Tučňák kroužkový: Porovnání verzí

Tučňák kroužkový
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Podkmen	obratlovci (Vertebrata)
Třída	ptáci (Aves)
Řád	tučňáci (Sphenisciformes)
Čeleď	tučňákovití (Spheniscidae)
Rod	tučňák (Pygoscelis)
Binomické jméno
Pygoscelis adeliae Hombron & Jacquinot, 1841
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae) je středně velký zástupce čeledi tučňákovitých. Jeho latinský název je odvozen od Adéliny země, kde se tučňáci vyskytují a jejíž objevitel Jules Dumont d'Urville pojmenoval tuto oblast podle své manželky. Patří mezi nejběžnější zástupce své čeledi, jehož populace není prozatím významně ohrožena. Samec má totožné zbarvení jako samice ale bývá vyšší. Délka těla nepřesahuje 70 cm a hmotnost je závislá na ročním období - pokud nehladoví, dosahují váhy až 6 kg. Mají uniformní jednoduché zbarvení - černo-bílé, jejichž specifikací je bílé lemování kolem obou očí ve tvaru kroužku.

Zprvu byli tučňáci kroužkoví výhradně rybožraví ale v důsledku intenzivního vybíjení tuleňů a velryb v 18. století, přebývalo asi 150 tun krilu ročně. Krilem se tak živí z více jak 90%. Má uzpůsobené tělo pro potápění a plavání pod vodou. Tvar těla, připomínající torpédo, doslova kopíruje vlnu - začíná užším zobákem a hlavou, posléze silnějším zaobleným tělem a končí zúženým koncem těla a krátkým ocasem. Jejich kosti nejsou pneumatizované (duté) ale vyplněné dření, čímž je zvýšena potřebná hmotnost pro potápění a ani nejsou postiženi mechanickým barotraumatem. Nohy mají posunuty dozadu a slouží jim ke kormidlování. Díky tomu nemají na souši takovou rovnováhu a při chůzi vzniká kolébavý pohyb. Tento způsob pohybu je však podle výzkumníků úsporný a také přirozený, podobně jako vzpřímená chůze pro člověka. Jako u ostatních tučňáků jsou jejich křídla tuhá a zploštěná v ploutve. Jsou lehčeji opeřena pro minimalizaci odporu. Celé jejich peří má zajímavé uzpůsobení, které uvolňuje vzduch ve formě drobných bublinek. Ty snižují hustotu a viskozitu vody kolem jejich těla, zmenšují tření a umožňují jim dosahovat rychlostí až 20 km/h a potápět se do více jak 100 metrové hloubky.

Stejně jako tučňák císařský žijící na Antarktidě, i tučňák kroužkový je známý cestami, které podniká v období rozmnožování. Aby nalezli stabilní masivní ledovec, který letní teplotou neroztahuje nebo jej nezničí bouře, musí zajít několik desítek až stovek kilometrů daleko od pobřeží. Některé kolonie si raději vybírají pevninská pobřeží a mají moře podstatně blíže. Staví tak jednoduchá hnízda z oblázků. Jsou to společenští ptáci, kteří hnízdí v několika tisícové až statisícové kolonii. Rodiče vychovávají mláďata společně a jsou si věrní po několik sezón.

Taxonomie

Tučňáka kroužkového poprvé popsal mořeplavec a úspěšný přírodovědec Jules Sébastien César Dumont d'Urville (známější spíše jako Jules Dumont d'Urville), když 21. ledna roku 1840 objevil spolu s posádkou lodi Adélinu zemi, jíž pojmenoval podle křestního jména své manželky. O rok později dostal tučňák vědecký název podle objevené oblasti, ve které byl spatřen - tučňák Adélin, zprvu jako Catarrhactes adeliae - později Pygoscelis adeliae. Byl tak roku 1841 poprvé vědecky popsán jako druh, o což se postarali také slavní mořeplavci a přírodovědci Jacques Bernard Hombron a Honoré Jacquinot.

