 společně s vinou na událostech z Lockerbie. ^[31]

Za vlády Reagana a Bushe st. v USA se libyjsko-americké vztahy spíše horšily, než aby se věci hnuly a daly se do pořádku. USA po bombardování Tripolisu a Benghází tlačilo na Libyi a chtělo po ni, aby se zbavila chemických zbraní. To však Kaddáfí s díky odmítl. Od nástupu Billa Clintona jako prezidenta USA si Libyjci hodně slibovali vzhledem k vylepšení vzájemných vztahů USA a Libye. Nicméně se spletli a Clinton pokračoval v politice proti Libyi jako jeho dva předchůdci.

Sblížení se Západem ukázala až jeho reakce na zářijové útoky na New York a Washington v roce 2001. Ostře je odsoudil a přislíbil pomoc v boji proti Al-Kajdě.

V říjnu 2003 pak byla zadržena námořní dodávka součástek centrifug, které by mohly být využity při obohacování uranu. Tato operace byla zprvu utajována. Nezávisle na této akci měla údajně probíhat neveřejná mezinárodní jednání o ukončení libyjského programu v oblasti zbraní hromadného ničení. Na konci roku pak Muammar Kaddáfí oznámil, že se jich vzdá. Teprve poté byla zpráva o úspěšném zadržení jaderného materiálu zveřejněna.^[32][33]

V ten samý rok Libye rovněž odškodnila oběti různých teroristických činů, včetně pozůstalých obětí z Lockerbie či letu UTA 772. Na začátku roku 2004 pak Libye začala svůj program ZHN likvidovat a prohlásila že se jej kompletně zbavila.^[34] V roce 2010 však sdělila že jí přesto zůstala část obohaceného uranu, přičemž nabídla USA že jej může odkoupit. Rozběhla se tak opětovná vyjednávání, během nichž byl uran uskladněn za špatných bezpečnostních podmínek na tripolském letišti. Nakonec jej ke konci roku Libye vyvezla do Ruska výměnou za 800 000 USD vyplacených americkou vládou.^[35]

Od roku 2004 najímal Muammar Kaddáfí různé západní konzultační firmy se záměrem vylepšit pověst země. V rámci kampaně za vylepšení image platila Libye 3 miliony dolarů ročně za konzultace, briefingy, analýzy, a také cesty významných osobností do Libye. Polovina článků a statí které napsali hosté vyzněly pro Libyi kladně. Součástí těchto snah bylo i lobbování představitelů Americké vlády, členů kongresu, a pracovníků ministerstva zahraničí. [3] [4]

Jedním z důsledků oteplení vztahů mezi Libyí a Evropskými státy byl obnovený export zbraní do Libye ze strany států Evropské unie.^[36][37]

V roce 2006 byla Libye vyškrtnuta ze seznamu států podporujících terorismus, vedeného americkou vládou. Toto v praxi znamenalo uvolnění různých sankcí které se jinak na státy které jsou součástí seznamu vztahují.

Africká unie

V roce 2002 stál u zrodu Africké unie, jejíž snahou je postupná integrace afrických zemí. Na summitu v Addis Abebě v únoru 2009, kde byl zvolen jejím předsedou, se vyjádřil pro projekt Spojených států afrických.

Občanská válka 2011

V únoru 2011 po masakrech civilního obyvatelstva^{[38][39][40][41][42]} propukla v Libyi občanská válka. Povstalci postupně ovládli všechna města při pobřeží Středozemního moře, přičemž jako jeden z posledních padl Tripolis. 3. března Mezinárodní trestní tribunál v Haagu oznámil, že bude vyšetřovat Muammara Kaddáfího ze spáchání zločinů proti lidskosti.^[43] 18. března Muammar Kaddáfí vyhlásil příměří, nicméně útoky na povstalecké pozice nadále pokračovaly.^[44] 18. června se dostaly na veřejnost zprávy o ukořistěných vojenských rozkazech vydaných vysoce postavenými generály Muammara Kaddáfího, které mají údajně svědčit o úmyslném páchání válečných zločinů.^[45]

27. června byl na Kaddáfího vydán zatykač Mezinárodního trestního soudu, stejně jako na jeho syna Sajfa Isláma a na šéfa Libyjské rozvědky Abdalláha Sanúsího. Kaddáfí byl stíhán za vraždy, zatýkání a věznění stovek civilistů, kteří se postavili jeho vládě v polovině února. Muammar Kaddáfí se tak stal po súdánském prezidentu Bašírovi druhým prezidentem v historii MTS, který byl stíhán za zločiny proti lidskosti.^[46]

23. 8. povstalci dobyli Kaddáfího sídlo Báb al-Azízíju, aniž by v něm nalezli samotného diktátora, který nadále unikal. 29. 8. Alžírské ministerstvo zahraničí oznámilo, že Kaddáfího příbuzní překročili v 8:45 (9:45 SELČ) hranici do Alžírska. Do Alžírska měli uprchnout jeho manželka Safíja, dcera Ajša a synové Hannibal i Muhammad.^[47] V Libyi tak nadále zůstával Kaddáfí osobně, Sajf Islám a Mutasím Kaddáfí. Dle prohlášení televize Al-Rai, která slouží jako informační prostředek režimu, měl být téhož dne zabit u města Tarhuna kaddáfího syn Chámis, velitel 32. Posílené brigády.^[48] 31. 8 Kaddáfí odmítl kapitulovat, ale místo jeho pobytu bylo neznámé.^[49]

Smrt

20. října 2011 byl dopaden za úsvitu poblíž rodného města Syrta, poté co se pokoušel uprchnout v konvoji aut, na který zautočilo letectvo NATO. Následne ho našli a postřelili. Muammar Kaddáfí okamžitě zemřel na následky smrtelného postřelení hlavy a hrudi.^[50] K vyšetření těchto okolností, která umocňují postupně zveřejňovaná videa,^[51] vyzvala Amnesty International, neboť ta se domnívá, že případné zabití Kaddáfího po jeho dopadení by mohlo představovat válečný zločin.^[52]

Odkazy

Šablona:Sisterlinks

Literatura

• METZ, HELEN. Libya: A Country Study. Kessinger Publishing Co. 1987, č. 4, s. 308
• BRUCE, RONALD. Libyan Foreign Policy: Newfound Flexibility. Journal of Libyan Studies. 2003, roč. 43, č. 3, s. 463-477. Dostupné také z WWW: http://www.sciencedirect.com
• HAJJAR, SAMI. The Jamahiriya Experiment in Libya: Qadhafi and Rousseau. Cambridge University Press. 1980, roč. 18, č. 2, s. 181-200. Dostupné také z WWW: http://www.jstor.org

Reference

Externí odkazy

• Kaddáfí chce sjednotit celou Afriku v jeden stát aktuálně.cz, 2. 2. 2009.
• Gaddafi auf Afrikas Chefsessel die tageszeitung, 3. 2. 2009.
• (arabsky) Nekrolog odvysílaný TV Arrai