Do rodu Pygoscelis spadají další dva druhy tučňáků - uzdičkový a oslí, kteří si nejsou spolu s tučňákem kroužkovým podobní vzhledem, jakož vídáme tuto skutečnost u jiných rodů. Tito tučňáci jsou známý chováním, jak kradou okolním sousedům materiál na hnízdo a zjevně tak podle latinského slova scelis, které v překladu znamená zločin či krádež, dostali svůj rodový název. Patří mezi nejhojnější tučňáky, jejichž populace (kromě tučňáka oslího) sahá vysoko nad milion. Jsou to sub-antarktičtí až antarktičtí tučňáci přizpůsobeni chladnějším podmínkám. Mají oproti jiným druhům krátký chovný cyklus a stráví tak výraznou část života na otevřeném moři.

V českém jazyce jej nazýváme kroužkový podle bílého zbarvení kolem duhovky - kroužek.

U tohoto druhu se nerozlišují žádné poddruhy.^[8][11]

Rozšíření

Tučňáci kroužkoví hnízdí podél celého pobřeží Antarktidy, u Antarktického poloostrova a na okolních ostrovech (Skotův ostrov, Petrův ostrov, jižní Shetlandy, jižní Orkneje, Jižní Sadwichovy ostrovy, Jižní Georgie a na malém Haswellově ostrově).

Mimo hnízdní období se toulají až k Argentině, Austrálii, Novému Zélandu, Falklandám (Malvíny), Heardově ostrově a k McDonaldovým ostrovům. Překonávají tak vzdálenost 1.000 - 2.000 km. Jejich úkolem je dobře se vykrmit, utvořit tukové zásoby a připravit se na nadcházející hnízdění.

Pohybují se v teplotách vzduchu od -30 °C do 15 °C. Teplota vody může klesnout až na -2 °C.^[3][4][8]

Popis

Dospělý tuňáci kroužkoví mají oproti jiným druhům poměrně uniformní zbarvení. Mají černou hlavu, záda a vrch křídel s úzkými bílými pruhy na okrajích. Spodní stranu křídel a břicho mají bílé. Specifičtí jsou svými bílými kroužky kolem očí, lemující černo-hnědé duhovky. Rovněž nepřehlédnutelný je jejich výjimečně dlouhý kartáčový ocas. Nohy jsou zbarveny do růžové až světle červené.

Při vzájemných pozdravech nebo vzrušení, se peří na temeni hlavy čechrá do hřebenitých tvarů. Často jsou tak vtipně přirovnáváni k pankáčům.

Mláďata a dospívající mají jednoduché zbarvení podobné rodičům, avšak bez specifických očních lemů (jenž se plně vybarví až ve třech letech) a temně černého šatu.

Dosahují výšky 65 - 75 cm (nad hranici 70 cm se dostávají výjimečně) a váží 3,9 až 6,5 kg s ohledem na rozmnožování, línání či mimo hnízdní období a pohlavní dimorfismus (samec je zpravidla vetší než samice). 

Tučňák kroužkový se dožil až 16 let, přičemž průměrně se dožívají jen pěti a více let.^{[2][4][5][7][8]} 

Potrava

Zprvu byli tučňáci kroužkoví výhradně rybožraví ale v důsledku intenzivního vybíjení tuleňů a velryb v 18. století, přebývalo asi 150 tun krilu ročně. Kril, jako potravu bohatou na proteiny tak tučňáci náležitě využili a živí se jím více jak z 90%, a to především druhem krunýřovkou krilovou (Euphausia superba). Roje těchto krunýřovek vyhledávají v hloubkách od 10 do 200 m, za jasného světla během dne. Občas si pochutnají na menších rybách např. druhu Pagothenia borchgrevinki z čeledi ledovkovití, které mají v krvi rovněž nemrznoucí proteiny. Potravu loví především pod mořským ledem. Podle sledování miniaturními kamerami dokáže za 1,5 hod. ulovit 244 korýšů nebo 33 ryb.

Z počátku rozmnožování loví ve vzdálenosti až 100 km od hnízdišť. Později se díky zvyšujícím letním teplotám ledové pole zkracuje a krmení mláďat je pak mnohem jednodušší, protože se vzdalují např. jen 25 km od hnízdišť. Než se vrátí nakrmit mládě, pobývají na moři 18 - 30 hodin a za jeden tah uloví obvykle 320 - 490 g potravy.

Průměrně plavou tempem 2,2 - 8,2 km/h ale dokážou vyvinout rychlost blížící se 20 km/h (na krátkou vzdálenost).^{[1][2][4][5][8][12]}

Způsob života

Jsou to koloniální ptáci, kteří společně hnízdí v tisících až statisícech párech. Mají poměrně krátkodobé rozmnožování a podstatnou část života tráví na moři (až z 90%). Jsou zpravidla monogamní.

První dny v kolonii

V první polovině října samci dorazí na hnízdiště (o čtyři dny dříve než samice). Po ledě, pěší chůzí a klouzáním ujdou vzdálenost 30 - 100 km. První starostí samců je vytvořit nové hnízdo nebo upravit loňské. Jedná se však jen o vyhrabávaní jamek a přenášení kamínků, jenž pochytí do zobáku, ze kterých je vytvořen vyvýšený základ celého hnízda. Stavba hnízda se neobejde bez šarvátek, jejichž příčinou je vzájemné kradení kamínků. Protože směrem ke středu hnízdí stále sociálně silnější páry, kradou kamínky tito "alfa" tučňáci zejména mladším párům z okrajové oblasti. Tím dochází k plynulému stěhování oblázků z periférie do centra kolonie, kde jsou hnízda nejvyšší.

Námluvy

Když se na hnízdiště dostaví samice, naplní se celá kolonie životem, respektive hlukem. Samci přeruší veškerou činnost a plně jim naslouchají. K upoutání samiček používají i svá hnízda, se kterými se vychloubají. Postaví se u jejich okrajů a začnou vydávat hluboké hrdelní tóny. Hlavu mají vztyčenou vzhůru a třepetají křídly. Četnost třepotání naznačuje stádium toku, kteréhož bylo dosaženo. Místy se až pleskají na prsou. Toto obvykle dělají do doby, než vyslyší přítomnost své loňské družky nebo dokud neupoutají volnou samici. Po dohledání se u společného hnízda oddávají pozdravům, což je charakterizováno společným ukláněním a troubením. Takové chování patří k ceremoniálům upevňujícím soudržnost párů a zároveň zabraňuje vzájemnému napadení obou partnerů. Obě pohlaví se proto při jakémkoli přiblížení k partnerovi uklánějí a troubí. Také se načepýří jejich hlava do tvaru hřebene a oči doslova rozjasní až vyboulí.

Páření

Po námluvách přichází na řadu páření. Poloha je velmi nevyrovnaná a samec se tak zmůže pouze na několik sekund. Leč je takto krátkodobé, probíhá nepřetržitě celé hodiny. Samec naskočí na samičí záda, vyzdvihne ocas a začne se o samici třít. Protože tučňáci nemají penis, k reprodukci jim slouží kloaka, což je rozšířená část konečníku, do něhož je vyústěna trávicí, vylučovací a právě rozmnožovací soustava. Samci mají pár varlat (dvě), která jsou umístěna v jejich těle a v době páření se zvětšují. Při vzájemném tření kloak, se do samice dostane sperma a ta v ní cestuje do skladovacích kanálků. Spermie oplodní vajíčka, které posléze ve vejcovodu tvrdnou.

Kloaka ptáků se v době hnízdění nápadně mění a získává na přechodnou dobu tvar charakteristický pro to či ono pohlaví (u samců se výstupek kloaky zřetelně zvětšuje a u samic je výstupek kloaky vždy nižší). Změna velikosti a tvaru kloaky je nezbytným předpokladem k úspěšnému páření a zároveň projevem maximální funkce pohlavních žláz.

Snesení vajec a sezení

Koncem října až počátkem listopadu (10 dní po příchodu samic) položí samice s odstupem 2 - 3 dnů, dvě nazelenalá vejce do hnízdní kotlinky. První býva větší a težší (125 g) než druhé (113 g). Inkubační doba je dlouhá 33 - 38 dnů s alternativními výkyvy maximálně 12 dnů. Sedět na vejcích začíná samec, který dokáže vydržet bez potravy 7 - 21 dní a samice se zatím živí v moři. Za tu dobu samec ztratí asi 40 % své hmotnosti. I když samice hladoví kratší dobu, zhubne téměř stejně (ztrácí spoustu energie při tvorbě vajec). Vejce je rodiči zahříváno v takzvané hnízdní nažině, kde dochází k bezprostřednímu kontaktu se silně prokrvenou kůží. Takto je vejce zahříváno na příjemných 32 - 35 °C a lze v těchto dnech na rodičích dobře zpozorovat tuto prokrvenou spodní plochu těla, která je otlačena od vejce. Pokud rodičům vejce během sezení uloupí chaluha či racek, nebo zárodky nepřežijí, náhradní snůšky nekladou. Vrátí se oba na moře, kde se trochu nakrmí a potom znovu obsadí hnízdo a hladovějí.

Líhnutí mláďat a chov

Obě mláďata se líhnou současně a po vylíhnutí jsou slepá a porostlá stříbřitým nebo kouřově šedým prachovým peřím. Oba rodiče je nakrmí natrávenou kašovitou stravou z volete. Ta má zcela čerstvé hodnoty i když je několik dní stará, jelikož není rodiči trávena. Prvních 22 dnů se mláďata pohybují pouze v hnízdě, kde jsou střídavě střeženi rodiči (první hlídá, druhý loví a naopak).

Za čtyři týdny v lednu, mláďata přepeří do vyspělejšího šatu. Toto peří ještě stále není přizpůsobeno k pobytu ve vodě ale je odolné vůči vnějším teplotám. Dokážou si regulovat vlastní teplotu těla a můžou se tak sejít do školek. Jedná se o houf stejně starých vrstevníků o 10, 20, 100 až 200 jedinců, které se k sobě choulí a chrání se tak proti nízkým teplotám a predátorům. Protože nejsou prakticky nikým hlídáni, je to pro mláďata nejkritičtější období (teoreticky se kolem nich pohybují mladiství jedinci staří do tří let, kteří si dopřávají pouze odpočinek nebo páry, kterým mláďata zahynuli). Školky umožní rodičům lovit společně a síly tak podělit, jelikož má mládě vyšší nároky na přísun potravy. Mláďata tučňáku kroužkových mohou naráz spořádat až 30% své hmotnosti - to by jako pro 75 kilového člověka znamenalo na posezení sníst 23 kg jídla! Krmení mláďat má svou zásadu - ukázalo se, že všudy potulující potomky nutí nejprve dostavit se k hnízdu. Na pohled by se zdálo, že rodiče odmítají mládě krmit. Často se naskýtá až legrační situace, jak rodič zběsile utíká hladovým krkům, které utíkají ještě zběsileji za ním (viz videozáznam). Děje se tak nejspíš proto, že je pro rodiče snadnější mláďata krmit na svém území, kde se cizí mláďata neodváží loudat a krmení tak probíhá v klidu. Pravděpodobněji však tímto svá mláďata doslova ozkouší. Zmíněným způsobem údajně zjišťují, které z mláďat je zdatnější a vytrvalejší. To mládě, které žadoní více, dostane náležitě více potravy. Tím se může zajistit zdařilý chov alespoň jednoho mláděte. Důvodem k takovému chování může být úbytek potravy.

Koncem ledna až začátkem února ve stáří 50 až 60 dnů, mláďata dospívají s plně funkčním peřím. Stále se však liší odlišnou pigmentací a můžou se tak bez problému pohybovat v kolonii, aniž by je okolní tučňáci napadali. Protože je v Antarktidě léto, ledový pokryv taje a moře je mláďatům téměř na dosah. Často se tak do něj vrhnou dříve, než zcela do dospělého šatu přepeří.

Po období rozmnožování se dospělý rovněž vrátí do moře. Nakrmí se asi 10 dní a do poloviny března se vrátí línat. Období línání trvá zhruba 20 dní.

Začátkem dubna je hnízdiště zcela opuštěné až do začátku října, kdy začne nové rozmnožování. 

Mladí tučňáci jsou loajální k lokalitě, kde byli samy odchováni. Vrátí se tak na totéž hnízdiště ve věku 3 - 8 let, kde se jako jejich rodiče pokusí o úspěšný chov.^{[2][4][5][6][8][12]}

Sexuální chování

100 let cenzurovaná studie

Expedice kapitána Scotta k Jižnímu pólu v roce 1910, které se účastnil i biolog George Murray Levick, přinesla zarážející skutečnosti, a protože byli pro 20. století té doby nemístné, nebyli veřejně publikovány. Teprve po 100 letech jsou odtajněny poznatky toho biologa, v nichž jde o události nekrofílie mezi těmito tučňáky. Samce, kteří pářili mrtvé samice označil jako chuligány a poznatky popisoval raději v řečtině, protože se mu zdáli příliš zvrhlé. Podle Douglase Russela z Natural History Museum, přišlo Levickovi chování tak šokující proto, že v jeho době nebyli znalosti, jímž by si nekrofílii správně vyložily. U tučňáků se totiž jedná o něco úplně jiného než u lidí. Podle Russella totiž tučňáci mrtvou a živou samicí vůbec nerozlišují – při páření je zajímá jen poloha, kterou samice zaujímá. Samci nemají kognitivní schopnosti, jimiž by živou a mrtvou partnerku rozpoznali.

Jeho studie s nadpisem „Nevhodné pro publikaci", je dále plná příkladů znásilňování, sexuálního zneužívání mláďat, sexu pro zábavu a dokonce i homosexuality.

Prostituce

Pětiletá studie na ostrově Ross roku 1998, pod vedením Fiona Huntera a Lloyda Davise, odkryla úkaz v chování, velmi podobnému prostituci.

Samice tučňáků se proklouzávali mezi nezadanými samci a po páření si z jejich hnízda odnášeli kamínek, kterým vylepšily hnízdo své. Někdy to byl pouze rituální trik, kdy k páření nakonec nedošlo ale kamínek si bez odporu odnesli. To je odborníky vysvětlováno jako mylné gesto samce, jelikož samice vykonala pouze čistou krádež kamínku, jaká je u tučňáků kroužkových zvykem. 

Z vědeckého hlediska není jednoduché zjistit odůvodnění a můžeme pouze spekulovat. Výhoda v získávání kamínků bez boje, je možným strůjcem takového sklonu v chování. Není ale vůbec jisté, zda tak samice konají jen proto, aby získali materiál na své hnízdo bez použití agrese. Další teorie mluví o tom, že si tak samice zajišťují potencionální partnery v případě, že by jim jejich stávající uhynuli.  

Jsou to však poměrně ojedinělé případy, které nespadají pod obecné sexuální chování jako takové. Jistí odborníci dávají za příčinu takovému chování klimatické změny ^[9][10]  

Přirození predátoři

Zejména v zimě, kdy pobývají nejvíce na moři, jsou tučňáci kořistí pro tuleně leopardí (Hydrurga leptonyx) nebo kosatky. V době hnízdění jsou často překvapeni útokem při skocích do vody anebo pokud připlouvají z vody na souš. Proto se vždy zdržují v určitých skupinách a navzájem se tak chrání za předpokladu, že je každý z nich alternativní obětní beránek. Pokud jej tuleň uloví, s kořistí se odebere dále k hladině a mrská s ní do stran. Ta se tak o hladinu trhá a zbavuje nechtěného peří. Zanedlouho se nad predátorem objeví racci, kteří budou chtít ukrást alespoň nějaký zbytek.

Vejce a mláďata jsou na souši v ohrožení před obřími buřňáky, chaluhami nebo racky. Tito dravci (převážně chaluhy) bývají vychytralí a pomáhají si v dvojici. Jeden odláká rodiče obranáře, který se snaží vetřelce zahnat a druhý dravec přiletí nečekaně z druhé strany, o čemž druhý rodič sedící na vejcích nemá ani tušení. V zlomcích sekund jsou rodiče o vejce okradeni.^[5][8] 

Ohrožení

Populace

Celkový počet jedinců se odhaduje na více než 5 milionů. Největší kolonie se nachází na Antarktickém poloostrově v oblasti Rossova moře a na Cape Crozier.

Faktory

Dle analýzy vytvořené roku 2010, může dojít k poklesu většiny kolonií, a to v případě navýšení průměrné teploty o +2 °C, což se datuje na rok 2025 až 2052. Byli použity soubory modelů odpovídající dosavadním změnám klimatu v Jižním oceánu, tzn. rozsah a ztráty ledové pokrývky, koncentrace a tloušťky ledu, srážky, rychlosti větru či teploty vzduchu. Jiné analýzy naopak mluví o tom, že i kdyby teplota rapidně stoupla, nebude mít na tučňáky takto drastický dopad. Kolonie se přestěhují ke vzdálenější oblasti, kde bude teplota ustálená nebo výkyv podprůměrný (chladnější teploty). To s sebou nese sice další rizika ale podobný proces je nám známý i dnes, kdy se počet jedné kolonie snížil a druhé v jiné oblasti zvýšil. Mimo jiné, mírné oteplování umožňuje odlomit ledová pole a tak zpřístupnit místa bohatá na potravu, a tím vhodná k hnízdění. Na druhou stranu mohou zablokovat východy, přičemž tučňáci uvíznou a uhynou hlady. Tato problematika je tedy poměrně sporná.

S nejistou pravděpodobností, by měla populace tučňáků kroužkových klesat následující tři generace tempem 20 - 29%.

V prvé řadě se vědci shodují na tom, že je důležitější koukat na aktuální problematiku. Nedbalost vůči přírodě zachází leckdy až nad rámec a s mnohem větší pravděpodobností sníží stavy tučňáků dříve lidstvo, než předpokládané přírodní vlivy. Určitým nebezpečím pro tento druh jsou např. nadměrné rybolovy, ať už z hlediska nedostatku potravy nebo tím, že tučňáci uvíznou v sítích.^[3][8][12]

Zajímavosti

Obranné mechanizmy proti mrazu

Peří

Je krátké a husté, překrývající se jako střešní tašky odpuzující vodu. Na 1 cm² připadne asi 12 peříček dlouhých 3,6 cm. Peřní šat se skládá ze dvou vrstev:

• první vrstva rostoucí nad kůží je tzv. prachové peří, které plní funkci termoprádla.
• náleží druhá vrstva mastných per, které odolávají vnějším vlivům.

Podílí se až z 90% na izolaci před velkým mrazem. Pouze tučňák císařský má tlustou vrstvu tuku (až 4 cm), která jim napomáhá překonat nepříznivé podmínky. Na rozdíl od velryb nebo tuleňů, slouží tento podkožní tuk s výjimkou tučňáka císařského výhradně jako úschovna potravy, kterou krmí mláďata a umožňuje přežít dospělým, při dlouhodobém pobytu na souši bez možnosti lovu na moři.

Je pravidelně čištěno žluklým sekretem z kořene ocasu. Za den tučňák nanese zhruba 100 g tohoto sekretu. Promašťování dodává peřnímu šatu hebkost a vláčnost. Rovněž zamezuje růstu plísní a bakterií. Takto chráněné peří se pak chová jako vodotěsný neopren. 

Pelichání

Tučňákům ihned pod starým peřím roste nové, které stará pera postupně vytlačuje ven. Okamžitě uzavírají mezery a udržují tak tepelnou izolaci. Do vody však tučňáci během pelichání nemohou a hladoví. U tohoto druhu trvá 20 dní.

Kožní záhyb

Jedná se o obrácenou kapsu nacházející se v břišní části těla, s jejíž pomocí chrání vejce a narozená mláďata. Při sezení dochází k bezprostřednímu kontaktu se silně prokrvenou kůží (tzv. hnízdní nažinou), a jsou tak skryta před nepříznivými vlivy počasí a zahřívána na příjemných 32 - 35 °C.^[8]

Orientace

Tučňáci mají výborně vyvinutý smysl pro navigaci a orientaci stejně jako létající ptáci. Pokusy ornitologů Penneye a Emlena s tučňáky kroužkovými ukazují, že podobně jako holubi a kachny i tučňáci mají zhruba vrozený smysl pro směr od zimoviště k hnízdištím (tzv. vrozená orientace). Tuto orientaci zpřesňují používáním slunečního kompasu, při kterém srovnávají vnitřní biologický čas s polohou Slunce na zdánlivé dráze kolem Země během dne. Vnitřní biologické hodiny má většina živočichů a jejich spojení s polohou Slunce umožňuje tučňákům určit přesně svoji polohu i směr dalšího pochodu.

U těchto nelétavých ptáků byly uvedené pokusy mnohem snadnější a přesvědčivější než u létajících ptáků. Tučňáci odvezeni letadlem 4.000 km daleko od hnízdiště se vrátili za 10 měsíců naprosto přesně na místo, odkud byli odvezeni. Průměrná cestovní rychlost byla 15 km denně. Při pozorování bylo zjištěno, že ve skutečnosti urazili mnohem větší vzdálenost, protože při zatažené obloze viditelně ztráceli orientaci. Zdá se tedy, že při stěhování na kratší vzdálenost se řídí především vrozeným směrem, kdežto delší vzdálenosti nemohou absolvovat bez slunečního kompasu.^[2]

Pití mořské vody

Jako ptáci moří jsou nuceni pít slanou mořskou vodu. Přebytečnou sůl tak vykašlávají pomocí speciální (supraorbitální) žlázy, umístěné nad očnicí a ústící do nosních dutin. Zdrojem tekutiny je případně i krev z kořisti.^[8]

Sluch

Tučňák kroužkový slyší frekvence v rozmezí 27 až 12 520 Hz. V nižších kmitočtových pásmech dokáže rozlišovat tóny, jejichž frekvence se liší pouze 8 Hz. Sluch je důležitý pro komunikaci mezi páry (námluvy), rodičem a mládětem, cizími tučňáky nebo predátory. Ve velkých koloniích nejen, že tučňáci musí dobře slyšet, ale také rozpoznat jednotlivé hlasy a zvuky (např. hlas družky). Každý tučňák má jedinečný hlas (zvuk hlasu se liší také pohlavně). Běžně kontaktní zvuk je podobný ostrému hrdelnímu štěkání, mláďata prosí pískáním.^[5][6][8]

V kultuře

• Tučňák kroužkový byl a je často vědecky zkoumaným druhem. Objevuje se v tak mnoha dokumentech a literaturách.
• Tučňáci kroužkoví hrají nezaměnitelné vedlejší postavy v animovaném filmu Happy Feet a Happy Feet 2 (takzvaná banda "kompaňéros" - Ramon, Nestor, Raul a Lombardo).

Další fotografie

• 
  Frank Hurley: Tučňáci kroužkoví na Cape Denison, 1914
• 
  Vejce tučňáka kroužkového

Reference

1. Lovecká technika tučňáků kroužkových [online]. Český rozhlas Leonardo, 2012-01-22, [cit. 2013-01-22]. Dostupné online (česky)
2. Literatura - Veselovský, Zdeněk, Tučňáci, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1984 (česky)
3. http://www.iucnredlist.org/ (anglicky)
4. http://www.pinguins.info (anglicky)
5. http://www.pinguine.net/ (německy)
6. http://webcache.googleusercontent.com Diplomová práce 2012, Soňa Šnáblová (česky)
7. http://8animaldiversity.org/accounts/Pygoscelis_adeliae/ (anglicky)
8. http://www.penguinsworld.cz (česky)
9. http://www.national-geographic.cz - Vědci 100 let cenzurovali studii o sexuálním chování tučňáků. Byla příliš šokující (česky)
10. http://news.bbc.co.uk (anglicky)
11. http://www.biolib.cz (česky)
12. htttp://www.birdlife.org (anglicky)

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu tučňák kroužkový na Wikimedia Commons
  Portály: Ptáci